Promluvme sobě spolu, co je v tom světě širokém, co je tu, co je bolu! Kde rozvoj je, je boj – po světě boj je všude
a bez mrtvol zde nejsou přetvary, i hudba sfér jen války píseň hude a věčně v útok znějí fanfáry! Ta slunce veškerá, než vojevodí,
se slunci kol titánské boje vodí, a každá planeta jich s druhou v turnaj ješí, než šťastna, vítězna se domovině těší; tak zuří boj až k drobným žhounkám dolů
po nebes klenu hlubokém – co je v tom světě širokém, co je tu, co je bolu! A naše Zem? Kde nové vzrůstá, staré hyne,
ach celá Zem je mrtvých oudolí, skrz mrtvých troucheň květ se k světlu vine – kdo doved zde by sčítat mrtvoly! Zde válka běsná. Z krve dravec tyje,
i slavík sladký v úkor jiným žije, tvor tvora beře v plen i jeho celé žití a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí. Co horou zde, to hromada je kostí,
co údolem, to šachta budoucnosti, a čas v ni hází ve dnův běhu divokém mrtvolu na mrtvolu – co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu! A člověk – člověk! Štědrá byla ruka, jež ohně vrhla lidských do stanů – co srdce cit, to žhoucí lidská muka,
co myšlének, to lidstva katanů! Ach pokrok lidstva! Člověk vpřed se plíží, svou krví nohu k strmé stezce klíží, a napřed ví, než vrchu se doplazí,
že zchladlá Země všechen život zmrazí. A naše láska! Mrtvých spalování! Jen ranní sen je všechno milování, den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu,
v den druhý štěstí prchá poskokem a obě srdce letí v propast dolů – co je v tom světě širokém, co je tu, co je bolu!
Cookies on Poetry Cove