Šla Maria, šla do ráje,
kdo ji potkal, pěkně klekl,
uklonil se, „Zdrávas!“ řekl.
Jenom svatá Eližběta
nepoklekla, nezdravila;
Maria se zastavila.
„Poslouchej ty, copak je to?
Vypadáš jak neduživá –
i tvá záře celá křivá –
oko mdlé a chůze líná –
vždyť jsi jako umučení,
což ti v nebi zdrávo není?“
Svatá s výčitkou se staví,
kysele dí: „„Bože milý,
já mám strašně dlouhou chvíli!““–
„Dlouhou chvíli, dlouhou chvíli!
Každá patronka své lidi
opatruje, v lásce řídí –
kohopak jsem tobě dala?“
Svatá zdvihá oči černé
a dí smutně: „„Ženy věrné!
Pět set let jsem zde už svatou,
hledím, pátrám, jak se sluší,
nemám ještě jednu duši.
Jenom jednou přišla zpráva,
že kdes v Čechách žena jistá
je jak anděl věrná, čistá:
než však zrak můj sletěl dolů
na ochranu její ctnosti –
bylo už zas po věrnosti!““