Vratislav. Zpěv třináctý.

Po městě podivotvorná lítala pověst, Nuredýnovu zradu a pád a y pomstu Královu rozhlašujícý. Zrádcové prchli, Sousedy rozdrtil strach, že vévoda město

Spáliv veškeren lid jak zvířata prodá. Vévoda sousedy ztišiv syl radosti sýmě, Zbrklý rozplésav lid, sám v zmrtvěném srdci Žíhavé bolesti cýtě se do tmavé zaryl

Zoufalivosti. Vždyť s hrůzou pohleděl v kraj, a Neřesti kalily tvář cti a ušlechtilosti, Zbodaly jedovatými co ohnivé střely Ránami krvavé srdce, a zohyzďujícý

Živily zmatky. Nic svatého v zemi se nestkví, Čistá uprchla ctnost, Bůh národem povrhl. Spatřuje král mrak na čele milého muže, Vida, že přemyšlování hlavu y srdce

Stvůrami svírá, zhotovil radosti hlučné. Všecko, co krásou, všecko, co mladosti sýlou Bůjnělo, vyjelo v les, hon začal se prudký. Hrdina zarazyl v poušť, kde přemyšlování

Nad světem zlým hluk mrtvilo divého honu, Křísylo strašlivé sny. Ach, krásy a lásky Nevinné tvář své zjasnila vnady, a cyty Plamennými se v srdcy co Bohyně v světě

Nejrozkošnější na věky zakořenila. Z pustiny vykynul ráj, květ rozkoše, cti a Slávy co v blaženém věku své rozvinul řásy. Blahosti vůně a pokoje žádostivého

Bleskoty zlatily chrám, věž oslavy jako Nebesa nehynoucý hořela sluncem, Hlásala pochvaly věkům, vábila kmeny Národu k činům. Brána se nesmrtedlnosti

Otvírala, a v leskotu hrdého štěstí Zahřmělo záští – krásy y lahody věčné Zmizely v páru. Zde klesl, a u sebe viděl Dravého muže. Kam, vykřikl, člověče míříš?

Poušťli tě usmrcujícý hrůzami svými Od sebe neodstraší? V samotě svaté Jediné nevina bydlí, pokoru v temnu Skrývá před světem stud, ctnost k Bohu se blíží.

Tyli se, člověče marný, opovažuješ Kročiti v svatosti stan, lid zděsyti Boží? Vévoda vzdychl, a laskavě promluvil k muži: Strachy své ztiši, zjev cestu mi, za to se vzděčím.

Diviš slyše tu řeč hřměl v hlubokém lese: Blaze, ó blaze! že dráč v té pustině zbloudiv Svalí na sebe pád. Kde jste, hadové valní? Hrňte se se skal, zde potvora strašlivější

V kořist se vydala vám. Řekl, vejskaje houštím V skály se dral, a přes hory lítaje křičel. Vévoda stíhaje hlas hnal pouštěmi za ním, Jako se prožene chrt, když zvířata stíhá.

Proběhl les, hlas rychlého průvodce ztratil. Spatřiv družinu svou, k ní chvátaje plésal, V těsnu že člověka shledav srdce své zšlechtil. Na hradě nemaje stání, smejšleje dnem y

Nocý, kdoby to byl, jenž andělem stal se Zkleslému muži, ač podobu zhoubného ďábla Na sebe bral? Ach! jaké to laskavé srdce! Jaká vznešenost mysli, že odplaty leskem

Zhrdaje skrýval se stín, by z pramene lásky Obživil ctnost. Byťbys zaběhl v končiny světa, Dotru se šlépěje tvé, y přivina k prsům Přítele Páně co vlídného muže tě poctím.

Praviv do lesa sám se hrubého zabral, Kdežto se skaliny drsné a stromové bůjní Do nebe pnuly, a průchody hradily k lesům. Vyšinuv na hlavu skal se co větrné ptáče

Prohleděl v důl, a cos v dolině kroužit se viděl. Stupoval, zhlížel, a div jak bleskoty oči Zaražujícý rozvinul podívání Vábivé outlému srdcy. Co andělé krásné

Dítky tu stály a švižným pohybováním Jevily radosti cyt, hry oslazujícým Pohledem rod. Jak spatřily muže, ach! křikly, Nebí, člověče nás! přej života syrým;

Hrdina lahodě dítkám růžové hladil Tváři, a očka co hvězdičky vyskakujícý Z myslivé hlavy jim líbal, a promluvil sladce: Ztište se! Člověk jsa dobrý miluje dítky

Nad život svůj. Což dítkám hlaviček nestneš? Jakbych uškodil vám? Vy jste utěcha má. Toť Vyřknuv se na děti smál, jak kvítek se z rána usmívává, vyjdeli plodivé slunce.

