Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,
dub stěžeň jeho, boky jako z žuly,
a rovno cestu svou si mořem brázdil,
nechť vlny orkánem se rozedmuly.
Však náhle siný blesk se s nebe snesl
a po korábu jako had sjel k moři —
zvon zaduněl, tak hrozně, žaložalně,
a z lodí kolem zazněl pokřik: „Hoří!“
Jen mžik a koráb letí osamělý —
lkdož dlel by tam, kde osud duby drtí! —
divokým skokem letí v noční chmúru,
tam někam v dál, kde čeká přístav smrti.
Již stěžeň padnul, s ním ta flaga pýchy,
jak z děla rána po vodách to znělo,
sloup jisker šlehnul k nebeským až branám
a zas se kolem do slepa vše stmělo.
A koráb zase dál a jemu v týlu
saň sedí ohnivá a hladně ničí
oud po oudu i kusy v propast hází,
a vlny dole varem kypí, syčí.
Již trup se níží, jako sen by dýmný
se rozplývají charé jeho rysy —
jen chvíli ještě, malou, krátkou chvíli
a popel můj se s širým mořem smísí!