„Svatební jsem vínek pro tě v skřínku zavřela,“
vnučce prála babička a zemřela. –
Mladý čas jak pršek světla letí,
skokem uplynulo desetletí.
„Zůstaň zavřen, spaní svého uži’, –
pohrdámť já všemi, všemi muži!“ –
Dále jde to v odměřeném kroku –
čím je čas, čím nových deset roků?
„Myslím, nyní že je dost už ctnosti,
vyndám vínek, pustím od přísnosti!“ –
Pak již člověk za časem se plíží –
deset let je deset již obtíží.
„Mrzuta jsem, v mrzutosti žiju,
bojím se, že vínku neužiju!“
Pomalu se voda v ledy skládá,
život lidský lenivě vychládá.
„Prodám vínek, musím, ty mé nebe,
dříví koupit, – už mne v hnáty zebe!“
Prázdnou skřínku zase zavřela,
nevím ani, zdaž už zemřela.