S dítkami zahrávaje, a k radosti budě Nevinné duše y sám cyt k radosti v sobě Vzkřísyl, a zapudiv mrak dřív se svého čela Rozplašil tmu, co se srážela v pohledu dítek.

Pacholičkové v trávě sy poskakujíce Zbírali kvítky, a věnečky s prozpěvováním Snášeli k vlídnému muži, a svěřili všecko Příteli svému, co tajilo srdéčko outlé.

Jako se ptačata vinou k matince své, tak Tiskli se k němu, a hladili tváři, oči Líbali jasné, y jistili bez vady duše, Pro něj že životy své jak pro otce vsadí.

Řekli, co srnky se zvedli, a do sadu vběhše Trhali ovoce v sadě, a maliny v lese, Letěli s pokladem svým, by uctili hosta. Příteli náš! jak hrdličky mluvili sladce,

Hrušky a maliny jez, bys občerstvil tělo. Vždyť sem sy přes hory, křoviny lez, a se cestou Unavil zlou, jak dítky se upachtily, Když jsme před katy v poušť jak ptačata leklá

Zběhly, by hlav nám neposráželi zrádcy. Pravily dítky, a čeho se pro radování Chopiti nevědouce, že s člověkem mluví, Složily se sebe strach, jak jehničky vůkol

Skákaly hor, a s strání květiny plané Vyškubujíce, y písněmi oslavujíce Šťastný radosti den, jak ptáčkové s vrchu Lítaly v důl, jak srnčata běhaly v pláni,

Švíhaly sebou v sad jak ve vodě ryby, Snášely kvítky, a sázely květinky pěkné Na hlavu přítele svého, by zvýšily krásu Milého kvítím; veskrz ho prohledajíce

K němu se lichotily co k matince dcerka, S proskakováním milenku obsluhujícý. V oči mu laskavé patříc vesele řekly: Člověče dobrý! hleď, již se nezhrožujeme

Tebe co lačného vlka, a milujem jako Vlídného otce a švítorné v háječku ptáky Krásného muže, až srdéčko skáče, a třesou Ruce se nám; tys dobrý, nemohu řícy,

Člověče krásný věř, jak miluji tebe. Snadbych do vody skočil, bych vyrazyl tebe, Na vrch se dral, bych sladkou jahodu přinesl Milému svému. O řekni, co stalo se s námi,

V mžiku že pro tebe hoří srdéčko tklivé, Na tebe očka se smějí, k tobě se usta Tisknou, jakoby chtěla se tázati chtivě: Příteli náš zjev, s námili bydleti budeš?

Jistě že budeš; vždyť milujem tebe, y ty své Přátely nové co bratří hladiti, jim se Spláceti láskou, sladiti radosti počneš, Povíš příhody dítkám, kde se co děje

Na světě šírém, kde laskavé duše sy radost, Bratřím rozkoše strojí, kde se co v nebi Lásky a pokoje chrám a neviny stánek Nad zlato stkví, by chvátaly zplašené dítky

Z pustiny v rozkoše byt, a se těšily s lidmi. Než co to dím? nás hrozná nehoda stíhá, Na nás kaše se lid, by zatratil dítky. Ještě se třesu, ó Bože! co očima svýma

Spatřoval jsem, kat dušinky dobré, ó hůř než Zdivočujícý čert, jak krupové mračno Zhlížeje s posměchem můj – ach! ó Bože! ó Bože! Co se to stává? můj ach! na světě bratře

Nejrozmilejší! na tebe vzhlížeje satan Vyjasnil tvář a ó Bože! odpravil mečem. Snad se y poznovu dráč sem vyhrne s zbraní, Dítkyby zbil; kam prchneme? v pustině kde se

Skrýjeme? všudy ach! kat nás hledati, kat nás Trýzniti bude. O braň nás, příteli! křehkých Dítek, a z pustiny plaš jak hrdina dráče. Řekly, a trnouc tiskly se k muži, a hrůzou

Skočily v skrýš, a zde plakaly hořce, až hory Zplakaly s nimi. Tu vévoda ztišuje synky: Kdožby se vás, řekl, nevinné dušinky! mohl jen Teknouti prstem? Kdo jasná zkaliti očka?

