Teprve srpen. S oblohy
záře a teplo jen srší,
a přece již s agátu před domem
vše listí jak v podzimi prší.
Sotvaže větérek zavěje
a sotvaže větev se skloní,
již ku zemi sežloutlé listí to
jak zlacený deštík se roní.
Zamyšlen dívám se oknem ven
a chvěju se, podoben věchu –:
musí to přece být pěkné jen,
když člověku prchnou dny poslední
tak v plničké záři, tak v spěchu!