ZPĚV PRVNÍ.

Dnes si budu o**) hlubokých zákonnících vyzpěvovat, jako oni do vysokých snů se dýmem proletovat,

krásné chrámy bořit, nemotory tvořit, bráti karabáče, nechtí-li se kořit,

na mdlé chuti znáče. Kdes kdo spanilosti sklade, záře nesrovnané slávy, svobody a umu hrade,

sem se vyroj s svými pávy, abys měře písně vytrhl z studu tísně božské libozvuky,

staré zvyky plísně, zmařil nedouky. A ty božská modlo, slávo zbožněného bojovníka,

utvrď v Čechách drahé právo zvětřeného svobodníka! Ať on duchy vládne, čest mře správy řádné;

sic se zbouří hněvy, vplyne srdce zrádné v libozvučné zpěvy! Čas jest, ach! čas svrchovaný,

abych začal zpívat sobě, jak náš Králík zmilovaný bohem stal se slávu robě, jak vás nedouky

andělskými zvuky jako chlapy hněte, slyšte, pak i ruky bohu líbat jděte!

V kráse růžového máje, když se květem stkvěly sady, vyšla z mladnoucího háje panna, nevinnosti vnady

rozvinujíc světu, že se v chtivém letu krásy milovníci hnali v síly květu

k ní co bojovníci. Když se sladnoucími hlásky horem dolem rozlíhaly zpěvy lahodivé lásky,

s dychtivostí poslouchali, – když se okem živým zbraně lidem divým v vlídnost proměnily,

pannu srdcem tklivým jako boha ctili. Milostenka nevěděla, jaké kouzly v světě tvoří,

že se vůkol jasní čela, chrámy nerozumu boří, že i ctnosti kněží k vítězkyni běží

pijíc zpěvu medy, u noh krásy leží drak i s svými jedy. Otec krásnou na milenku

s potěšením pohlížeje diví se, i co se venku, co se doma s milkou děje, že co božská záře

s růžové se tváře rozkoš na svět hrne, zrádce u oltáře vlasti láskou trne.

Z plésající srdečnosti jen se sobík vytrhuje. – „Sladnoucí se spanilosti zem i nebe podrobuje,“

– mluví k duchu svému, – „kdo mně zbožněnému oltář pocty staví, na vzdor světu všemu

mne co boha slaví? Byť se zapřisahly světy, klaněly se panně svodné, zhyzdím jímající květy

krásy mému božství škodné; bych i rozum zdravý, outlý cit a pravý hlavy osvícené

uraziv had čpavý zkalil mravy ctěné. Bych se v propast hanby shodil, musím k cíli hnáti mocí;

vždyť jsem mudřec dceru zplodil vnadnou s nerozumu nocí. Tu co modlu, světe, s budoucností ctěte!

Pro ni do věčnosti, hrdinové, jděte hradem ouskočnosti!“ – Praviv dýmu milovníky

svolal po tmě dohromady, schváliv drsné bojovníky, rozhlašoval božské vnady milenky své věčné

v řeči nekonečné, proudem výmluvnosti hnal i na srdečné krásy nevinnosti.

„Skálo slávy, svobodníci!“ řečil, „čas jest svrchovaný, aby mřeli zákonníci, hrad se zbořil milovaný,

aby naše čela se co slunce stkvěla, naše jak hrom žravý jedovatá střela

zbila rozum zdravý! Či-li věční otrokové nedotklivé rozumnosti máme kráčet pod jhem lvové

jako děti nevinnosti, v tmě se necti brodit, ku podivu vodit krásné panny Čechy,

sami hrubý plodit dým jen pro posměchy? Čas jest, ach! čas svrchovaný, aby vstala tvorná světla,

stařec mřel, hrad milovaný zbořil se a moudrost spletla, aby pocty věnce vily pro milence

věčné milostenky, k prsům oslavence tiskly vřelé ženky! Čas jest, ach! čas svrchovaný,

abych z hrobů vzkřísil stíny, vrch se dobyl požehnaný, klín se slávy necti klíny vybiv zjevil světu,

že my v pocty květu čestní bojovníci pnem se v prudkém letu jako svobodníci!

Ha, co dlíme?! Smělost divy rodí, rozvážlivost klesá! Veďte dceru na podivy, ať svět spatřiv božství plésá!

Tenť se krásy lekne, zpitomělý klekne v chrámu našich božství! Moudrost-li co řekne?

Zvítězí jen množství. Ozbrojení necti právy jako hadi bez ohledu na zásluhy čisté slávy

nabírejte z pekla jedu, starce ztupte ctného jako žáka mdlého! Čest-li jeho zhasne,

umdlí rozkošného tvora světlo jasné. Já bůh, slunce, hrom a sláva, krása, duše světa všeho,

skládám vlády věčné práva v hromy mstící vojska svého. Přemoudrého věku květe, jako řeku

lítou v boj tě ženu, věčnost v bitvy vzteku získej za odměnu! Oj, haň, jako pavouk z jedu

snovej chytře pavučiny! Sem tam vyceď kapku medu v hanebnosti motaniny! Žáku všecko sluší,

byť i tělo s duší porval, znectil nebe, rozum nemá uší, aby slyšel tebe!

