To bylo smutnosmutné vzpomínání a smutnosmutná, dlouhá pro mne noc! Po nábřeží jsem chodil bled a tich, mé oko klížil chladný, ostrý sníh: –
nejkrásnější to měla býti pro mne noc, v ní vrcholiti mělo moje žití celé, v ní měly oživit se sny mé smělé, – a z všeho blaha mám jen truchlé vzpomínání
a před sebou tu truchlou, dlouhou noc. Pode mnou dřímá zmrzlá řeka němá, nade mnou visí nebe mrákotné, – a v srdci zůří bol, že svět ho šírý nemá:
kol mne se povoz za povozem kmitá, tam uvnitř vozu snad se náděj splítá, tam uvnitř srdéčko snad blahem skáče – a anděl můj, ach – anděl můj snad pláče!
Má mysl rychle sobě obraz složí, a duch můj zří Tě chorou dlít na loži. Dnes po prvé měl mladosti Tvé květ zazářit v lesklý, bájůplný svět,
v tem svět, jejž Tvoje nezkušené oko si staví vysoko, až převysoko, v ten svět, jenž líčil se Ti jako ráj, jak věčně stálé jaro, věčný máj!
Ach svět ten není krásný jak Tvůj sen – Ty však to nevíš, želíš první ten svůj den, a na tváři máš úsměch přece místo lkání, – však znám ten úsměch, je v něm odříkání!
A dále fantasii truchlou nesu: Tvá sestra milá hotova již k plesu, šperk, květy, šatů bohatost zvýšuje mládí zářící jí skvost –
však v oku jejím slza slzu klame; vždyť všichni s Tebou cítí Tvoje tísně a všichni vědí: radosti již výhost dalas, svou první radost smutně pochovalas.
A slzy Tvoje, tajně plakané, ty slzy jsou jim bílé perly samé, a vzdechy Tvoje jsou jim truchlé písně, byť třeba tajůtajně utkané!
To je ach smutnosmutné vzpomínání a smutnosmutná, dlouhá pro mne noc! Pode mnou dřímá zmrzlá řeka němá, nade mnou visí nebe mrákotné –
a v srdci zůří bol, že svět ho šírý nemá: kol mne se povoz za povozem kmitá, tam uvnitř vozu snad se náděj splítá, tam uvnitř srdéčko snad blahem skáče –
a anděl můj, ach – anděl můj teď pláče!
Cookies on Poetry Cove