Přede mnou tu leží lebka rozpoltěná,
oko svaté runy lebky čítá,
a má mysl z črtů zapletených
živý obraz žití sobě splítá.
Onu runu láska vryla, zášť snad tuto,
onu blaho, tu snad neštěstí,
a zdaž ty, jež činí cesty kratší,
stopy přemýšlení nevěstí?
Tak jak v paměť obraz mrtvoly se vrývá,
ryje mysl v lebku znamení, –
vidíš, brachu, mohs mít lebku hladší,
méně jen, ach méně myšlení.