ZPĚV ŠESTÝ.

Povzteklený kráčel pánek veda květy rozkošnosti, cestou lil jed z srdce schránek na vábivé spanilosti.

„Jaký jest to zmatek rozhejralých matek, jaká otců slepost, že můj haní statek,

špiní umu lepost? Vzhlédni, světe, na své krásy! Rozum se ti bleskem ztočí. Jaké v tváři jemné řásy!

Jaký plamen šlehá z očí! Slovo-li jen ceknu, sám se divu leknu, v duchu větrem letím,

s tělem na zem kleknu a se k božství světím.“ Z hloubajících rozjímání Kanta vytrhuje píseň.

Kouká – jaké podívání! Jaká outlým srdcím tíseň! Panna sladce zpívá, lid se na ni dívá

jako s vytržením; tak jen slavík splývá v máji okouzlením. Králík trne, hoří, běhá,

srdce v něm se vztekem hází, prutem čarodejným šlehá, rohy na hlavu si sází. Cmírka píseň houká,

Umka hymnu brouká, Králík řechtá kruhem, oráč s hrůzou kouká, pryč i pádí s pluhem.

Za ním panna, za ní s pole všecko hlavy srazit může. Králík v čarodejném kole líbá rozkošnosti růže,

že teď z hrůzy metly na bázlivce spletly, že jim štěstí přeje, aby ráje kvetly,

kvítky v cestu seje. Poznav, jak se lidé mají do otroctví uváděti, honem strašky vybírají,

aby polapili děti jekem syrovosti, šatem potvornosti, pekelnými zpěvy.

„Ha! vás, výbornosti, rozplaším co plevy!“ Rce a zázraky tu vidí, když se hrne po silnici

na sta vyzvědavých lidí, aby v spolku na opici, na čerty a draky sami svými zraky

ve dne pohleděli a i s nimi taky k městu v slávě jeli. Posunkáři poskakují

před diváky zmrazenými, písně strojné vyzpěvují libozvuky pekelnými. Ani hrom tím třeskem,

ani vrána vřeskem lidí nevyděsí, jaké strachy pleskem na nos sprostým věsí.

Ubožátka s podivením vyvalují oči na ně, když je šálí přetvářením, když co vyhalené saně

jiskří hrůzu z očí, když se kolem točí jako opičátka, aneb jako kočí

klejí na oslátka. V městě jsou; sem s každé strany zástupové jen se valí, starci jdou a letí panny,

blázni velicí i malí sem se včely hrnou, dychtivostí trnou, co se bude díti?

Ha! již duše ztrnou, Král zpěv začal hřmíti. Cmírka po hlavičce běhá, kroužky zmítá do povětří,

Umka zrádným okem šlehá, v písni lahodnosti šetří; tu se Řeci rojí, tady Polan stojí,

s mračen Rus sem klesá, samé divy strojí, až lid hrůzou plésá. Králík svůj um nafukuje,

vida s potěšením v chůzi, jaké zmatenosti kuje, jaké deští na lid hrůzy. Mluví: „Toť jsou Češí,

co se zmatkem těší! Patřte, protivníci! Tiť mé slávy pěší budou bojovníci!

Smí-li moudrost z hrobu vstáti, pravda síti rozvinovat, rozum v boj se se mnou dáti, neb vtip krále uštipovat?

Zbroj se zem i nebe! V prášek setru tebe, nadýmavý světe! Teprv zvýším sebe,

když mi štěstí kvete.“ Praví. V tom hluk cosi šeptá v lidu náhle pomateném, ,Poďme, ten jen s čerty breptá

větry v kole okouzleném.‘ Lid hned s trhu skáče, jak by uzřel dráče tady pekelného;

darmo Cmírka vdáče, nespne potrhlého. Králík zaražený stojí, Cmírce v ústech vězí píseň.

„Co se do města to rojí? Jaká jest tam lidu tíseň! Jaké hluky nové! Bdím-li, či-li snové

mámí dýmem snáře? Ha! vy beránkové! Vidím nedvědáře. Co to? Ten by v cestu vkročil

se svým šmejdem mému panství, divitelům hlavy ztočil, nás snad zaklel do vyhnanství? Tuť svou hanbu vidím,

sám se denně šidím, kráčím s slávy trůnu; žluč a nečest klidím sedě v štěstí lůnu.

Ustoupím-li nedvědáři hanebnému z chrámu svého, ach! kdo bude na oltáři pálit poctu boha mdlého?

