Dík budiž vám, zlaté hvězdičky,
dík za jeden ze všech darů,
že umím lidmi zatočit
vesele do rozmaru!
Že dovedu někdy alespoň
mžik mladistvé ranní záře
a živý poblesk radosti
do české vkouzlit tváře.
Což – což je ta mysl národa
tak ztýrána, potrápena,
bojácná jako děťátko,
tichounká jako pěna!
Což – což je ta lidu mého líc
tak zsínale, mrtvě bledá,
kdo jednou na ni pohlédnul,
více mu spáti nedá!
Ach když po té tváři dojemné
jen okamžik úsměv skáče –
co na tom, že pak humorist
do koutku jde a pláče!