Co se, ó člověče dobrý! skutečně stalo, S povzdychováním skroušené mluvily dítky, Státi se může. Y milého otce, ach! kdybys Muži byl hořekování drahého otce

Spatřoval pro milé syny, ó srdceby hořem Pukalo tobě, a katové rozdrážďujícý Na otce vztek, jak ďáblové smáli se starcy, Trhali nás jak zvířata, poslali muže,

Aby y dvíčata ze všech nejposlednější K popravě vedl; krev našich stříkala vůkol, Prostředkem zemdlené táhl muž s divočeností K hranicy hor, zde se postavil, díval a mířil

Do srdce nám. Tu jsme k divochu červové klekli, Spínali ruce, a prosyli za život svůj; věk Outlý, pláč a srdečné prosby tak mužem Pohnuly zlým, že co osyka trna a tváři

Zčernalé skropuje slzami meč a y dravost Odhodiv stál jak Bůh svět oblažujícý. Myslil, a uchytiv nás v skal hlubiny ukryl; Po čase uvedl v háj, a zde dítky co otec

Vlídný pěstoval nás. V tom neviny bytu Neuviděli žádného jsme; tys, příteli! první Bohem snad překročil hráz, jenž od světa moře Dělí samotu drsnou. Před Bohem živým

Příteli! slib, že před katy chrániti nás, že Přátely blažiti budeš. Vždyť milujem tebe, Y my tě brániti svou jak hrdiny sýlou, Blažiti svou jak synové budeme láskou,

Ustelem lístím v jeskyni lůžko, bys v tichu Líbezně pospav synků požehnal ráno. Synkové mluvili s Vratislavem sy hrajíc. Jestliže tázal se jich: Kdo otcem je vaším?

Vložili na usta prst, a mu šeptali s strachem: Tiše, by lid nám hlaviček nesťal, my nechcem Bez hlavy býti, a slzy jim kapaly s očí. Nevšímaje sy slov hrál vévoda s nimi,

Pověděl o lidu dobrém a o Bohu mocném, Smyslil sy pád, jak hrdina s vysosti v propast Poroby klesl, a co andělem mužem se z bídy Vyšvihl k pokoje chrámu. Y dušinky, Bůh vás

Vyvede v krásný svět, a poznovu zblaží. Dětem se jasnila tvář, v mžik hořely oči, Jakoby hynula poušť, ráj rozvinul krásy, K milému tiskly se srdcy a očima ptaly:

Pravduli, člověče! mluvíš? Vévoda stále Jiné a lahodivější příběhy líčí, Před oči staví povahy národu svého, Vykládá, jak vlast se kameny, jak se

Zlatem a krásami stkví, a podivy světu Se všech vyhrne hor. Tu zlato a hračky Před oči klade, a dětičky s usměchem křičí: Zlato, ó toho jsme dost a y na hradě hraček

Mívali šťastní. Náš král v Jeruzalémě Pokynul okem, a slouhové snášeli synkům Loudivé hračky. Ach! škoda, že povstali lidé Nad vlky horší, škoda, že zahnali nás v poušť,

Kdežto y milého otce y rozkoše není. Vévoda řekl: Z bíd vyvedu, synové milí! V rozkoše vás. Jak bez sebe zhlíželi náhle Na svého nového otce, a: Půjdemli s tebou

Do světa? s rozhorleností ptaly se dítky. Půjdete, srdéčka zlatá! k milému otcy. Bože! ten do hrobu klesl. Živ, dušinky! živ jest Otec a král. Živ! křičely, třásly se, stály,

Běhaly, živ! slov vydati nemohouce Spínaly do nebe ruce, a mlčely chvílí. Sotva se cyt jak proud strhl z plného srdce, Střely jen lítaly k vrchu, a hledaly otce.

K sadu se vracely zas, a co zvětřené divem Líbaly přítele svého mu přislibujíce Lásku a odplatu hojnou. Jakoby v nebi Bydlely s anděli Páně, a jakoby pramen

Rozkoše na ně se vylil, den radosti slavíc Klekly, a díky své pronesly k nebi, že Bohem Spatří dobrého otce, že Bohem se v světě Veselém těšiti budou. Průvaly náhlé

Radosti zmáhaly syl jak obrové křehkost. Synkové mdlobou k drahému příteli sedli. Diviš přiběhl s hor, a blíže se k dítkám Vévodu zočil. Tuť ztrnul, jak všeckenby svět se

Sypaje na něho hnal; padl, po zemi strachy Klíče se vzdychl, vstal, do pustin paloval drsných. Kamkoli oči své zvedl, smrt divice dravá Zdvihala meč; stín, šustoty levného větru

Splašily zvětřené smysly, a hrůza co jestřáb Prohnala srdce mu střelami jedovatými. Katané vdrali se v les, had zdivočujícý Pomsty květ mládeže stráví; neviny sladkost

Neprospěje, a divochem nepohne krása. Srdce co led vztek zjeduje na děti prudký Kvasýc vášněmi duši pne skalnaté ruce, Dušinky bez sebe leží. Bože! co děje

S námi se na světě zlým? Tvé pravosti mečli Nezvítězý nad lidmi zdivočenými? Ruce své do nebe spiav jak osyka třásl se; Naděje sladká mdlému se zastkvěla srdcy,

Utěchy lesk tmu zapudil, se srdce skála Spadla, a Hospodin sám jak neviny mstitel V oblace snášel se, blesk, hrom poslové jeho Jevili mocného příští, skalili dráče.

