O půl noci, kdyžto sovy zamračené vyvyskují, procitl ze mdlob mezi rovy, které hrůzy obkličují,
Králík a se třesa běžel jak duch z lesa pomatenec domů, v srdci radost nesa,
že msty ušel hromů. Přišel domů, jaká rána! Duše med a hlavy hrdost jako oškubaná vrána,
co se na ni ssula tvrdost, leží bez vší síly; ach! tu hořem žíly trhají se otci,
že se nevtřel k cíli záštím divé moci. Co si počít? Milostenka mře a pomoci tu žádné.
„Má jsi měla býti ženka, milá dceř! a štěstí zrádné kolo otočilo, v jedu namočilo
naši pernou slávu, had i přeskočilo k hanebnému právu. Co mi nyní do tě, světe?
Co mi do vás, tupé Čechy? Já bych, když čest vrahům kvete, měl žít otrok pro posměchy? Což mi do života,
otroctví-li psota spíná smělé duchy, bohy týrá slota jako neposluchy.
Vykroč, kráso, ze žaláře! Pni se k nebi, duchu smělý, umři Kato u oltáře slávy slávy ctitel vřelý!“ –
Mířil a se lekal, spěchal a zas čekal, Bůh-li nepřispěje, u oltáře klekal,
pnul meč bez naděje. – Tak se Peregrinus shoupal chtěje dojít božské slávy. Napřed s křesťany se koupal,
pak se s mudrlanty právy chlubě člověčenství prošel příkořenství rozdílného druhu,
jak šat náboženství měnil, šlo-li k tuhu. Posměch světa veškerého toužil po nezvadlém božství;
aby divem výtečného skutku zas si získal množství, troubil, že se spálí. ,Ha! trn luzu šálí!‘
mudřec zběhlý pravil; ,když ho pravda kálí, mudrák boha slavil.‘ Hodina cti vnadné padla,
chlubná hranice věž stála, v mudráku chuť k božství vadla, ač zběř jeho frašku hrála, jak dnes mudřec shoří.
Ach, trn divy tvoří, bůh-li předc ho spasí? Darmo mozek moří, že kdo oheň hasí;
blázen mře. – Zde v těsnu kráčí Hrubec, vida boha v zmatku, meč mu z ruky mluvě páčí: „„Na svou zapomenuv matku
ty bys, vlasti hrade, jako thoř se krade, s rozkošného světa ušel v síle mladé
trn co višně kveta? Žij a vyhub protivníky! Toť tvé výtečnosti sluší. Já se s všemi učedlníky
tobě světím s tělem, s duší. Ha! mé tvrdé rámě srazí krk ctné dámě a se v bouře běhu
na vítězném prámě šťastně dotře k břehu.““ „Kdes kdo cti a řádu troupe? Ať tě zkolím v zůřivosti!
O můj Hrubče! o ty sloupe rozražené tintěrnosti! Mám-li, draku, tebe, zas se zastkví nebe
nerozumu otci!“ Řekl a zvýšil sebe Králík ve své moci. Teď se valné rokování
počínalo mezi bohy: „„Jakého tu strachování? Já jim křikem srazím rohy; a ty, sklade medu,
naber z pekla jedu, mistře ouskočnosti! Když já bitvy vedu, pohlaď nevinnosti!
Ta ti s chutí srdce svěří, pochlebníka poceluje; tuť má kuše vrahy změří, jak je s hlukem zatracuje.
Milosti tu žádné duši ctné a řádné, zahyň duchů množství, jen když samo vládne
naše temné božství.““ Pravil Hrubec. Král zas: „Letím k nebi na perutech slávy a své vyvolence světím
k božským činům jako pávy, jako hvězdy stkvělé, aby letem směle zahanbili žence
krásy osamělé a si rvali věnce. Kde jste, květe národnosti? K mým se nohoum ponížujte,
skály hrdé výtečnosti, ku podivu v větru stůjte, zakrývejte tváře, aby božské záře
divotvorných stkvění nečtli ze žaláře svého ponížení. Já bůh! Což mi do Horáce,
což mi, bratří, do Homera? Má jen kostrbatá práce tmavého se drží pera; ta se v dýmu točí,
mudřec-li ji zočí, nesrozumí věru! Ať se jak chce bočí zbožněnému peru.
Tak vy, hrdinové vlasti, prozpěvujte libozvuky! Bez lítosti do propasti hanby sražte nedouky!
