„Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá,
po čem člověk, těžce raněn, předce neumírá?“ –
„„Rány hojí odevřené na tom lidském těle
jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele.““ –
„Řekněte mi, babičko má, co se dobře dává,
je-li ochořelá hlava bolestí až žhavá?“ –
„„Na tak těžký úpal hlavy pomoc jiná není
nežli mladé jarní listí z lesní jahodeni.““
Dítě z chaty vyskočilo, do sousedních polí –
„Daruj šťávy, jitroceli, na vše co kde bolí!“
S pole spěchá ku lesině, přes trní a hloží –
„Dej mi to své mladé listí, jahodino boží!“
Co kde chtělo, rychle mělo, ke kostelu běží:
na kříži zde před oltářem Kristus rozpjat leží.
„Potírám Tvá svatá prsa, myju bok Tvůj svatý,
tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý –
kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce,
nebude Ti hlavičku Tvou bodat úpal více!“
Nad kostelem velké zvony do vůkolí zvoní,
lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní:
jak to dětská duše snila,
vůle boží vyplnila.
Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele,
nemá rány ve svém boku, nemá trnu v čele,
bílá lilje v ranní záři po celičkém těle.