Naději rozplašil mrak, dým krásyvé světlo Zhltiv sesypal jed, tok divoké vášně Proudil se na duši mdlou, strach, zoufanlivosti Drakové zžírali srdce a mrtvili hlavu

Stvůrami spitou. V pustině bez sebe divec Běhaje vrcholi skal jak zplašené zvíře Stíhal, a v těsnotě v touň chtěl skočiti bezdnou; Zatrhl sebou, pohleděl k nebi, a splakal:

Bože! mé drahé, mé nevinné děti, co za vás Zkusyl jsem muk. Bůh do srdce ocelového Vstoupiv mně zachoval čest, mdlé mládeži život. Na duchu zmocniv utěcho má! jsem co otec

Rozplynul v lásku, a pěstuje dušinky krásné Vyšinul v pokoje chrám. Ach! naděje sladké S vaší zmizely smrtí. Ubohé dítky! Po všem je veta, jen smrt mé bolesti skončí.

Stařeček vzdychl, a y hodinu milosrdenství Proklev se rozpustil v pláč, až zvířata dravá Splakala s ním, až skaliny vzdychaly s otcem. Vyjeviv stromům, tklivým vyjeviv horám

Bolesti své klekl, poprosyl Boha y svaté, Světice Boží, s nebeby sstoupili na svět, Zdrtili neřesti hrad. Bůh obrana naše! Ztiš se, ó nevino mdlá! Bůh divochy zmaří.

Hořekováním svým kraj poděsyl celý. Dítky ho slyšíc střely se spouštěly k němu, Volaly v poušť: Pojď, raduj se s dítkami, otče! Otec je živ, král panuje v Jeruzalémě.

Diviš pohleděl k ním, padl, bolesti zmocy Nemoha; synkové k němu; ach! ztísněné srdce Pukalo starcy, a žíly se třásly, a hlava Běhala kolem, a z ust slov nejsa s to proudů

Vyhnati, vycedil slz. Smrt! zvolalo usto, Sevřené hrůzou; duch mdlel, klesalo tělo. Dítky se lekly, a živ, náš otec je živ, a Kraluje, buď y ty živ, y ty v Jeruzalémě

S dítkami kaž! Kmet ze sna se strhl, a ó Bože! Bože! co děje se s námi? co neviny vyřkly? Sstoupillis na zemi sám, čili anděla vyslal? Děti mé zlaté! snad sen, snad to podvodu pěny

Zmámily vás! král – možnéli, člověkby zlý se Člověkem stal? Kat, dušinky drahé! ó Bože! Jistě že kat zde s pochopy ouklady strojí. Prchněte! skrýte se v les! ach! přeběda! po všem

Veta, již jest tu muž. Ha! člověče! patř, jak Zjevuje obraz se Boží v rozkvetajícý Neviny kráse; ty tvářby jsy ozdoby božské Zmařiti chtěl? Meč rozhodni, pravota, čili

Dravost vladařit má? Řekl k boji se stavě. Vévoda utišil muže, a vyložil divy. S ouzkostí v radosti proud vrhl stařec se vděčný, Hrdinu líbal, a dítkám pohladil tváře,

K odchodu nutil. Již jdou, jsou v Jeruzalémě. Otec své rozmilé vidí, stiskuje k srdcy, Pláče, a v moři se lásky a rozkoše topí. Šťastným cýtil se král; boj pominul v zemi,

S dítkami otec se shledav, uvodiv řády Pilný zblažoval lid, kříž u hrobu Páně Stkvěl se co slunce, a štěstí zvěstoval světu. Spatřuje Kvído, že Bůh se v těsnosti ujav

Nuzných rozvinul svou jak na nebi jasnost V svatyni Páně, y sám všech trampot se sprostiv Obdivil radosti cyt, a vystrojil plesy. Všecko se smálo, a hrálo, a hudba a zpěvy

Zavzněly v hradě, a veselé pohybování Živilo radosti tok, že zrostala v proudy. Šťastný dítkami král zvuk radosti slyše Očima jiskřil co po panně mládenec švarný,

Sháněje do kola květ své vybrané krásy Slovy y očima zběh vší radosti ztrojil, Jakoby Bůh sám sstupuje s nebe, a věrné Ctitele zblažuje syl v lid krásu a rozkoš.