Strašné zmohl jsem bohy; brouk by stavěl rohy, porval umu kněze? Podrazím mu nohy,

až se v peklo sveze.“ Praviv k boji hledal zbraně, smejšlel Filip na ouklady, skočiv v kůži dravé saně,

na hlavu si vlepil hady, hromem zbrojil ruku, ústa třeskem zvuku, hanby cejchem čelo;

zahřměl, až vše hluku praskem město znělo. „Kde jste, oslavené Muzy? Sem se rojte z hrobů noci!

Nazbírejte všecky hrůzy letíc v boji ku pomoci! Ohromujte hlasy, byť všem vstaly vlasy

pomatencům vzhůru. Jaké divné časy! Pějte v plném kůru!“ Co svět světem stojí, rovné

neuviděl šlehanice, bitvy všecky jsou jen skrovné ideálu podobnice. Obraz hrůzy straší,

skála trhlá plaší pádem zkostlé kraje; muží se tu kaší, zrada po tmě zraje.

Jaké sladké podívání, když co koník Králík cupá! Jaká krása k malování, když se ježí slota tupá!

Králík k boji skáče, Cmírka s Umkou pláče, nedvědář se leká vida soka dráče,

an se jak lev vztěká. Do kola se projížděje již se k nedvědáři blíží, když smrt z divých očí leje,

všecky žíly strachem klíží, čelo nastrkuje, beran poskakuje, nedvědáře trká,

Umka zradu kuje, Cmírka písně vrká. Tak se projíždějíc polem na pometlích kouzedlnice

letí čarodejným kolem k svému pánu do radnice, v plésu hulákají, až se rozlíhají

hory doly hlukem, že zde přivítají čerta s jeho plukem. Kraj a babka strachem kostne

slyšíc koní řechtanice, patříc s hrůzou na radostné rozvětřených mihanice, křižuje své čelo,

jakby mrtvé tělo pospíchalo k hrobu; ha aj! cosi hřmělo, lekem mře v tu dobu.

Pomoci tu není žádné, nedvědář se musí slíci, zbrojit čelo k bitvě řádné, před lstí opičátek stříci.

Již se k boji staví. ,Toť jsou muží praví! Ti se budou trkat, až se mozku zbaví;‘

počíná lid vrkat. Králík čepejří se silně, skoky dělá na dva sáhy, hraje klamem neomylně,

by svrhl nedvědáře s váhy. Již se blíží, coufá; nedvědář hned doufá, že předc soka zmůže,

čelo hladí, troufá dobyt saní kůže. – Jako beran neustupný rozbíhá se na berana,

čelem v čelo vráží zpupný, až hřmí třeskem každá strana, znova na zpět běží, stojí, hlavu ježí,

vztěkem jen se třese, letí, třesk! tu leží zbitý, vítěz pne se; – takto slavní hrdinové

střely na se dorážejí, očma svítíc jako lvové, z dálí soky porážejí, již krok pánek měří,

aby muže s zvěří na prach zdrtil divou, již své čechrá peří, letí myslí živou.

Umka zadu nedvědáře poštipuje hájíc pána, Králík v duchu na kočáře jeda v čelo jako vrána

na kuřátko vráží, nedvědáře sráží, na krk mdlému šlape, „Slyš, co bozi káží,

nepodárný chlape! I ty, tvůj i s opicemi nedvěd kořist má jste mocí, se mnou chodíc po vší zemi

rozhlašujte dnem i nocí, jak mé čelo silné třepí snáře mylné, duch si světy koří,

tak i duše pilné statečnost má zmoří. Vyznej tady před vším světem, že má dcera nejkrásnější

bude po vše časy květem v Čechách slávy nejjasnější, že já bohům rovný skoumatel jsem lovný,

že mně právo sluší, by mi duch se skrovný kořil s tělem s duší.“ Nedvědář se třesa slíbil

vítěznému pánu všecko, jho i bič se jemu líbil, jako okouzlené děcko vyznal před vším světem,

Cmírka že jest květem vnadné rozkošnosti, Král že orla letem předčí v vznešenosti.

„Milost tobě! Nyní v Praze, nyní budeš slavit venku, když tě na div na provaze vodit budu, milostenku,

i mé slavné činy vypneš nad hrdiny veškerého světa, že tru v rozvaliny

moudrost, mocnář kveta. Vstaň a, chlape, s opicemi, s nedvědem i se mnou kráčej, zpívej mou čest ulicemi,

doma, slouho, pána sláčej! Až rok chlapství mine, odsoudím tě k jiné službě darmochleba.

