ALEGORIE

Když tvořil bůh a stvořil umění, tu přišla Hudba hořkou se zlobou, a počla s vášní mluvit, s žalobou: „O bože, utiš moje kvílení!

Proč jsi v můj kalich všechnu hořkost slil! Tak mnoho hořkosti, tak malá nádobka! Toť jinak Básnictví jsi obmyslil – jsem vedle něho sprostá chudobka!

Básnictví vložils lidstvu do kolébky, Básnictví vzrůstá s každým člověkem, a jako podle skal mech měkký, hebký, tak vzrůst svůj řídí podle lidské lebky,

vždy okamžiku jesti přiměřené a vždy se v lásce znovu utuží. Mně splácí lidstvo jenom nevděkem a staví Básnictví mne v podruží.

Když posílám své děti opeřené, jen někdy člověk zlý a nadutý je přijímá, však jindy mrzutý je odmršťuje a v svém zlolání

zas od sebe v svět šírý zahání. Nežádám více lásky pro sebe, však pomstu, pomstu žádám od tebe!“ – „„Nuž budiž!““ odvětil se smíchem bůh.

„„Jdi spokojena, navštiv lidi zase, nechť v příhodném neb nepříhodném čase – vždy otevřen ti má být lidí sluch! Hned k pláči, k smíchu hned je donutíš,

hned rozraduješ, hned zas rozsmutíš, a můžeš pomstu svou v tom vyhledávat, že když tvá bujnost nejvíc toho ztropí, přec hříčka člověk nikdy nepochopí,

co může jím tak podivně zahrávat!““ – A od těch dob je Hudba povždy lživá a tím se posměchem teď lidem mstívá: při těchže zvucích, při nichž Evropan

roztoužením a bolem hořce pláče, že radostí až dětinskou zas skáče Falklandských smutných ledů truchlý pán!...