V radosti nejprudší lva při ruce veda, Vkročoval do hradu muž. Noc seděla divá Na jeho čele, a s očí usmrcujícých Šlehaje hněv střel lahody bývalé krásy.

Tygrova kůže co šat mu skrývala tělo Zčernalé větrem, a palice sukovitá V pravicy strašná zbraň všem hrozyla sokům. S hřmícým vcházeje krokem a pohledem zpurným

Zhlížeje pořady krás, zběhl májové panny Očima svýma, a škaredě na Vratislava Patře se smál, a y potupně promluvil k němu: Koho to v rozmaru vidím seděti mezy

Ženami lichotivými co hadice krásou? Jsyli to, Vratislave, ty skálo a květe Národu Páně y záhubo syvého Turka? Krásné to podívání, hrdina v poutech!

Pravil a sedl. Jak zjevené zhlížely panny Na muže divého s lvem, a se děsyly trpkých Mračného pohledu střel. Náš hrdina zahnal Plachý strach, když poznaje Václava zvolal:

Vítám, Václave! tě ó ctiteli věrný Růžové dívky! Kdo do srdce jedu, kdo hrůzy Na čele muži ti vlil, že žehraje smrtíš Pohledem sličnosti květ? Což horami leza,

Pouštěmi bloudě a skaliny obcházeje Lásky své stromům nebudeš vychvalovati? Václav vzdychl, a smutným vypravil hlasem: Časové minuli zlatí, zmizelo v páru

Bleskavé štěstí; nebude bludného svodná Těšiti láska, y nebude šálivé krásy Záře mi mámiti hlavy; co pro ženy, bratře, Zkusyl jsem muk, vám nemohu zjeviti pro stud.

Vévoda s usmíváním na něho hledě Žádal, by příhody pannám vyjevil divné. Šťastný mladík, pověděl srdečně Václav, Trávil jsem v rozmilé vlasti co v zahradě kvítek

Života běh. Jak lukami potok se kroutí, Plynuli dnové mi krásní. V pustině děsné Ptactvo a zvěř hry strojily nejveselejší, Zpěvy a hluky a zbraň jak rozkoše Božské

Chystaly lahody denní pro mého ducha. Darmo se růžové krásy a outlého srdce Cytové rozvinujíce mne divého střelce Zpoutati chtěly, co ještěra zhrozyv se panny

V lesy jsem lítal, až porobu svalila věčnou Bohyně na mne. Jen v zahradě dívku jsem spatřil, Ztrnul jsem bleskem, a láska se vtělila do mne. Veškeren kraj hned okřál, sladčeji ptácy

Zpívaly v háji, a krásněji bůjněly růže, Země y nebe se smály, a andělé lidé Kouzlili ráj, a všudy se krása, a všudy Láska se stkvěly co Bohyně šťastného světa.

Jaký blažil mne cyt, vám tvářiti slovy Nemohu mdlými. O hodiny, oslazujícý Trpkosti života mého! ó Důbravinko, Poklade můj! kam jste s lstivého děly se světa?

Jasniti kalných dnů tvým usměchem slunce Života mého, a sladiti, lahodo má! ach! Nikdyli nebudu tebou hořkosti duše? Nastojte, vévoda zlý střel lásku y štěstí.

Krásný panoval máj, sad v rozkoši plésal, Vůní dychaje strom, pták splývaje zpěvy Budily v člověku cyt, že v nebi se octnul. V spolku jsme vkročili v sad, a růžemi chodíc

Sladkou jevili lásku, y slíbili věrnost. Ze snů milých nás strhl vévoda bratr, Sestru co chlapkyni skryv mne z dědiny vyhnal. Nevěda, dušinku mou kam zavřeli dráči,

Zoufaje běhám horami, lesy, a hledám Na hradě rozmilé panny y v lidnatém městě, Pouště y město y hrad mé nekryly milé. Běhaje ve dne y v nocy, a nemaje stání

Doma a utěchy v poušti co zmatenec v hory Nahé se deru, a hrad jak zsynalé mračno Z lesa se pne, a podivem k sobě mne táhne. Obcházým věž, z hlubiny jakésy hlasy

Slyše se blížím. Bože! ó hlava mi klesá, Z živené rozkoše proud v mém víruje srdcy, Spínaje ruce, a děkuje bohem se cýtím, Že jsem tě, dušinko drahá! zoufalec našel.

