Po celém Kanaánu víří svatby ruch! Šest dní tu byli s rozmarinou vycházeli zváči a poslíčkové až se prohýbali pod koláči, však za to sešel se též slavný hostí kruh!
vždyť dostavil se, slyšte, s Matkou svou sám Pán, ten slavný kazatel, jenž vyšel z Nazaretu – a lidé kývali a šlo to od rtu k retu, že nebylo tu ještě také svatby, co je Kanaán.
Kol domu žen je žádostivých jako much, a každá živě povídá a každá ráda slouchá, co na vozy se naloží pak nevěstina roucha, a při tom nechat může každá zrak i sluch.
A zase, jaký náklad na hostinu dán, pec chlebovou že po měsíc již topí denně, ba pětkrát že ji topily jen na pečeně, a výsluhy že uchystáno je pro celý Kanaán.
Pak zvědavy zas k oknu obracejí tvář: jak ženich uvnitř hledí ostýchavě, jen jak kradbí svou na nevěstu, jež tu trůní vedle starosvatbí; jak nevěsta je krásna, samá zlatá zář,
a v štěstí němá, jak by ret byl ukován; jak družbovi, když družičce své mlsku nese, se černé oči svítí, ruka jak se třese – snad brzy zase uzří novou svatbu rodný Kanaán!
V tom náhlý křik a již jsou ženské v jednu hrst! Bylť šíbal starosvat všem zevlujícím ženám venku potajmo ostrou jehlou přišil sukni na sukénku, pak hrnek s vodou vzal a jak by na ně chrst’!
Ty chtěly uskočit, kde bezpečnější stan, však v klubko sešity jak zběsily teď skáčou, a tančí, hulají, až všecky smíchy pláčou, a bujný vřískot jejich přes celičký letí Kanaán.
Však také hosté vnitř pojednou mění vzhled – vždyť po stolech se šeptem nese nevítaná zpráva, že mimo nadání se v džbánech vína nedostává, a každý, náhle žízniv, mrzut věsí ret.
Též panně Marji apoštol to sdělil Jan. Ta dí však: „Ticho – ticho! Povím já to synu a co Vám poručí, Vy rychle dbejte činu, a starý rozveselí se nám znovu zase Kanaán.“
I ptal se Ježíš: „Zdali prázdné štoudve mám? –“ „Šest prázdných zde!“ – „Nuž ze studnice vody do nich vlejte, ať každá k přetékání plna, při tom dobře dbejte, a přineste je sem, nechť já jim požehnám. –
Teď panu starosvatu první dejte džbán! –“ A starosvat již rychle po plném si sáhnul, a napil se a v udivení ruku vzpřáhnul: „Aj, takového nikdy vína neurodil Kanaán!“
A již zas ozdobných měl řečí dost a dost: „Nuž, páni muzikanti, nástroje své sesbírejte a vemte dobrou notu si a pěkně vivat! hrejte – ať žije s matičkou svou převzácný náš host!
Nechť brzy má svůj dům a při něm pole lán, a v domě hospodyňku, krásnou jak to kvítí, jež ve dne myrhou dýše, v noci hvězdou svítí – a my pak všichni vzpomeňme si dnešní svatby v Kanaán!“
Je ticho kolem. Matka smutně hledí v klín, jeť vidět, zlá že tucha dobrou duši její tísní, a proto každý na starosvata se tuze přísní a zvědav čeká, co as prosloví teď Syn.
Však úsměvně svůj okřín s vínem pozdvih’ Pán: „Tuš! páni muzikanti. Račtež všichni píti – kde dobří lidé jsou, je vždycky dobře býti – já dím, že věčně vzpomínáno bude svatby v Kanaán!“
Cookies on Poetry Cove