Z nás-li lev jen vrčí, tiť se strachy krčí a i s chutí líry bohyně své strčí
k chrámu nové víry. Tak nám zroste odvážností sláva po veškeré věky, vnuci vzhlédnou s pobožností
na nás nezmožené reky, na nás necti skály, jak jsme hrubé svály na bázlivce metli
a se v koutě smáli, že jsme moudrost zpletli. Srdce mé se šíří božstvím, duch pne k nebi slávou mladou,
protivníkůť hrdých množství k nohoum mým již kořist kladou, již mi chrámy staví, věčnost boha slaví,
kdo se králi rovná? Hle! mne zblahoslaví, bratře, práce skrovná! Čest-li vlasti chlubná kvete,
slunce rozumnosti svítí? Což mi po tom, marný světe, jen když srdce rozkoš cítí, že jsem potřel skály,
které v pevně stály, že jsem zmařil květy, jenž se vlídně smály na blažené světy.“
Takto Králík v budoucnosti divotvorné hledě klíny vytvořoval blaženosti v mozku vřelém krásné stíny,
všecky předběhl věky, přemohl květné Řeky, Angličany hrdé, nezkrocené vzteky
vštípil vlády tvrdé. Nyní žezlem ocelovým řídě jak rtuť vrtké duchy, okem koval Satanovým
nepodárné neposluchy. Řetěz, kat a střely smělce na prach třely, pán a jedna víra
byli ploditeli poslušnosti míra. V blesku slávy nezmoženec, jako v širém moři plyna,
na hlavu si staví věnec na otroky slepé kyna; ti své tváře kloní, divy světem zvoní
o zvětřeném pánu. „Ach! jest,“ křičí, „po ní!“ patře na svou vránu. Ihned slunce slávy hasne,
růže pocty oprchují; „Ach žel! zhaslo světlo jasné!“ oba s pláčem vykřikují. „Ha! co zrádné nebe,
kráso světa, tebe střelo jako trávu? Ach žel! ach žel, nebe, že jsem ztratil slávu!“
A tu Králík vážně hleděl vůkol mrtvé milostenky, by co na divadle seděl se slušností u milenky.
Tu si skrýval tváře, že cti zašla záře, hořem divy kutil, jako do žaláře
slzy na svět nutil. „Ach žel, po milence upím! Kam se božská krása děla? Ukázal jsem lidem tupým
krásu rozkošného těla. Ach žel! Kde jste hromy? Vražte v způrců domy ku pomoci Řeků
s svými písně zlomy bouřícímu jeku! Co to? Abych svůj pláč bolný vylil v lidohubné hněvy,
nepřichází Polan volný s nebeskými Řeků zpěvy? Ach! což Angličané v bídě svrchované
opustili soka? Ach žel! nevykane slza s mého oka. Rád bych plakal, rád i zpíval
hromovládnou líbezností, by se Dobrovský i díval s závistivou žehravostí. Ach! nic na plat chtění
v ledném rozhorlení, ach, Řek ve své moci k mému oslavení nejde ku pomoci!
Co svět pomlouvačný řekne, že má lýra nevyletí? Sok mne nelítostně sekne, Pindar budu posměch dětí.
Milek umřel otci, a ten nemá v moci ani slzy jedné! O mři, duše noci!
Pukni, srdce ledné!“ Suché oči utíraje vytvořuje bolest smutku – – Jináč Garyk vykládaje
vášně živé duše v skutku, jako přirozenost srdce obnaženost znáčům rozvinuje;
jímť se plazí lenost, žehravost smrt kuje. Bez mluvení dobré matky obrazuje uleknutí:
dítě padá s okna, zmatky všecky, lek a přimraznutí s divých očí hledí; znáči rozkoš jedí
z ducha tvořícího; vždyť se radost cedí s oka plačícího. – „„Dosti, bratře, naříkání!““
Hrubec s outrpností praví. „„Němá bolest milování prudkost nad Homera slaví. Bůh’s a budeš bohem,
po odporu mnohém před tvou božskou tíží, co tě tepal rohem moudrosti, se sníží.
Nelkej! Již dnes přestat sluší nářku, neb se divy rodí. Já jsem s tělem tvůj i s duší, vzhlédni, má co láska zplodí!
Slovo-li jen pravím, všech tě trampot zbavím, znej mé sílu moci, já tě zblahoslavím,
vrátiv dceru otci! Řeknu vstaň! a dcera vstane se vší herkyň příjemností. Říkej, divotvorný pane,
s čarodejnou obratností: ,Vdám tě, milá dcero!‘““ O, čí božské pero divů prudkost zjeví?