Hluboké povzdychování, truchlivé zpěvy Bodaly do srdce meč, chcy srazyti zdi, a Zvětřenec nemoha zdí mdlým zlomiti hněvem, Skřípaje zuby, a vlasy sy trhaje s hlavy

Slzami skropuji tvář, hněv na stromy liji, Na Boha žehraje snář, y se vztekaje na lid Záhubu tvorům chystám, do boku sám sy Myslím vrazyti meč; v tom na mne se sype

Hrůza, a mráz tře zemdlené oudy, y pot jak Led se po těle hrne, a tmavý zjasňuje rozum. Samého sebe se zděsyv rozplynu v nářek: Slyšte! ó slyšte mne skály, a stromové vlídní!

Svědkové bouří mých! mé hořekování Slyšte! ach! a slyšeti nechtí nebesa hlasu, Nechtí cýtiti semnou bolesti lidé. Vám své tvorové němí! stěžuji muky,

Na tebe pustino strašná! slzy své cedím. Přijměte jeskyně tvrdé! ó přijměte pouště Usmrcujícý! bídného do svého bytu! S vámi, ach! milenky své, jak povstane slunce,

Oplakávati budu, až hořem se skryje. Umlkl vítr y strom, zpěv ptactva se ztišil, Veškeren kraj k mé žalosti naklonil ucho. Důbravinka y můj hlas zaslechla v hradě,

Cýtila semnou muk jak družice věrná, Pohnula v srdcy se svém, v zpěv rozlila duši: V pouštili běduje věk své mladosti míníš Stráviti Václave můj? Jak orel se švihni,

Aby jsy záhuby ušel. Ach! ukrutenství Panuje zde, a y smrt, a y poroba nectná Stíhá milého krok. Leť z kaliny moru V rozkoše kraj, kde čest a pravota bydlí,

Věrnost a nevina s láskou zblažuje lidi. S hořkým vzdycháním svou skončila píseň. Na věky, dušinko má! ach! na věky z pouště Nehnu se rajské. Tu ráj, kde milenka dychá,

Skálám vzděluje cyt, a písněmi blaží Milého svého. Zde v rozkoše bydleti stánku, S tebou, srdéčko zlaté, se těšiti budu. Životli miluješ můj, mdlý ozval se hlásek,

Pro Boha prosým tebe y pro všecku lásku, Ze země vraždivé běž, kam tě zanese oko. Milence své jsem vzdychaje odpovídal: Mámli, ó dušinko! vlast a radosti s všemi

Klenoty opouštěje co povrhel světa Blouditi v cyzyně zlé a zraditi tebe? Sjítili bez tebe mám, zde u milé umru. Praviv prahnu, bych milence svobodu zýskal.

V prácy mne oblažujícý chytili dráči, Vévoda vynutil z Čech. Vlast, srdce y všecky Naděje ztrativ s pohledem zoufajícým Vrhám v nebezpečenství vír, y se v řece

Topiti míním. Bůh, má ochrana, v bouři Vytrhl z zoufání mou střelami vzteku Ochabujícý duši; co z mrákoty vzhlédnuv Skládám před Bohem slib, že do Palestýny

V čestný vkročím boj, bych pro Boha svého Scezuje krev svou smrtí vyplatil vinu. Sýly své cýtím moc, duch živne a srdce Po boji touží. Po zemi putuje vidím

Ve světě vábivé krásy, a srdce co led se V slavené kráse co na květu klesavém zhlíží. Všudy se třpytí blesk, ctnost nehřeje ohněm Božským, ouskoku med a vlídnosti pěny

Spatřuje u kouzlících podivy žen, krás Nenalezám nevinné lásky; co vrtké Svodnice porobu mužům s posměchem kují. Strhnuv z krásy se mdlob, jen pouštěmi bloudím

Hledaje pokoje v pouštích. Pro mne y města, Pro mne y pokoje duch jak svádivé stíny Z pustiny zmizel. Co spuštěnec do Palestýny Chvátám Řeckem, a na moři v nebezpečenství

Letím, křižuji v skalách, národu všeho Skoumám mravy, y jazyku jeho se učím. Poutník, Turek y snář své v Azyi zmatky Uvedu v skutek, již voják zbraněmi krásým

Zmocněné tělo, a prácemi volněji dýchám. V svobodě duch se shání po boji čestném. Čestný vyskytl se boj. Král umřel, a dceru, Krásy a vtipnosti div zbor zrádného lidu

Panování zbaviti chtěje, ji na smrt Vyvedl s prozpěvováním. K popravě přijda Rozmetu zbor, lid věrný hrne se ke mně, Kněžna se sprostila pout. Blesk okrasy lidské

Spatřuje na těle trnu, a Nomenye Vděčná splacuje dluh svou milency láskou. Však mne zvracuje slib; kruh poroby nové Zdrtiv, do boje chvátám do Palestýny.

