Když nad střechou osad se zmítá bouř,
tu přemnohá svém ve přístěnku
si zavzdychne dobrácká dušička as:
„Ta nebohá ptáčata venku!“
Ach, prosím vás, pražádnou lítost jen!
Nám, kteří svá nemáme hnízda,
je nejvolněj, nad námi, pod námi bouř
když válečnou muziku hvízdá.
Když kolíbá les se jak na vlnách
a k zemi až shýbá své témě,
a blesky se třískají o čela skal,
až třese se kolkolem země.
A urve-li nás to a smete nás
a rozrazí prsa o kámen –
bouř zahučí velebný pohřební žalm
a příroda zavzdychne amen!