ZPĚV SEDMÝ.

Jaké pro hrubého snáře noc to divé pletla hrůzy! Vsadilať ho na oltáře tupost rozehrané luzy,

ach, teď pravda tvrdá bohem nectně zhrdá oblouk slávy třepíc, ač se pejcha mrdá

bleskem klamu slepíc. Ani Pompejus tak, vládu veškerého ztrativ světa vítěznými hromy, zprávu

maje, jakou káru pleta, Cesar kruhy Římu ková z zpoury dýmu, psot se nestrachoval,

jaké Satan rýmu sobě muky snoval. Ani Bonapart tak nezlí leže v ráji u Heleny,

že jsou snové jeho svezlí nyní bez všímavé ceny, hrobař nevře vztěkem, že mor hyne lekem,

právník nehubuje, že se lásky vděkem rozbroj v pouta kuje; jako Králík netesaný

krásohubné hromy hřímá, že co stromek očesaný bez ovoce necti dřímá. „Duchu, tvrdost tebe

s krásné pocty nebe svrhla do propasti, nová modla sebe sází k poctě vlasti!“

Praviv ocelové čelo tvrdí všetečnostmi všemi, by se jako slunce stkvělo pochlebenství rozkošemi;

hany nedbá žádné, pocty nechce řádné, moudrosti se hrozí; jehoť vůz msty zrádné

jenom ve snách vozí. Umka srdce nadívajíc větronesnou oulisností, jedu v řeči nalívajíc,

promíchané lahodností, tuží trhlou hlavu, že jest snésti v stavu soků posmívání,

k smrtícímu davu chovat namahání. Jakby volně po paláci procházel se s rozmilými,

mistrnosti hrubou práci zapečetil kouzly svými, skočné zpívá sobě a v té smejšlí době,

jak by odbyl dceru, i si slávu robě zmařil nedověru. Vždyť ho štěstí sladké líbá,

lid se klaní svému pánu, v rozpaku se nekolíbá, aby otevřela bránu věčnost oslavenci,

nezvadlými věnci ozdobujíc čelo, by se mezi ženci slávy věčné stkvělo.

Takto dívka nezaplesá, jest-li k sladké milostence láskou nehynoucí klesá mladík nesa pocty věnce;

tak se neraduje, jest-li vystřeluje vězný ze žaláře, jak si vytvořuje

Králík kalendáře. Naděje co nejmilejší bohyně se k němu fatí, ta mu lůno nejkrásnější

budoucnosti slávou zlatí, stírá hromy bídy, rozkoš každé třídy v stálém ráji štěpí,

bílé jako z křídy krásy cestou lepí. Dcera muže jistě sepne; vždyť i mládenec i dítě

jako moucha na med lepne, k ní se klíží lásku cítě. Jaká otci radost, až se zdravá mladost

z lůna krásy zrojí! Blesk ten čině za dost v srdci rány zhojí. Tak si Králík v rozkošnosti

plyna snoval pavučiny, když mu způrci v zůřivosti v radě navysili viny. ,Tenť to obral Němce,

šaty z cizozemce jako šejdíř nosí; teď se na ty Němce jako sršán kosí.‘

O půl noci, kdyžto straší čert a nekřtěňátka děti, milou od milého plaší, by šli sobě pohověti,

když se zlodějové strojí ke žni nové, když i skupec dřímá, v zůřivosti lvové:

„Sem poď!“ rozkaz hřímá. A hned pochopové k radě pánka vedou zůřícího. Vyšev do mrákoty, chladě

strachem ducha bouřícího, zhlíží po radnici; vida zmatenici mezi mdlými pány,

ostří hromovnici, smrt by střílel z rány. Páni majíc vyprávěti žalobníků přednešení,

začínají pohlížeti sem tam jako v okouzlení. Každý slova hledá, oko, tvář i bledá

všemu světu jeví, že strach mluvit nedá, že nic rada neví. – Jako vévodové smělí

doma moudrost rozkládají, země mezi sebe dělí, až říš pevnou roztrhají; již se napřed vadí,

hrdinu jak shladí vrhnouc do žaláře; pochlebenství hladí větronosné snáře;

každý svojí sobě činy, že co obr bude státi a jen jako na hrdiny v poli s nepřítelem hráti;

na mžik konec půtek; hrdina tu; skutek pánů rozvětřených jako zajíc utek

v moře hrdin střených. – Takto v radě. Králík stoje vypíná se nad hrdiny, sílu ducha svého troje,

hřímá, aby vyřkli viny. ,Ty jsi odral Němce!‘ „Důkaz?“ ,Z cizozemce šaty kvítkované.‘

„Ha, ha! slyším Němce nyní vykované! A vy nepodárné plody naší matky země České!

