V očích mně cos světélkuje,
lebkou mně to lehce cinká –
mojí duší náhle vane
mladá, bujná upomínka:
Jasný měsíc, rovná pole,
všude plno sněhu na nich,
a my z chrámu od půlnoční
na zvonivých jedem saních.
V huňaté své kožešině
vedle mne si dívka hoví –
teploučká jak letní vánek,
hezoučká jak dukát nový.
V chrámě jsem se na ni díval,
nosíkem jak v knize leží –
při modlitbě ve dřímotách,
při hubičkách teď tak svěží!
„Dej mi ještě třetí – čtvrtou –
a pak pátou – šestou, dítko –“
tolik medu, tolik vůně
a tak droboulinké kvítko!
„„A teď ty mi navrať všecky,““
v smíchu dívčina zas praví –
pěkně se to v saních sedí,
že se nesrážejí hlavy!
Tepny létly, srdce bilo,
jak by rozskočit se chtělo –
rád bych ještě jednou prožil
v myšlénkách vše, co se dělo!
Ale jasný měsíc bledne,
slaběj to vždy hlavou cinká –
za sněhová lada letí
mladá, smavá upomínka.