Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení den se s nocí střídá jak dvé mnichů, jak dvé mnichů, ne víc ku obsluze, jen co mrtvých stráže na modlení.
Střídají se v svatém, hlubném tichu, beze smavých červánkových hříček: den tam neodvírá růžově svých víček, náhle plane v plamenné své hrůze.
Jeho krok je němý, bez pospěchu, nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů, nekráčí po bouřích, s třesknou hudbou hromů – mrtvol nemá dechu ani slechu.
Slunce žhavě v černém visí nebi, dolů s něho střely ohně srší, proudy ohně dolů s něho prší, ohně okeán se dolů lije –
mrtvá půda příšerně se šklebí, s žízní děsnou, zimničně horoucí žhavé proudy ohně lokem pije. Kdyby bylo oko tam živoucí,
jediné je zžehne slunce políbení, ale není tam to oko – není! A ta noc – to hrob v svém rozšklebení! Bez rosy noc, jež by vandrovníku
perel do kadeří navěsila, beze snů noc, jež by milovníku milých kouzel srdcem rozesila. Hvězd tam plno, plno v černém nebi,
kdož by sčítal vše je světlonoše! ale všechny planou bez rozkoše, bez hravosti, chvějné bez sladkosti, svítí jako drobné bílé lebi,
jak když z černé země bílé svítí kosti. Ach ta noc! ta není obraz milosrdí! Jedním dechem plamy v ledy tvrdí – zima, zima, mráz až v báj rostoucí –
by tam bylo srdéčko kés vroucí, v jednom trhlo by se okamžení, ale není tam to srdce – není! Měsíc mrtev. Siná jeho stále
tvář sem na nás hledí v stejném příznaku, jak když mrtvý v rakvi leží na znaku. Pohřeb zvolna kráčí Světem dále, světla slavně kolem něho víří –
Měsíčku, by bylo citného ti zoru, dnem i nocí zřel bys na obzoru vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.
Cookies on Poetry Cove