Jak dobře, že z ráje vyhnal nás
kdys všechny ten pánbůh milý!
I žehnáme otcům, praotcům,
že hříchem nás podědili!
Tak vesele se to vandruje,
ve uzlíčku hřích dědičný –
ach bez hříchu by ten květný svět
již zpola tak nebyl sličný!
Ba nebýti jeho, zda zněly by
kdy po stráních jarně zpěvy?
Zda těšil by kdy nás růží květ
a kyproučké panen zjevy?
Zda bychom si někdy výskli tak,
když „ku tanci!“ hudbě kynem,
zda bychom se štěstím chvěli tak,
když děvu si k prsoum vinem?
A ptejme se pánů nebo sluh,
z měst slečinky, dívky veské,
a každý nám chvějně přišeptne,
že hřešit je ach tak hezké!