»Otče můj!« „Má dcero!“ Cit co říci neví. Otec k nebi poskakuje, jak muž líbá dítě sladké.
Ta zas otce pamatuje v řeči jak led mdlé a hladké. By dal chtivé žence věčné slávy žence,
otec s milkem letí mezi oslavence, mezi krásu dětí. Zlaté jitro osvítilo
zemi zvučnou okem Páně, ze snů svodných vyrodilo hejna milostníků k bráně. Tiť se ve své slávě
jak páv hrdý právě stojíc o milenku na hebounké trávě posadili venku.
S vrchu prohlížejí krásy rozložené k vybírání. „Vyber,“ dí král, „perlu řásy, holubinko, k milování!
O mé slávy záře! S chutí u oltáře božství tvého padá, tebou jasníc tváře
všecka krása mladá.“ – Jak se na lesknoucím trůně v nepřehlídné rozvaliny sladké pochlebenství vůně
políkaje, na hrdiny valné Xerxes dívá, pejcha hymny zpívá: ,Ty jsi bohem, pane!‘
srdce plesem splývá v slávě svrchované; patře jako na mravence na všech končin světa krásu,
okem pudí slávy žence, svobody by spiali řásu; s vytržením hledě, slzy přes moc cedě
jeví napřed světu, pán že v božství sedě zvadne mužem v květu: – tak i Králík s potěšením
nevypravným na své žáky dívaje se okouzlením chvály krmí škodné ptáky, v srdci božství cítě
líbá milé dítě, duši krásnou těší, že jí slunce svítí, zblaží muž a Češí.
»Otče! chci jen Jaroslava. Ten-li za ženu mne zvolí, vlády’s nezkrocené hlava, tvá moc svět co kroupy strolí.«
„Dcero ušlechtilá! K tvému moudrost milá, třená jemnost sluchu i cit i chuť čilá
neskloní se duchu.“ »Ach, můj otče, outlé dcery srdce pukne zavržené! Jsi-li zbožněnými pery
hněv, cit lásky rozvětřené, byť jsi rozbil hlavu, vymalovat v stavu? Nechci hrubých hejsků
z dychtivého davu jako slídných pejsků.« „Ztiš své, dcero, hoře černé! Tvou-li krásu jeden zradí,
než se nadáš, srdce věrné outlý cit tvé bídy sladí. Hoch tě k srdci svému jak květ nevinnému
vnadnou milostenku na vzdor světu všemu stiskne jako ženku. Zde jest. Naší slávy květe!
Proude milé srdečnosti! Tobě Melpomene splete věnec věčné spanilosti, jest-li na divadlo,
které prozou zvadlo, vstoupíš s krásnou ženkou, věkům za zrcadlo budeš s milostenkou!“
Mládenec se rdí a kloní, mizí nepromluvě slova. „Hrom tě!“ libozvučně zvoní hlásek, jako vejská sova.
„Tak-li s králem hráti? Srdcí hrubých vzdáti nechcete-li žence? Ha! hrom bude práti
na vás odtržence! Kyž! – o kde jste pomocníci mého umu setřeného, abych jako láterníci
hřímal vzteky srdce mdlého? Umru – v peklo letím – satanům vás světím – Mluv, o řečný Řeku!
ať s svým předsevzetím ku konci se vleku!“ – Filoklet tak v skutečnosti pláčem hřměl, až bledly skály,
červ se kroutě v zmatenosti prosil, aby nebes svály země rozvaliny zbili za nevinny
muže trpícího, žehral na hrdiny vojska plavícího. Bolest rostla, živly křiky,
naděje své tváře skryla, s užasnutím na povyky hledíc zvěř i slzy lila. V tom se Pyrhus blížil,
ač svou tváří ztížil lítost muže mdlého, draky vzteku zklížil zbiv troud hoře všeho. –
Řek mu nešel ku pomoci, tím víc dcera dorážela, domlouvajíc zlému otci jak rek, co jen hrdla měla:
»Proč mne’s, otče, splodil? Abys světem vodil vránu ku podivu? Že mnou o zem hodil
švihák, není divu. Jestli, kostrbáči, na tě patřím, ošklivostí blednu. Byť’s mne můru zakryl v zlatě
ryzím od hlavy až ke dnu, ach! kdo na potvoru z rozkošného zboru bez šklebení vzhlédne?