Hledíte-li na svobody mocných duchů na nebeské jako na své brachy, země nectné prachy?

Mřete, červíčkové! Mřete mdlými strachy, že jste zlodějové! Však já vítěz sobě svojím

veškerého světa umy, mocnář samovládný stojím třepě hromem krásy rumy; jiným vyčítaje,

že se v cizí kraje pouští na lovení, Němce obíraje dím, že pravda není.

Brejle troupům na nos sázím, vynášeje slavné Řeky na Germany hromy házím, ač z nich kovám slepě vztěky.

Kdo mi: ,Kradeš!‘ řekne, mých se hromů lekne slitých z syrovosti. ,Odpusť!‘ vzdychna klekne,

,odpusť nevinnosti!‘“ Praviv hleděl jako sova na zmlácené rozsudníky. „Proč tu není slyšet slova?

Jsem-li mezi nákeřníky? Proč mne do žaláře pnete jako žháře, k soudu poháníte

jako nedvědáře a pak oněmíte? Mluvte, nebo hrůzou mřete! Tak-li jednat s svobodníkem,

o ty nepodárný světe, jako s mrzkým korábníkem? Ha! zde stojím skála! Byť i bouře vála

na mne krupobití, čest by má vrch stála, vsadím živobytí.“ Rady strachem pokynuli,

by se Králík poodstranil. Nyní moudrost rozvinuli, jak je šmejdič na cti zranil, srdce rostlo v těle,

oko vzhlédlo směle, jazyk spustil proudy, aby nepřítele zmařil jako troudy.

Tak se ševci rozsápali sedíc v Římě v bezpečnosti, aby děti roztrhaly Hanibala v obraznosti

za nepravé hoře, když již přeploul moře, jako páni v radě; každý muky tvoře

hřměl své fousy hladě. V stálém do bílého rána setrvali rokování, jak by větrného pána

potrestali za porvání. ,Což s ním?‘ právník praví, ,vytrženec dravý zbouří lidi naše.

Pryč s ním! snář ať lhavý jinde se zas kaše!‘ Na tom se i všickni snesli, by ho právní vyprovázel.

Každý poodstaviv sesli, se co vítěz světa sázel a hned dělal stroje, beze všeho boje

snář by z města vyšel. Tenť šel do pokoje, svůj by ortel slyšel. S posměchem si prohlížeje

přemoudřené zákonníky, nahlas Časomíru pěje, na své doufá bojovníky, že té pomstí hany,

vezmouc do ochrany pána vítězného, že se ujme panny srdce mládka ctného.

Slunce svítí, lid se zbíhá, nedvědář se v řadu staví, nedvěd na Cmíralku číhá, jak jí pěknou facku vpraví.

Triumf! právní vede ženy jak zeď bledé, Králík hrdě kráčí, Cmírka tváře snědé

slzičkami máčí. Co tu hochů utěšených v společnosti rozmanité, aby citů potlačených

krásy obživili zbité. ,Ach! já bídná dcera doufala jsem včera, že dnes ztratím věnec,

musím do kláštera jako zavrženec.‘ Z domu vyšli; tuť hned shrkly ženy s dětmi na Králíka,

opičky a nedvěd trkly s čpavým smíchem větrníka, nedvědář jim zpíval i se s chutí díval

na tu jasnou slávu, písničkář jed slíval hany sivé pávu. Jaká změna! včera sedě

v nebi splýval rozkošností, na poklonu božskou hledě krmil ducha výtečností; dnes se lidé cení,

huby jim se pění, vztěkem ruce trnou, na své potěšení se co feny hrnou.

– Takto Napoleon s trůnu stoupiv hrdosti a slávy myslil, že se v dítek lůnu chrání člověčenství právy;

však zběř boha sráží, co los světa váží s větrného zdání; chlapi pánu káží,

hrom se na něj shání. – – Takto namlouvalka modná svého těla okrasami plodíc pomatení škodná

hraje s hochy opičkami, okem chlapům káže, vítězkyně váže slouhy k vozu svému;

čest bdí, rozum káže konec zmatku všemu; posměch lidu tupícího, krása vznešená se skrývá, –

tak i oko horlícího pánka na lid zlý se dívá, jak by vyšel z těsna. Za městem co ze sna

vůkol sebe zhlíží, jak červ na zem klesna v prachu msty se plíží. Přijda k sobě na vrch sedá,

vzdychá, jak by světy nosil, vida, že řve dcera snědá, slzami ač neporosil nikdy hrubé tváře,

dnes co ze žaláře slzy na svět nutí a své slávy záře tmavé líbá s chutí.