Pozor! jak pán kyne, kde tvé služby třeba.“ Vítěz věncuje si hlavu, Umku s dcerou korunuje,

dost se vypnout není v stavu, ač se žába natahuje, ulicemi kráčí, poctu z lidí páčí

čertem děti straše, člověčenství sláčí, duch se k činům kaše. Nedvědář a Umka rusá

vyzpěvují božské činy, nedvěd s Cmírkou pěkně klusá, jakož sluší na hrdiny. Teď si s opičkami

jako s sestřičkami Cmírka hraje směšně, hází květinkami na lid trhlý spěšně.

Vůkol poskakují děcka, jako čamrdy se točíc, potěšením chasa všecka skáče opic frašky zočíc.

Ty se šklebí na ně, již se fatí k panně, k nedvědu se kroutí, zuří jako saně,

pnou se jako proutí. Průvod slavný do hospody táhne se vší velebností, zde se drží zvučné hody

s nevypravnou nádherností. Nedvěd k stolu slouží, Cmírka hubku krouží pejchou na opičky,

nedvědář ach! touží, aby vyšel z kličky. Kyne pán a nedvědáře oko jak hrom k službě víže,

jako otrok ze žaláře táže se, co ráčí kníže? „Oslav hody, chlape! Tvůj ať nedvěd šlape,

jak mu Cmírka zpívá.“ Nedvěd jak vůl tlape, pán se s smíchem dívá. Již se Cmírka s opičkami

nemohouce udržeti, proskakují špruhličkami mezi uleknuté děti. Ty se strachem třesou,

když se sestry nesou jako mrtvé k hrobu, skočí blesk, a kde jsou opičky v tu dobu?

Rozdílného kejklování krásy lidem provádějí. ,Toť jsou tvory k milování!‘ babky s pláčem vyzvánějí.

Cmírka slyší řeči, jakby srdce meči zbodly, hoří zlostí, jak je, má teď péči,

zatmí výtečností. Každou kapku síly zbírá, na hlavy se lidem věsí, písně divotvorné cmírá,

hromem líbeznosti děsí, jako srna skáče a hned sova pláče, zmítá kroužky kolem,

tancuje a vdáče jako vrána polem. Opička se na ní zhlíží, jako Cmírka i se kroutí,

lidé na ní oči klíží, když se točí jako proutí, hlavou v zemi chodí, pádem smíchy plodí,

tuť jest vůkol tlesku, že se hračky rodí v nejkrásnějším blesku. Cmírka čert se mračí, zbraně

kujíc v koutě babka sedí, již co z pekla střelíc saně sestry rve a k lidem hledí, jakby očma řekla:

,Já jsem stvůra z pekla, která poctu získá, byť i před mne klekla, má ji ruka ztříská.‘

Radovánky nechutného tvora záštím nyní mřely, tváře sboru veškerého zlostí na Cmírku se rděly.

Vida, co se děje, pán se hlasem směje zchytralosti tvorní, nové sváry seje

jak smrt rána morní. Káže, stromy stojí hladké v prostřed dvora prostranného, na nich vnadí mlsky sladké

k sobě tvora zmlsaného. Nedvěd honem leze a se jak kůl sveze s namydlené střechy,

jak pes v prachu leze pláčem pro posměchy. Chtivé opičky se třesou, aby na strom vystřelily,

kdežto větve mlsky nesou, s chytrostí se usadily; však jim Cmírka snědá na strom střelit nedá

hoříc žehravostí; sama dobyt hledá vnadných lahodností. Leze mužně, štěstí přeje

oslavené vévůdkyni, k vrchu míří; teď se směje s potěšením na herkyni chasa skákající.

Cmírka plésající trojí sílu, padá ach! jak praskající větrem sosna mladá.

– Tak se spínal Karel Švejda chtěje vítěz zbořit světy, v chrám by věčné slávy vejda zlovil nejkrásnější květy,

Alexandr lítal, k boji Rusy vítal, hnal se na Polany, jak hvězd bitev čítal,

bouře z každé strany. Svět se s podivením lekal Alexandra zvětřeného, denně národ jiný klekal

u noh hroma bezedného. Rus se pánu kořil, však rek vojnou mořil soky i své stavy,

Petr vstav řád tvořil, střel lva u Pultavy. – V prachu bojovnice leží, smích se rodí nezkrocený,

Králík k milostence běží, posmíváním rozhorlený; zatím sestry střelí, kde se mlsky bělí,

sedíc na větvičce mezi sebe dělí věrně makovice. Ha! tu rostou radovánky

hřmotem lidu splašeného, piva vyzdvihujíc džbánky vyhlašují z hrdla všeho vítězkyně smělé

na celičkém těle za tvor nejšvižnější, vztěk hřmí na tvém čele, Cmírko nejkrásnější!

