1886

Kýs přišel cizinec v náš český kraj a rozhlédnuv se stanul udiven. „Co to tu veselý je za mumraj – toť věru došel jsem ve šťastný den:

zde každé oko plno bujné chutě a po všem kraji jako na redutě! Stožárů pyšných kolem celý les a sláva – sláva! hřmí to odevšud,

kam pohlédneš, vstříc víří hlasný ples, zní klarinet a chlípný chechtot dud, a housle sviští, kolovraty vrní, že šumem klokotným až hlava brní.

Hej, příteli, jaký to máte hod? Vždyť samý fábor jste a samý květ! Snad olympickou hru váš slaví rod, že orlem vznes se nade chrámem věd?

Či srazili jste nepřítele k zemi, že radost bouřnými vře peřejemi?“ – „„Ach ne – toť pohřeb, co zde vidí pán! Zvyk staročeský takto vede nás,

že sotva mrtvý do truhly je dán a sotva dozní nad ním ‚Animas’, my hupky ze hřbitova do hospody na taneček a rosolečné hody.““ –

„A na čí tryznu jsem to přišel sem?“ – „„Ach – český národ vznes se v říši duh! Však trpěl dlouho – buď mu lehka zem –““ „Jak? Český národ? A co vy – probůh!?“ –

„„My synové – juchjuch! – vždyť zříš, že dbáme a – jak jen můžem – národ pohřbíváme!““