Když jsem zpívával co malé dítě
s matkou zbožnou Umučení páně,
všechny muky srdce procítilo,
a v mé oko vstoupla slza maně.
Matka chválila své hodné dítě,
sama plačíc syna konejšila,
srdce usedavé k srdci tiskla,
slzí tok svou láskou utíšila.
A když vzrostl jsem a spatřil muže
v člověčenstva slávě, v plné kráse,
když jsem pochopil to vykoupení, –
byl bych radostí pak zplakal zase.
Radostí že byl bych plakal – mnohý
neměl za hodné mne dítě více, –
děje lidstva mne pak konejšily,
žetě marně mnohým rozžeh svíce.