Však nechtěl bych být jak ten podzimek,
když blízko už k zimě se kloní:
je dětinský, svět-li se zamračí,
hned po tvářích slzy mu roní.
Vždyť po nebi už i to sluníčko
pak smutně o berličkách chodí,
a podzimku starci se každý den
jak ve mlýnském zákalku rodí!
Když krajem jde, chvěje se zimnicí,
a každý mu větérek ostrý,
když lesem, krok chrastí, jak vyschlá když
mu kůže se tluče kol kostry.
Když trochu chce vesele vykročit,
hned zarazí, schází mu dychu,
když k zlosti se krev chce mu rozvařit,
je vášeň ta jenom už k smíchu! –
Já hledal jsem stařeckou pro vášeň
si obraz, už přec jsem jej našel:
toť na zimu bouř – blesk blikavý
a hrom už jen jakby kašel.