Branou prošel chudý vandrovníček,
mladý, as dvacetileté hoše.
Přešel Prahou k Kamennému mostu,
uprostřed dál nemoh, mdlo mu hostu,
na zídku se opřel o uzlíček.
Pohlíd vzhůru k svatojanské soše,
smeknul čapku, pohladil si vlasy:
„Svatý Jene, ty máš zlaté časy!
Stojíš tu tak klidně ve své slávě,
za dne lidé všichni pozdravují,
navečer ti lampy upravují –
já pak do únavy po únavě
bloudím světem ode města k městu,
kropím potem kamenitou cestu,
tvrdý kámen venku, tvrdý v Praze –
svatý Jene, ty se tu máš blaze!“
Svatý Jan naň nějak mrzut shlídne,
jako by měl na svět s kopečku,
skoupých s úst pak splyne málo vlídné:
„To se tuze mýlíš, holečku!
Já tu ovšem zcela pěkně stojím,
ale ty bys nechtěl stát tu spolu –
vždyť já se ti věru někdy bojím
ohlédnout se vpravo k břehu dolů!
Všechny malostranské hezké holky
perou v řece punčochy, podolky,
bílé nožky v chladné vodě máčí,
sukničky si do kolenou stáčí,
a jak ku řece se nahýbají,
bílá ňadra se jim kolíbají –
hledím – trnu se zrakem upjatým –
aby čert byl na mostě pak svatým!“