Za mnou krása se svodná přihnala v tábor. Šťastný cýle jsem došel, y pro Boha svého Scezuje krev y rozkoše kouzlivé lásky V svatyni cýtím. Štěstí zradilo nás, a

Vrtká Nomenye se ztratila v nocy. Za ní neřesti chlap, čest skaluje svou v tmě Z tábora spěchám. Po stopě sjížděje Turek Do Damašku se vetru a divy své vidím.

Nomenye zde s novou panuje slávou. Sotva mne uzří, ke mně se vine, a srdce Zjevuje vřelcy. Co slovům pravého Boha Věřím milence své, a jakobych vstoupil

Do nebes, plésám. Dívka mne ouskoky mámíc Mluví slova co med: Patř, hrdino! v kraj, jak Zem se a nebesa smějí! Se srdce péče Krvavé shoď! Proč, mládenče, v rozkvětu krásy

V bojbys se zrádný třel, a radosti mrtvil Bujného věku? Ať divoch se vojnami moře Ztejrá mukami srdce, my rozkoše dítky Růžemi chodíc budeme po cestě sýti

Radosti květ, med lásky co Bohové šťastní Z čistého pramene píti a blažiti sebe. Na vodu čistou hleď! Ta se loukami kroutíc Zvlažuje na břehu kvítí vůněmi tvory

Obživujícý. Stráně y nebesa jasná V modravém oděvu, dívky co dennice krásné V potoku čistém se vidouc z vonného kvítí Lahody pijí. Sotva že nebesa mrakem,

Voda se zkalila deštěm, již nebude sličná Milostenka se zhlížeti v potoku proudném, Nebude krásyti kvítím hlavy a prsou. Takto y v rozkoši nám smrt pohrožujícý

Číhá v květu co had, než se nadějem, střelí Orlice k nám. Ach! mějte se na věky dobře, Živote sladký, hry a přátelé milí! Krásy y rozkoše květ jak bylina zvadne.

Hrdino! krása se stkví, med rozkoše prejští, Rozkoše pí! Dnes jsme, milku, kde budeme zejtra? Řekla a očima střelíc plameny lásky Líbala milého svého, a lítala větrem,

Jakoby kouzliti v ráj, neb zbaviti smyslů Mládence chtěla. Jen v sad jsme vkročili květný, Zmizela bohyně s očí. Zhlížeje, kamby Děla se v mžik, a čekaje s povzdychováním

Milenky oblažujícý, na horu hledím; Náhle se zvířata hrnou, na hoře sedí S jinochy Nomenye, a s posměchem volá: Hrdino bujný! dnes jsme, kde budeme zejtra?

Jakoby udeřil hrom, jsem bez sebe zůstal. Z anděla stala se čert, den změnil se v noc, a Bohyně lásky mi smrt jak vrahkyně zkula. Zlostí hoře, a zradami na duchu střen jsa

Bylbych rozdrtil svět, a y nebesa porval: Toli ta, vzteklice mrzká! odměna lásky? Taktoli splňuješ slib? Hřmě na horu zoufám. Dravá zvířata v tom, meč zježené klátí.

Na ně se můj lev řítí. V pustině lva jsem Vydobyl z nebezpečenství, za to se vděčil. Trhaje divoké šelmy co přítel se staví K příteli svému, a nedaje přístupu ke mně

Kvapí, prácy by skončil. Již zvířata semnou Zmužile zbiv, se posadil k pánovi u noh Lízaje ruce co vyprostiteli svému. Láskou zvířete v srdcy jsa hnut, a sy s čela

Stíraje pot, jsem nedbaje zrady a nectné Nehledě ženy v hor děsyvé pustiny zašel, V rozhorlenosti zde přísahal živému Bohu: Tobě se světím cti! slyš mstiteli Bože!

Vzhlédnuli na ženu kdys, neb jiskrali lásky V srdcy se ozve, ó vyšli své roztřepujícý Hromy, by mrzkého vášní otroka zbili. Vypraviv příhody své již na Vratislava

Zjevenec zkřikl: Y ty, vévodo! z poroby pout jak Mocný vyrvi se muž a k obraně chvátej Krystovy slávy. Vždyť plukové saracenští Od Damašku se trou, by zde zhubili jádro

Vaších syl, než přispěje k pomocy vojsko. Praviv zapudil ples. Hned hotovil k boji Čech svůj lid, král Křesťany o pomoc žádal. K táboru táhli. Zde vrch svou skrývaje hlavu

Drsnou rozložitými co bezsedy stromy Tichosti bytem se stal. Sem divoké vojny Nevkročil vztek, zbor neděsyl loupežujícých Chudoby skrejší. Lakomé nekrylyť hory

Stříbra a zlata, jen děsyvé pouště a chladné Jeskyně chudobu živí. V hoře co v hrobích Pobožnícy bydlíc vymřeli světu. V pustině své víc živého nespatřujíce

Tvora se diví hlukotu mocného lidstva. Coby to děsylo lid, kdoby pouštěmi k bytu Hrůzy se dral, zbor v rychlosti přezvídává. Vidí spěchavé pluky, a s hor co tmy bludné

Spouštějíce se jeví vykynujícý Radosti zvuk, a se obdivujíce Strojnému kroku a sýle a laskavé zbrani Požehnáním světí hrdiny k půtkám.

