Zem byla dítětem; myslela,
ona že vesmíru pyšný střed
a kvůli ní Slunce i obloha
a celý širý Svět.
Přišlo jí také už poznání,
divně se chvěje jí srdce dnes,
a je jí jak panence rozkvětlé,
když vešla v první ples.
Po sále hvězdy se chechtají:
„Velký svět není jí ještě znám,
však – hezounká, milounká panenko –
tys zato známa nám!
Na tebe my jsme už hleděly,
když bylas v poupěti drobný květ,
když rostla jsi do krásy – samý sen
a sobě celý svět!“
Měsíček čekal hned u vchodu:
„Panenko, žádám vás – ať tak dím –
za taneček první a poslední
a za ty mezi tím!“