...A zas jsme na pavlači seděli

...A zas jsme na pavlači seděli a byla tma, my ve tmu hleděli. I otec, matka kousek opodál. Já používal milou, krásnou tmu –

„Vždyť políbením krásy neujmu!“ – a otec potmě na citeru hrál. „Ach prosím, mou, tu mou – „Mailüftchen“ zahrajte! A nezpívejte – větřík májový

sám krásnějších myšlének napoví!“ – Ach ano, citera, hlas srdce z hor! – – Kde bouře po žulových strunách hrává a hrou svou budí divých písní sbor,

jenž němý v pustých roklích zaklet spává, tam člověk s bolem svým je sám a sám, a bojí se pak zapět v divou píseň i píseň svou a srdce svého tíseň,

svých nadějí, svých touh, své lásky klam. Tam vyrval člověk z ňader věčných skal si jejich dávno ztuhlou, lesklou krev, tu krev si v tenké struny napřádal,

a struna nahradila živý zpěv. On nezpívá – on strunu jenom hladí, a jeho ústa sevřená a němá, – bol velký dán mu – slov bol velký nemá.

Bol jeho sám mu struny v souzvuk ladí, vzdech srdce strunu chladnou rozzvučí, že jako Aeolova harfa zazvučí, a čím se více bolem ruka třese,

tím krásnější se zvuk po horách nese. Bol daly velký mu ty mocné skály, jež v první sen ho dětský vkolébaly. Ten šírý rozhled v dálný, divný kraj,

jenž z neznámé sem kývá krásné dáli, mocnější vzbudí touhu, hlubší bol a delší postonání; a když se dostaví pak lásky máj – bez konce bol a láska do skonání. – –

Jak děva ve mrtvých sen zakletá tma hustá po horách tam rozsetá, a přece ducha mého zrak tam slídí a tebe, smutný, bledý hochu, vidí.

Bohatče, na žebráka pokořený, ty, bledý hochu, mně tak vypadáš, jak bys byl věru láskou umořený. Vlas jako větrem v horách rozcuchaný,

šat jako trním v skalách rozervaný, a oko jak by noc, s ní šílenost svou pilo, a srdce jak by ku konci si pospíšilo. Nač těžkou rukou hlavu obtěžuješ?

Nechť hlava šílenost, bol srdce hostí – nač, hochu, ruky? – Věř mé zkušenosti, svou rukou bolu za mák nezmenšuješ. Ta lebka silná příliš na pukání,

puká-li srdce, ruka nezabrání; a pak – ta milá doba májová tě, nežli přejde, jistě pochová, a může být, že pachová nás pospolu,

náš bol bez konce – konec bez bolu. „Aj sklenka plná, pijete tak málo!“ a na rameni lehká leží ruka. „Mně, jemnostpaní, právě se tak zdálo,

že moje srdce trochu bolem puká.“ „Ah, vy jste usnul? Na mou věru že pro uspání nejde nad citeru; můj muž mně musí každé noci hrávat

a zpolehounka mne tak pouspávat.“