Stiskuje ruce a děkuje vévoda bratřím Zočil, že u prostřed muž své křižuje čelo, Na celém těle se třese, a v ouzkosti skrývá. Vstupuje k divému blíž, hlas co třeštícýho

Slyší: Odstup, ó duchu! ach! u tebe peklo Hoří, u tebe hrom svým praskotem třepí. Praví, v písku se válí, škubaje vlasy, Rukama lomě, a očima vytrženýma

Kroutě, se po zemi svíjí, jakby se země Rozstřela před ním, jakby se valilo peklo Plameny vyšlehujícý k strašlivé pomstě. Hrůza je hleděti naň, když jechtaje zuby,

Rukama tříská, duchu se zpíraje zlému. Skočiv se země v poušť chtěl utecy tichou, Nemoha pro strach se hnout. Rád v skáluby vrazyv Rozdrtil hlavu, by mstivého neviděl ducha.

Peklo mne stíhá, pro Boha peklo v mém srdcy Hoří. Mstiteli! kam ach! od tebe zvrátím Oči, kam uteku vrah? Duch všudy mne lapá; V poušti ho vidím, v jeskyni bídného moří,

Bodaje do srdce meč. Kam uteku? Všudy Plno tě, duchu! O mstiteli s usmrcujícým Pohledem, pokoje přej. Proč krvavé rány Odkrýváš? Proč s střelami jedovatými

Do srdce míříš? Beztoho zbodané srdce Živí plameny věčné. O mstiteli odstup! Praviv bez sebe stál. Čech vzkřísyti hledě Člověka mdlého co anděl se k zkleslému staví.

Trhnuv zůřivec sebou: Pro Boha, duchu Strašný! na mneli kruh, ach! na mneli ďábly S mukami vlečeš? O svažte, ó mstitelé svažte Mrzkého lotra, y na věky v plamenu trapte!

S hrůzou vzdychl, a mukami vymyšlenými Střen jsa bez sebe leží. Vévoda vlídný Lazara těší; neslyše zmatenec slova Vidí duchů shon, bok zbitého vůdce,

Slyší vyřknouti trest; již půda se puká, Potvory z hlubiny syčí; nemoha snesti Pohledu stvůr, chce prchnouti v zoufalivosti Davům strašného pekla; zas vévoda stojí

V cestě, a plaší pohledem usmrcujícým. Běda mně, duchu! co vidím? Věčněli vraha Stíhati, v pouštích pekloli topiti budeš? Všudy tě plno – ó pro Boha milosrdenství,

Mstiteli můj! dí, trne, a tváři sy skrývá. Poznav Vratislav, kdo to v pustině třeští: Rudolfe můj! rce, za ruku divocha bera. Pro Boha milosrdenství, mstiteli strašný!

Škubaje sebou křičí. Duchu, ó duchu S očima ohnivýma, co pokoje nedáš? Nejsem duch, viz, zkoušej, vždyť přítele přítel K prsům tisknu, a s člověkem bolesti cýtím.

Kouká Rudolf co pitomé dítě a sebou Trhaje mluví: Duchu a mstiteli, odstup! Dosti jsy bolesti mstil; meč jediné vrazyl Tobě jsem v bok; proč ještěry ohnivé sýláš

Nedaje pokoje ve dne, a nepřeje stání Bídnému v nocy? O příteli! jaké to řeči? Vévoda odpovídá. Zdráv a y bez vší Od tebe rány co muž v svém májovém věku

Stojím; patř, mne zbíhaje rukama svýma Oči své přesvědč, že člověka pravého vidíš. Rudolf vztahuje ruku, a divoce škubá, Poznovu hledí, oči sy mne, a y rukou

Stíhaje ruku co bázlivec pravého muže Tělo své skalní; div ach! vévodo slavný, Hospodin vyvodil s tebou. Na zemi padl, a V prachu se zmítaje k nohoum vyznal své činy.

Veškeren zlořečil zbor, jen hrdina mírný Odpustil horlivcy vztek; vždyť zakusyl muk y Na světě pekla. Již Hospodin pokynuv okem Potěšujícým z pustin ho do boje zval, by

Pro Boha vycediv krev vin škaredu smazal.