Vida Králík bouřky plaší zbory pro dnes k oddechnutí a je pekelníky straší, aby zejtra přišli s chutí

na trh na podivy. „Uvidíte divy větrem prováděti, jichžto, co jste živy,

nespatřily děti.“ – Vášeň Komoda tak jala; nedbav světa panování, jak ho slepá žádost hnala,

provozoval kejklování; již se psil a kočil, teď co šermíř skočil ke lvu zůřivému,

rejdem svým i ztočil hlavy lidu mdlému. – Chasa s radostí se bere domů z hrubé komedie;

Cmírka na opičky pere bičem a jim v oči plije; ty se strachy krčí, nedvěd v koutě vrčí,

nedvědář se děsí, jest-li facku strčí mu, že hlavu věsí. Nabaživši dost se bití

milenka se k otci sází, chválíc, jak jí chutná pití, hromy na opičky hází. Zatím noc se blíží,

božské umy tíží a je v lůžka klade. Když vás snové víží, spěte, božství sklade!

Slunce budí den i pilné lidi k práci v okolnosti, na trh skáčí dívky silné v nedočkavé švítornosti;

trh zve písničkáře, volá na kramáře, na ctné podvodníky, trh sem loudí snáře,

táhne korábníky. Sotva lid se sešel v městě, slyší od žen řeči divné o Králíku, o nevěstě,

zvědavost v mžik v duších živne, pověst hlásá řečná jako služka vděčná kusy k podivení,

jak se krása věčná strojí k okouzlení. Hrůza starců, žen a dětí nabíhají do hospody,

zda-li čarodeník letí, aby strojil lidu hody. Všecko ticho ještě, kovář hází kleště,

švec se kopyt prostí, aby viděl deště sirné černých hostí. Sem i strojna nedotklivá

s tváří upejpavou zbíhá, babka kulhá klevetivá, až i sotva ducha stíhá; sem se, Pán Bůh s námi!

hrnou všecky krámy lidí vyzvědavých, aby vešly v chrámy pekelníků dravých.

Oči hledí vyhalené, uši bystré poslouchají, již-li v kráse vystrojené zpěvci písně zabouchají;

již-li komedie, kde se pravda bije, jednou začnou hráti. Všecko s chutí pije,

že se bude smáti. Tuť jest v lidu povídání, co se bude v trhu díti, jaké s duchy potýkání

čarodeník bude míti, jak se k nebi vnese, až se srdce ztřese, jak se slunce skloní,

když duch k nebi pne se, hvězdám pozazvoní. Peklo, svět i nebe slouží muži Páně na kynutí,

po něčem-li v duchu touží, nemožnost i v život vnutí. Čert se pánu klaní, ač i boha haní,

hrob se otvíraje pouští pána s paní přes moc v naše kraje. Káže: Oheň sirný běhá,

na hvězdnatém voze jedou, když je mocnář hady šlehá, čerti se svou chasou bledou; okem-li se mračí,

všecka peleš dračí kleká s skroušeností, červy k zemi tlačí mocnou vejmluvností.

Ticho! šťastná chvíle padla, posunkáři vycházejí, se vší slávou do dívadla se co perle nasázejí.

Jaká krása jede! Nedvědáře vede Králík s opičkami, Cmírka tváře snědé

skrývá růžičkami. Tuť jest divů! Jaké šaty! Samé květy, samé věnce, hlavy jasné, zlaté paty

vyzrazují oslavence. ,Jaké pro nás štěstí! Tiť jsou na rozcestí do nebeské slávy.

Hle! hle! jak si klestí cestu skrze krávy!‘ Vše se uhybuje slávě, koníř, bejk i kalounkáři,

teď se roztahují právě jako všickni nedvědáři, holí Králík hází, opička se sází

jak rtuť na nedvěda, ten ji vyprovází na zem, až s ní běda. Špruhla vzhůru vystřeluje,

za ní panna jak čert snědá křepčíc k smíchu vyzpěvuje a si oddechnutí nedá, jako trhlá rejdí,

jako liška šmejdí, pannám facky dává, opička zas rejdí po ní, mře a vstává.

Toť jest zlaté potěšení, tito lidé spadli s nebe! Jaké sladké okouzlení, drou-li jako čerti sebe!

