Milost! – Můž-li slavík jemný mnohým
krásnějšího slova zapěti?
Může-li však noční šedá sova
hrůznějšího také úpěti? – –
Strom bych žití svého v zemi vsadil,
krví vřelou denně zalíval,
tlukotem ho srdce okopával,
aby s časem stejně prospíval.
A kdy prsou hrany vyzvánějí,
že jsem smrt si pracně vydobyl,
ze stromu bych sestárlého sobě
motyku a prkna vyrobil.
Motykou a prkny připravil si
jámu, lůžko, jež mne pohostí,
o kéž víchr jámu sám zaváje! –
jiných žádných nechci milostí.