Čaroděj šel po silnici v mrazné zimní chumelici, došel k šeré šibenici. Šibenice trojram lysý,
na ní tři zloději visí. Usednul. „Zde dobré bydlo. Máte, hoši, pěkné sídlo! – Ale teď už honem dolů,
ponoclehujem tu spolu!“ Zaklel, máchnul rukou v kole, hup! a již jsou všichni dole. Zasedli kruh ve příšerný.
Hlavy sobě napravují, mistra chvalně pozdravují. První jako pes je černý, kde ramena, tu kolena,
brada věky neholena; druhý s hlavou rozsochatou, s nohou dřevem podepjatou; třetí – pánbůh budiž s námi! –
celý nahý – v očích ledy, po tváři je jíním šedý a po těle střechýl samý. „Vzkřísil jsem vás, dále žijte,
tropte dál svou lotrovinu, za to mně dnes posloužíte. V šibenice nočním stínu pospolu se pobavíme,
vínem zpijem, povyspíme. Vzhůru, sneste, čeho třeba, jeden peřin, druhý chleba, třetí vína – kapka stačí! –
vzhůru, leťte, plémě stračí!“ Vzlétli jako hejno ptačí. Vzduch jen hvizdnul divým letem a již první snes se zpátky.
„„Nesu polštáříček malý, uzmul jsem jej vdově chudé churavícím pod dítětem; trochu na nás bude krátký –““
„Však ho na nás dosti bude!“ mistr tovaryše chválí; říká slova, statek množe: už tu čtvero měkké lože.
Nad hlavami teskné vání, jako dálné žalování. A již je tu nazpět druhý. „„Nesu víno, šel jsem zchytra
na skříň kostelního sluhy, mělo ku mši sloužit zítra; jenže je ho málo trochu –““ „Stačí nám, můj dobrý hochu!“
Mistr říká svoje bludy, a již vína kolem sudy. Ve vzduchu to lačně hučí, jak když šedí vlci skučí.
Třetí tu a volá v plesu: „„Svěcenou ti hostij nesu! Vyrval jsem ji knězi ctnému, nes ji k smrti nemocnému
na poslední posilnění!““ „Dobrý chléb, když jiný není –“ Hrom vtom bouchnul. – Co se děje? Zem se pod nohama chvěje,
vzduch jak hlína, plný chmýru, vše se točí v náhlém víru, co kde leží, co kde stojí, vzhůru dolů lítá v roji,
a ti čtyři v divém kůru letí jako plevy vzhůru. Ještě zavzdechnutí táhlé, a zas ticho, ticho náhlé.
Zimní ticho. Přišlo ráno, s nocí den se plavě mísí, nad silnicí trojram lysý, na něm čtyři chlapi visí.
Cookies on Poetry Cove