„Stud i svět mne opustily, jen vy, krásy ducha mého, k srdci jste se přiklížily svého otce výtečného.

Buď jak buď, ať soudí jináč svět a loudí svými okrasami, můj um rád i bloudí

s vámi pustinami.“ Praviv zlíbal krásy všecky, vstav se zježil patře k městu, jako čarodeník děcky

proklev lidi pro nevěstu svého srdce vnadnou, velel: „Ať hned padnou hanby do propasti,

že mne myslí chladnou zbili krásu vlasti.“ Město stálo ve své slávě, mstivý čarodeník kráčel,

kam ho jak vlk dravý právě hlad i s komonstvem ctným vláčel. Diogenes vodu nabrav při odchodu,

zvlažil spráhlá ústa, že mu zkuli škodu, klel a hrozil zhusta. Mstít se, byť svět hořel, musí;

dokud žluči nevylije, která outlé srdce dusí, víc se s chutí nenapije. Běda tvoru tomu,

jenž vstříc vběhne hromu, třesk ho na prach zdrtí, lidem, ba i stromu vyplatí se smrtí.

Právě v máji pohrávaly v sadě neposedné dítky; pacholíci rozdávali upejpavým dívkám kvítky,

které strojíc hody zvaly do hospody hosti na koláče; jiné podlé vody

ukrotily práče. Sem tam jako motejlové po kvítí se ohlížejíc, neb se jako srnečkové

švižně v trávě projíždějíc, na mžik jako střely na strom hladký vjeli, ustavili domky,

písně zvučné pěli, až se třásly stromky. Jiní srdce outlejšího chodíc s chutí květinkami,

kde co našli krásnějšího, přebírali s panenkami, vůně sladké pili, věnce čerstvé vili

radostí jen hoříc, milenky své ctili rozkoše jim tvoříc. Jeden hluk a jedna radost

naplnila sady květné, jarem obživená mladost přinutila k plésu letné. Jako volní ptáci

nevinnosti žáci prolítali stráně, a neb ubožáci darmo zdili báně.

Jako vicher svírající vojsko rozdrtilo díla, lidi ruce spínající hnala nevázaná síla

jak zvěř do poroby, zření na osoby nemajeci žádných, ach! tu lidí hroby

vyrostaly řádných. Mřely hry a radovánky, dívky jako růže čisté hledaly si v lesích schránky,

aby ušly smrti jisté. Darmo všecka péče, vidí nahé meče, vidí vojska dravá,

ochranců krev teče, bouře letí žravá. Všecky krásy bez pomoci do otroctví hanebného

kráčejíce, k nebes otci a i světa veškerého prosby posílají; v tom se rozlíhají

milých bratří hlasy, dráči utíkají, následují kvasy. Tuť jest zpěvů, radování,

tuť jest živé švítornosti, na milé se doptávání, díků vděčné nevinnosti; andělskými hlásky

city vřelé lásky vyjevujíc panny, rozdávají pásky krkům za ochrany.

Tak se rodí v nejoutlejším věku láska k vlasti milé, pacholíci k nejsmělejším činům světíc duchy čilé

za své vlastenkyně, štěstí původkyně, v smrt co na hru letí; ctnosti ctitelkyně

z outlých pnou se dětí. Z dítek zdárných seděl věnec v veselosti nezkrocené. Vida plésy vytrženec

na boj Herostrát se žene; hrubé krásy strojí, všecky hrůzy rojí na ubohé dítky,

svým i jedem zhnojí vyražení kvítky. S třech stran trouby ohlašují příchod ďábelského zboru,

z radosti se protrhují neviňátka, jako moru stvůr se lekajíce, z plésů trhajíce

utíkají domů, Králík na zajíce sílá na sta hromů. Ticho všudy, čerti sednou

k stolu místo neviňátek, když ty doma hrůzou blednou, řechty mají z opičátek, srdce v těle skáče,

jest-li na koláče třesoucí se hledí; tak se pro zlé dráče z bídy rozkoš cedí.

