Co už v tom mém živobytí dnů mi jako tráva svadlo,
co už mi tu povyrostlých, porozvitých květů spadlo!
Co se písní v hrdle zalklo, tužeb marně zaplanulo,
co mi vzdechů odvanulo a co slzí zakanulo!
A přec, sotva po noci že šero nový den mi věstí,
volám do mrákavé dáli: „Kde jsi – kde, ty moje štěstí!?“