Mladý básník miloval ji,
víc než svoje blaho,
ona – Dorna její jméno –
ona nechtěla ho.
Takhle se mu jenom smála,
ba i pošklíbala,
od rána se do večera
tygru podobala.
Bodala ho zlými slovy,
štípala ho vtipy,
že mu celým tělem jely
ohnivé jak šípy.
A když ho už nadosmrti
bídně ubodala,
srdce z těla vytrhla mu –
do hrnku je dala!
Hrnek k ohni postavila,
do ohně se dívá,
slyš – to srdce básníkovo
vaří se a zpívá!
A u kamen Dorna sedí,
slouchá, sotva dýše,
arch papíru v ruce drží,
píše, píše, píše.
Přikládá jak pominutá,
vaří, peče, škvaří,
přitom píšouc syčí: „Hehe,
tuhleto se daří!“
Srdce je už vyvařeno,
Dorna archy skládá,
sešívá je bílou nití,
praví: „To jsem ráda!” –
A teď Dorna – nelítostná,
děsná ukrutnice! –
rok co rok vydává písní
svazek, ba i více.