– Jako Cezar zdrtiv světa všeho nezmoženou sílu, chlapství motaniny pleta, aby svobodnosti žílu

každou přeťal, zhlíží, zda-li svět se plíží k nohoum svého pána, když mu ducha klíží

ukrutenství rána; jako Kubík po pranici po krvavé sobě fouká, sáhnuv hrdě na sklenici

po hospodě sem tam kouká, zda-li dráči smělí do hospody čelí, jak kůň po pokoji

cupá, že se bělí den, a nejdou k boji; – tak i Králík s potvorkami po hrdinsku sobě vede,

notně jí a krajinami nemožnosti v duchu jede, všickni národové jako oslíčkové

táhnou na provázku a mu v řeči nové vyjevují lásku. – Jako Hanibal se v ráji

po drsnaté práci blažil, jako pastýříček v máji vodou hrdlo spráhlé zvlažil, jako panna modná,

nevinnosti škodná, po vítězství mnohém vlezla v pouta svodná, hoch se stal jí bohem; –

tak i Králík po daleké cestě, po krvavé práci smejšlí, aby lůžko měké, krásy vnadné, slepí žáci

v ochotnosti věrné osladili perné ducha namahání, zapudili černé

soků posmívání. Kam se dáti? Na rozcestí stoje, slyší sladký hlásek: ,Milek boží!‘ Jak chlap štěstí

slouží mu, a z bídy klásek outlé rozkošnosti v jasné spanilosti ku podivu pučí;

,Tys květ výtečnosti,‘ všemu světu zvučí. Do zahrady rajské vkročí jako Fridrich bez pozvání.

Tady krásy divné zočí časem nuzným k milování; dcera Větrolinka jako holubinka

sladké písně vrouká, smělá na očinka matka Bručna brouká. Vadí se a náhle vidí

cizí vcházet k užasnutí. O kdo z libozvučných lidí vypraví mi uleknutí? Jaký ducha zmatek!

Žádná z dobrých matek, z dcer se neukáže, jaký nedostatek jejich božství váže.

Každá Bohyně své nahé vnady bleskem přiodívá. – V společnosti perle drahé, kment a zlato tělo skrývá,

oko lásku střílí, ústa moudrost sílí, sladí protivenství, špínu hany zbílí

krása člověčenství. V domácnosti odhazuje s chutí strojné krásy břímě, služebníky vyhubuje

jako Cicero lid v Římě, pravdou pod stůl hází, brejle na nos sází miláčkovi svému,

doma božství schází tvoru rozkošnému. Strojenka však bez rozpaku, v nehody-li síť se chytí,

káže záhubnému mraku, aby zahnal krupobití. Bouře na mžik hasne, slunce vyjde jasné,

ústa zpěvy zvoní, kvítí lásky časné v ráji libě voní. – Tak se krásy s příjemností

nevídanou k hostům ženou, se vší strojnou líbezností vítajíce nezmoženou slávu v byty lásky,

sladnoucími hlásky hrad svůj v nebe mění, kde jen umu klásky tvoří okouzlení.

A hned milostníka vedou do své vznešenosti chrámu, na hedbáví pannu snědou, na trůn zlatý rusou dámu

usazují s Králem, v hovoření stálém připravují hody, aby přijmul s málem,

prosí, nebes plody. – Jak pán veškerého světa prchnuv Rusům v Polsku plésá, že lsti pavučiny pleta

zrádce Kutusova sčesá; byť mřel národ celý, jemu čest se bělí, dokud hromem hrůzy,

lsti a zrady dělí mocnáře a luzy; – tak náš Králík smejšlí hledě na sladnoucí vůkol vína,

plésá v rozkošnosti sedě, jak by vyšel z lásky klína, všecka jídla zbíhá, zrádným okem stříhá

na vábící krásy, střela střelu stíhá, lásky hodně dá si. – Rinaldo tak u Armidy

sladké v lahodnosti plave, hltá krásy každé třídy, medem lásky smysly zdravé, srdce zpurné hladí,

s rozumem se vadí, v pouta ducha spíná, radost dívce sladí, na boj zapomíná. –

Po hostině provádějí milovalky hosti sadem, kdežto kvítky vyvánějí vůni rozkošnou, a chladem

jemným husté stromky loudí v lásky domky srdce rozehraná, řecké zpívá zlomky

Cmírka požehnaná. Namlouvalky bujným očkem vystřelují na miláčka a jen lehoučičkým kročkem

táhnou milování žáčka. Pán se pne a bočí jako lstivý kočí vida, kdo rád jede.