Podobámť se moru v noci jako ve dne. Tvá to, plaziteli, vina, že jsem bídná starou pannou!
Ani nádenníček syna nechce nakaziti hanou; mé předc srdce hoří, proč tvá hlava tvoří
samé nemotory a jen šalbou moří ušlechtilé zbory? Dej mi muže, neb tě strolím!«
A tu dcera na plecháče nešaškujíc s stínem holým jako fena lítá skáče. Tenť se strachem krčí,
jak pes stranou vrčí, napřed milka hladí. V boj se Hrubec strčí, vztek i bitvy chladí.
„„Pokoj! Dám ti muže!““ křičí, dcerka ihned odskakuje, »Kde jest?« ještěřice syčí, Hrubce s chutí hubičkuje;
»O má hubko hladká! Za tvá slova sladká tebe k nebi vnesu! Hleďte, dívka hladká
předc se dotře plesu!« Otec oddychaje sobě s hrůzou na milenku zhlíží: „Nezjedná-li muže tobě,
strach mi v žilách krev i zklíží.“ „„Dobré mysli buďte, záští z srdcí puďte! Když vám milovníka
zjevím,““ dí rek, „„suďte, co jsem za Bruncvíka.““ – Tak se šejdíř po lešení procházeje točí směšně,
očma jako u vidění kroutě, houká chválu spěšně, které světem dobyl, jaké divy zrobil
božskou učeností, nedouky pobil hromnou schytralostí. ,Přes mne není; mrtvé z hrobu
mžikem volám do života, vím, co v moři v tu se dobu, jaká v slunci ková slota. Jen mně všecky žíly,
krásu, med a síly jeví přirozenost, bych se dotřel k cíli, klaní nestvořenost.‘
Praviv fousy sobě hladí, schránku tajnou otvíraje se co s čertem temně vadí. Ach! tu hádek vybíhaje
o ruku se točí, na lid stříká s očí plamen žravých hněvů. – Tak se Hrubec bočí,
duše chlubných zpěvů. „„Do Uher si pošlem, bratře, pro hromného větrníka, ten všem hřbet i uši natře,
jakož sluší na tvorníka, ten tvé milostence získá slávy žence hlavou ocelovou,
sice odtržence zlapá tlamou lvovou. Zatím, než se švihne k Praze, užívejme ouskočnosti,
aby zaplatily draze svůj blud tiché nevinnosti. Ty k nim promluv krátce: ,Já byl vlasti zrádce,
nyní pykám bludu, za to věrný rádce věčně věků budu.‘ Když se slepci zkolíbají,
ulahodí všecky hrůzy, hromů třících nazbírají naše ošemetné Muzy. S všech stran z nenadání
střelme k bojování, s Uher, Čech i s Vídně, aby v radování zahynuli bídně.
Děti najmem, by hned v květu mladosti se ouskočnosti učíc zalíbili světu, sladíc medem nevinnosti
řeči moudré spletly, na ně chutně metly msty a klamu s námi vzaly, by lži kvetly,
pravdy sklesly chrámy. Vyskočilka šplechtavého vyšlem do lidnaté Vídně, aby boje výtečného
druhy vyšetřuje slídně chystal hromy mstící na odpůrce spící, se zadu i s předu
v lidi bědující stříkal hodně jedu. Já co hlava syrovosti jako buben hlučet budu,
že jak Husa v prchlivosti spálím milovníky bludu. Mých han svět se lekne, pomatenec klekne;
,Odpusť, slávy hrade!‘ s bázlivostí řekne a se k nohoum sklade.““ – Jako Filip zamračený
hrozil Angličanům zhoubou, mstitel zlatem zaslepený naplňoval světy chloubou, jaké vyšle hromy,
svobody by domy na prach rozdrtily; Ameriky lomy zlata vypravily,
Evropa květ vybírala národů a zbila lesy; již se pejcha nadírala: ,Krtku svobody mdlé, kde jsi?
Loďstvo nevídané na mžik tvůj hřmí: pane!‘ Kyne bůh – a z hrůzy co se neslýchané
děje k zbití luzy? – Tak i strojíce se zrádně k hanebnému potýkání, rozmlouvali s lidmi řádně
o samém jen milování; v duchu již se smáli, že cti shrkly skály, když jim svodné štěstí
vyvalilo svály právě na rozcestí.
Cookies on Poetry Cove