Vojna s duchy nezná práva, moudrost v boji nezvítězí, v kout se skrývá čistá sláva, mírnost s láskou doma vězí;

hrdost sváru hledá, oddechu si nedá, až své způrce skloní, v blesku na trůn sedá,

pravdě k hrobu zvoní.“ – Praviv na své učedlníky zhlížel s hrdým potěšením, bůh své světil bojovníky

k bitvám nectným s vytržením; vítězství k nim spínal, k vzteku napomínal svého ducha plody,

by se nevypínal stařec ctnými rody. – Takto Katilina v Římě sváděl, v nepodárné duchy

rozsívaje zpoury símě. Zhyralce a neposluchy, vrahy, chlipné ženy, starce bez vší ceny,

mládky povětřené, koval líté steny k pýše nezkrocené. Svobody a zlata bleskem

spíjel smysly kolíbavé, slíbil, že hned s vlasti třeskem mladík v lůno lásky vplave. Krve lidské pitím,

chlipností a zbitím nevinnosti drahé spial k svým hromobitím druhy zlé a nahé. –

I zde přisahali žáci, že krev za svou modlu zcedí; jak rtuť, jako škodní ptáci nahlížejíc, kde co zvědí,

roztroubili světu, v jakém krásy květu bohyně se nová tajně ku předmětu

božské pocty chová. „Ovšem že se starci klaní muží veškerého světa; – což jest po tom? Vždyť ho haní

mistr růže slávy květa. Božství naše změní v páru, co svět cení; starost hloupost rodí,

v ráji potěšení nová krása zplodí.“ Slyšíc lidé vyzvědaví, jaké přednášejí řeči

smělé papouškové žvaví, jak se opásajíc meči ku průvodu strojí, sem se včely rojí

a svou přítomností nestydatost trojí rozkvašených zlostí. „Čas jest, ha! čas svrchovaný,

než se zmocní pravdy síla, duch by zobřil rozhněvaný, jedem vřela každá žíla, aby řádné vlády

jako hrubé klády shrkly do propasti, duchů střených pády slunce vyšlo vlasti.

Ha! již naše sláva kráčí, odtáhněte, nepokřtěnci! Dnes se vaše krása sláčí, mřete, mřete, oslavenci!

Slyšíte-li zvuky libozvučné ruky? Dnes se divy spatří, s vítěznými hluky

vycházejí bratří!“ Neumytí pacholíci jako sršánové běží pějíc: „Krásy milovníci

s otcem v prachu námi leží. My jsme sláva světa, náš král růže kveta, hvězda budoucnosti

zatmí stkvělá leta šťastné minulosti. Kdo mu roven z krásných duchů? Okem-li jen v světy střelí,

hned se sklady jemných sluchů v rozkošnosti božské vtělí; vládař divy tvoří, na mžik ráje boří,

rozum spíná pouty, moudrost se mu koří, aneb leze v kouty. Kdo jste praví svobodníci,

koho výtečný let těší, sem co slávy bojovníci, sem se hrňte, mladí Češí! Vaše modla tady

rozvinujíc vnady Řekům škube krásy, aby skryla vady bleskem mžikné řásy.

Co svět světem stojí, rovné neuviděl ozdobnosti; tať své ideály v skrovné vytvořujíc mohutnosti

troubí světu všemu: ,Kdo se božství mému otrok nepokoří, tenť ať srdci zlému

obět v pekle hoří.‘“ – Jako Imperator slávu v triumfu svém rozvinoval, i se člověčenství právu

posmívaje krále koval, zmařiv lid a hrady všeho světa sklady ku podivu vozil,

kde lev, rys i s hady vyhalencům hrozil; společníci bojů snědí před svým bohem vykračujíc,

v poutech mocnářové bledí krásy slzy vycezujíc, zlata svodné stkvění, hrubých hlasů pění

v národnosti květu vabné okouzlení vytvořili světu; – tak zde s chtivostí sbor čeká,

jde-li krása nevídaná? Ha aj! slouhů hejno kleká pějíc slova neslýchaná; bohyně se nese,

jako stín se třese, cit i duch svůj tají, oko mrtvé pne se, bohyni-li znají?

Ráda by i prováděla okouzlení pod nebesy, aby srdce zkameněla lidská zázraky a plesy;

páv se k nebi vznesla, a aj! chromec zklesla hanby do propasti nemajeci vesla

v duchu nebes vlasti. – Takto Blanšart, slíbiv městu, že v svém nafoukaném měchu v podnebesí změří cestu

všemu světu ku prospěchu, řečí kouzlí divy: ,Co jsou světy živy, neviděly rovné

nikdý na podivy lítat strůje skrovné. Jak pták větrem sem tam lítá, písně sobě prozpěvuje;

má loď duchy s nebe vítá, zázraky jim vypravuje. Jako mořem jede, s vichrem boje vede,

vítězkyně plésá, když mrou mraky bledé, vicher jak chlap klesá.‘ Mluvě lidi na div loudí,

Praha sem se všecka zbíhá, každý mudrák jináč soudí, nedočkavec jak chrt číhá, již-li loď se zvedne?

Dívka hrůzou bledne, když loď k nebi letí. Loď mře, větrák ledne; posměch žen a dětí. –

Tak zde vznikl smích lidu všeho, žáčků mřely radovánky, vrch myš vyvedl z vřesku svého, pára vyšla z božství schránky.

Jaká hřmící rána v zbožněného pána! Páv své vybral peří, kostrbatá vrána

směšné kroky měří. „Co to, země, nebes králi? To-li rozhlášené božství?“ mistrovi se lidé smáli.

Tenť se vytrhl z žáků množství, zaběhl mezi sovy, by jen po tmě slovy výtečnými zpíval

a se v řásy rovy s společníky skrýval. V tom tu otec s dcerou milou k lidu přišel z nenadání.

Spatříc krásu ušlechtilou, jakého tu schvalování, jaké pocty vděčné lidé za srdečné

pronášeli city! „Ber se v slávy věčné Za odměnu byty!“ Nejkrásnější zboru panny

vystoupily k milostence, „Vezmi,“ řekly, „do ochrany cti a lásky čisté žence!“ Pak se růže rděly,

„Dobrý otče!“ pěly, „přijmi pocty věnec!“ A hned hlasy zněly: „Živ buď oslavenec!“