Však bůh lásky ztočí mozek a i svede. Než se nadál, leží pánek v poutech lahodivé lásky,

tuť jest živých radovánek, tuť i výtečnými hlásky rozkoše a medy, žehrání a jedy

živnou lásky modné, že i cítí ledy prudkost vášně svodné. Již se k matce, již se k dceři

vychytralý sladič fatí; žehravost i při večeři bleskem upřímnosti zlatí; obě srdce šálí,

že jim poctu pálí, že mře ohněm lásky, krásy božské chválí kouzlícími hlásky.

„Rozkaž, vážná kráso: ,V moře skoč!‘ a v moře s chutí skočím; aneb: ,Bydli v tmavé hoře!‘ otrok volný na poušť vkročím.

Tyť jsi poklad ctnosti, hvězda spanilosti! Kdo tě vidí, slepne. O má rozkošnosti!

k tobě srdce lepne.“ Takto Bručně přísahaje lásku věčnou, poctu pálil, nyní k dceři otvíraje

ústa, dívku marnou chválil: „Kdo mne vysvobodí z kruhů, na nichž vodí krása slouhu mdlého?

Ohněm mru, co plodí střela oka zlého. Kam se skryji? Plno všudy blesku, pout a okouzlení.

Darmo žehrám na osudy, marný hledám vyproštění. Chtěj neb nechtěj klesám, v ohni lásky plésám,

na zemi jsa bohem, v ráji rozkoš česám po odporu mnohém.“ Praviv líbal otrok nohy

rozhejralé vítězkyně, hlásal nade všecky bohy, nad slavené vévůdkyně milenky své síly,

která všecky žíly krásou v těle mrazí, by se nevpial k cíli, reku slávy kazí.

Milenka se usmívajíc tváře miláčkovi hladí, jako růže vykvetajíc bleskem vtipu řeči sladí,

k prsům milka vine, žádá, aby jiné srdce svého nedal, když mu štěstí kyne,

u ní lásky hledal. Z radostí tak do radosti chodě pánek zapomíná na své drahé výbornosti,

které smutek kruhy spíná, ženy žehrající zlostí stírající od panáčka dělí,

ty jen klesající přízně v koutě želí. Zatím namlouvalky obě rozkládají skryté vnady,

aby podmanily sobě milejšího nad poklady všecky milovníka. Krásou rozkošníka

kouzlíc, tvoří ráje, v zpěvu panovníka vedou v živé háje, kdežto strojní zpěváčkové

srdce zpěvem k lásce nutí, svědomí mrou červíčkové, čest a pravda s jemnou chutí utíkajíc trnou,

za nimi-li hrnou hromy syrovosti, o závod tu s srnou běží plaché ctnosti.

Vidouc dcera, že si všímá matky líchoměrník modný, jako Bručna již jed hřímá outlým nevinnostem škodný;

vidouc matka vzhledy, co i stráví ledy, žehravostí bledne a jen soptíc jedy

z rozkoše se zvedne. Větrolinka u milého sedíc sladké písně zpívá, do očička do zrádného

po očku se s chutí dívá. A i pletouc věnce čerstvé pro milence, hlavu korunuje;

mdlého oslavence k spaní provozuje. Na dcerušku rozhejralou matka přívětivá číhá,

jak zří milostenku dbalou, hned se krev jí k srdci zbíhá; jako sova skáče, nad výborné práče

trhá s hlavy vlasy, při tom pávka vdáče chrchlavými hlasy. Vlídná dceruška se ježí,

líbá mamince své tváře, milou trhá, na ní leží, hubičkuje ji co žháře. Maminka se krčí,

jak pes v bití vrčí hřmějícími hlásky, dcera matkou strčí z pouhé, vřelé lásky.

Když se obě zmilovaly, jako na milenky sluší, tvář i oči zmalovaly, praví dcera se vší duší:

„K čemu naše rvačky? Snad jsme obě hračky ošemetných lidí, snad nás tupé špačky

láskou planou šidí. Poďme, jednu z nás ať volí! Oněmí-li, vejhost dejme lásce, nelitujíc holí

podvodníka roztřískejme!“ Šly a zlostí bledly, celou noc řeč vedly, jak ho na prach zdrtí,

lásky jed že jedly, zaplatí to smrtí. Umka starostlivá v noci jako Merkur k Eneáši

přijdouc křičí ze vší moci: ,Vstaň a utec, Hrdonáši, z chlapství hanebného, sice konec tvého

bude putování!‘ Králík ducha mdlého mrtvé smysly shání. Jako spitý k Umce hledí,

slyší nepříjemnou radu, krčí nos a v lůžku sedí; slyší namlouvalek zradu, zbrklý sebou trhne,

v šat se na půl vrhne, s rozmilými pádí, milovalky drhne a co Satan svádí.