Ač cit v srdci dusí, člověk smát se musí, vida kousky pěkné, pravdu mudřec zkusí,

až se divů lekne. Co to? Na krám vystupuje, trouby jak hrom napřed znějí, mluví, rukou rozhazuje,

divně jako vrány pějí. Ač i česky umím, tomu nerozumím. „Ticho! když já řečím,

vicher Sever šumím a i stroje bečím.“ I hned mřelo povídání všudy lidí štěbetavých;

tuť hub bylo k malování vidět divy políkavých. Každý jen se třese, uši vzhůru nese,

slov by nepotratil; Králík smrká, pne se, aby svou řeč zlatil: „Já jsem sláva národnosti

sjezdil země po všem světě, vystál perné obtížnosti v zkostlé zimě, v troudném letě, přelítl dávné věky,

krásou přemohl Řeky, vynikl nad Římany. Zde jsem, abych vděky vylil na Slovany.

Co já řeknu, Bůh to praví. Mé se moci nevyrovná ani čest a rozum zdravý, ani moudrost v zradě skrovná.

Já hrom biji třeskem, slepím kouzlu bleskem, za nos děti vodím, mým-li zhrdne vřeskem,

zrádce v peklo shodím. Pozorujte, lidé, šaty! Na můj pohledněte věnec! U Řeků tak chodil paty

vypínaje oslavenec. Ve mně Pindar hoří, Homer kouzly tvoří, Osian se skrývá,

Horác se mi koří, Virgil zlostí skřívá. Já spial duchy za otroky nejkrásnější v každé zemi,

zaměřím-li někam kroky, jak bůh chodím rozkošemi; oko-li mé kyne, s skal se růže vine,

mrtvý vstává z hrobu. Pozor! k vám se všine shnilý Stach v tu dobu.“ Mlčí, dělá kolo holí,

kleká, ruce k nebi spíná, prkna pokropuje solí, k poslušnosti napomíná, sice král se zježí.

Zima po všech běží lidech přípravami, mnohá babka leží mrtvá s sestřičkami.

Králík sebou náhle trhá, oči jak vejr vyvaluje, na zem se co jehně vrhá, šaty vztekem roztrhuje,

jako ďábel skáče, hymny strašné pláče, stojí, ruce skládá, volá z pekla dráče,

o Stacha se hádá. Čert sem k pánu nepřichází. „Co to? Cos jak zradu větřím?“ Cupá jak kůň, hromy hází,

„Nejde čert, však řádu šetřím. Co se děje tady? Kdo sem vyzval hady, co se příčí moci?

Půjdu, vyrvu vnady z jedovaté noci.“ Jako lítý skáče s krámu, dravou chasu sebou vede,

střeliv k veselosti chrámu trolí písničkáře bledé, jak drak trhá písně. ,Kdo nás vydře z tísně?‘

písničkáři prosí, ,ach! jak soudí přísně!‘ Děti slzy rosí. Bez ohledu na mdlé dítky,

na chudobu na potřebnou, vítěz hubě písní kvítky kleje, až všem srdce zebnou. Na ty nectné boje

hledí lidu roje s hlučným potěšením; vždyť je nepokoje krmí okouzlením.

Roste křik, svět jak by padal se vším nebem do rozvalin, aneb Satan právo zadal stěhuje se z pekla kalin;

domy hrůzou trnou, když se na ně hrnou zhoubné libozvuky; takto mře srn s srnou,

hne-li vítr suky. – Takto táhnouc Křižovníci pro milého Krista v boje, by co čestní bojovníci

vznikli k nebi, jak včel roje na židy se řítí, čerti očma svítí, trhají-li ženy,

božskou rozkoš cítí, až jim kypí pěny. Ach! nic pláče neprospějí rozdrápaných neviňátek,

vítězi se slunce stkvějí, slaví srdnatosti svátek. Zmyti krví běží, Spasitel kde leží

světa veškerého; sultán zde se ježí, konec vojska mdlého. – Všeho do času; tak vztěku

právní přítel klade hráze, kyne holí, konec jeku, konec zpěvohubné zkáze. Právní vede pánka,

by ho skryla schránka za nelidské rvaní. Nová radovánka u lidu jest paní.

– Tak se smáli národové, dokud Bonapart hřměl divy, vodil ukrutenství nové den co den jim na podivy;

tak se opět smáli, když se trestu svály s nebe vyhrnuly, až i nahé skály

boha pěkně pnuly. –