Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:
ženských tu naseto valné jak ku poradě,
a vedle nich, kolem nich hemží se děti –
jak vřeští, jak piští to lidské smetí! –
a já tu prostřed sedím!
Ach – hlava jde kolem, sluch můj je rozechvělý,
zrak můj už znaven a mozek už zmámen celý –
vše točí se, běhá a tančí a skáče,
vzduch plný je výskotu, smíchu, pláče –
protivné, děsné hlasy!
A teď – je to drzost! Dvouleté asi robě
chytlo mou nohu a opřelo ručky obě –
ne! namísto kloubů mu důlky v nich sedí! –
a pitomě, tázavě na mne hledí
veliké, modré oči.
Mám trestat je rukou? Houknutím zahnat robě?
Rozpaky rostou, já nevím co počít sobě –
a pojednou – pravím vám, znenadání,
jak stalo se, neví snad pánbůh ani –
držím to dítě v klíně.
A tisknu je k sobě – měkké mu hladím vlásky,
hlasem pak kdysi jak za doby první lásky,
když panence vyznání činil jsem štkavě,
teď tážu se plaše a zajikavě:
„Děťátko, máš mne rádo?“