Jesenní kraj jsem, znavený
po bujném, úrodném letu,
šerá se po nebi chmúra pne
a písně mé mají se k letu.
Uprostřed kraje je bílý chrám
– tužby mé dosud jej staví –
kol jeho věží se písně mé
teď slétají v šveholné davy.
Zmatený švehol! Víc žádný zpěv,
žádné v tom popěvy tklivé,
slyším jen pípnutí tázavé
a vzkřiknutí netrpělivé.
Odleťte tedy, již odleťte
do krajin mladistvě stinných –
sbohem si leťte, já oněmím,
vy leťte si do srdcí jiných.