Májový vzešel bílý den –
o požehnané ráno,
v němž srdci mému nový máj
a nové nebe dáno;
v němž ruku k prsoum tiskl jsem,
by srdce tišší bylo,
a smělou, pyšnou písní svou
mne světu nezradilo!
Já viděl v tváři Tvojí bol
a slzu ve Tvém oku –
a byl jsem mužně odhodlán
k nejsmělejšímu kroku!
co bol ten jevil skrytě,
byl bych se věru rozplakal
jak blahé, blahé dítě!
Jdi – jdi, mé drahé děvčátko,
a ulev svému tělu,
pusť slunce v svoje srdéčko
a klaď si rosu k čelu!
To hříšné město, Praha ta
ztýrala duši drahou,
jdi – ať zví Praha, bez Tebe
že není krásnou Prahou.
A až se vrátíš nazpět zas,
mé drahé, milé dítko,
přines mně s sebou jediné
a skromné z lučin kvítko.
Kvítečko, které se Ti z všech
nejtužněj zalíbilo
a nad nímž srdce nejprudčej
u vzpomínání bilo.