Chtěl věčně bych být jen jak podzimek –
však jako ten první a zdravý:
má z železa svaly, z žuly hnát,
přitom jak dítě je hravý.
On na každou skulinu hvizdne si
a šustí si v každičkém chrastí,
on mlhy si chytá na větev,
větry do skalních si pastí.
On balvany mlhy si do výše
až k temeni Boubínu vleče,
a pranic si z toho nedělá,
v kapkách že vše hned zas steče.
On do kraje smečku si vypustí
svých drobounkých vírových dětí
a do cesty sfoukne jim pro hračku
písek a listí a smetí.
Pak zase kams do dálky zavolá,
a zní to jak dělová rána –
kde vzala se, vzala, už je tu
obrovská smršťová panna.
A panna hned dokola – dokola,
v důl, na horu nohu svou sází
a podzimek střechy a vývratě
dvorně jí v zástěru hází.
Zas hvizdne si – kosti to projímá –
na mračna, jež nesou si hromy,
a vymknuv jim hromový z rukou klín
po lese štípá jím stromy.
I vyrve jim oheň ze záňadří
svou divoce nezdolnou silou –
„Chci pořezat všechny ty hlavy skal
zubatým bleskem jak pilou!“