Vratislav. Zpěv třetí.

Saracéni stíhali Křesťany tvrdé, Hoříc mstou a láskou k rozmilé vlasti. Aby y protivníky co zvířata divá Jednou ranou v svatyni vyhubivše

Pomstili svých, y se bleskotem zmlazené slávy U všech zastkvěli věků, sehnali každou Krůpěji sýly, a v patrném nebezpečenství Smrti co na hody letíc konali divy.

Zmatkové s hrůzou rozbili u křižovníků Plachých trůn, a z hlavy y moudrosti jiskru Plašíc, mrtvíc v srdcy y smělosti pěnu Zradili vítězství, a praporec slávy

K smělým připiali mužům. V radosti bytu Rozkoše zhasly, a zemřely radovánky. Bázlivé ženy, by zkázy se uhnuly, s svými Hrdiny pádily v poušť, kam y Nomenye

Vyvolává Václava spitého láskou. Vůdcové trhlých pluků ouzkosti spatříc Blízkou smrtí vyběhli z rozmařilosti, Zmužili srdce, a zhubili sváry, a Boží

Zkovali láskou národy k jednotě svaté. Jedno jen srdce a duch blesk na Saracény Vrazyli s hor a hrdého vítěze zbili. Ztrativ sultán kmen své obrové sýly

S zástupem lehkým vrátil se do Egypta. Vratislav jak hrom hřmě za Saracény Krajiny čistil, a pouštěmi dera se Turky Zplašené mátl, a svatyni svobody dobyl.

V horách zbloudiv hledaje průchodu na vrch Příkrých skal se co kamzýk vyšinul zbrklý. Zočiv v dolině ráj svým nevěře očím, Jakoby do nebe hleděl, a rozkoše čisté

V májovém květu zde zhlídl, se zázraku divě Krásy a blahosti byt sám zkoumati bažil. Kroutícými co had se stráněmi k chrámu Lásky a pokoje pna zpěv zaslechl sladký,

Jakoby outlý slavík rozplynul v lásku: Poďte dítky k milému otcy, Jako proutí viňte se k němu, Poneste růžové květiny,

Poneste strakaté věnce. Jako Boha milujem tebe, Otče zlatý! řekněte k němu, Ochotně srdcem y písněmi

Dušinky vyjevte lásku. Poďte dítky k dobrému muži, Jako proutí viňte se k němu, Poneste růžové květiny,

Poneste strakaté věnce. Přijmi obět, hrdino slavný! Že jsy dítkám zachoval otce, Za to tě, příteli! milujem

Vroucně co milého Boha. Májové květiny nesouc s dítkami matka Zpívaly píseň, a drahého líbaly otce, Jevíc radosti cyt, a se k obrazu tisknouc

Poctily věncem dobrého muže, co život Daroval otcy. Tys, člověče! nevině Bohem. Že jsy y milého dítkám zachoval otce, Že jsy y ctnost z bíd propasti vydobyl syvých;

Za to tě žehnati budou, kdykoli slunce K životu vzbudí svět, neb za hory zajde, S prozpěvováním tebou synové šťastní. Řkoucý s otcem a matkou zpívaly píseň

Spanilé dítky, až skaliny opětujícý K podivu nutily svět. Tyto sladivé hlasy Z vděčných ust náš hrdina s obdivováním Slyše, a blíže se v háj zde podobu spatřil

Na stromě svou, a y vrytá do stromu slova: Vratislavovi světí z vděčnosti Selim. Nemoha Vratislav svých zdržeti nohou Letí v háj, a zde vděčného Selima líbá.

Selim se leká volaje: Vratislave! Synkové trnouc křičí: Anděli Páně! Všecko se v rozkoši topí, všecko y mlčí. Z tvrdého zamlčování dítky se budíc

Nesou vděčnosti věnec a srdečně pějí: Přijmi, ó hrdino! dar, co ti věnuje láska, Že jsy y milého dítkám zachoval otce, Že jsy y ctnost z bíd propasti vydobyl syvých,

Za to tě žehnati budou, kdykoli slunce K životu vzbudí svět, neb za hory zajde, S prozpěvováním tebou synové šťastní. Po zpěvu k podpoře své se švítorné dítky

K Vratislavovi tiskly, a hladily tváři Krásného muže, an jednoho po druhém líbal. Matka se smějíc jako se slunéčko v máji Růžovém usmívá, a y rozkoše jiskříc

Na světy mladnoucý lid k radosti pudí, Plésala v srdcy, a slzami skropila tvář, že Hrdina mladosti květ tak miluje vroucně. Sotva že proud zběhl bouřivé rozhorlenosti,

Sotva že prudký cyt slov chytil se sladkých, Radovánky se výšíc budily skály K rozkoši, živily led svým zápalem tklivým, Zvaly y nebe y zem, by se k vděčnosti svaté

Připialy dnes, a co andělé hlásaly zpěvem Divotvorným vám, ó věkové příští! Korunu hrdin; y zeměplazové mrzcý, Bez cytu duše se dnes z tmy prodrali věčné

Ohavnosti, a zplodili vážnosti hodné Skutky co synové světla. Ty zázraky tvoříc Láska a přátelství chrám zklenuly sobě. Služebnícy včely se rojili k nohoum

Hrdiny ctného, by z plného hrnuli srdce Vděčnosti zpěv, že se dobrým Selimem blaží, Sletěli mžik v hor mylných kroutivé stezky, Aby zprávu y pokrmy zástupu nesli,

An se již po svém s hrůzou vévodě zhlížel, Který v ticha a rozkoše hodoval stánku, Kde mu y láska y moudrost sladily krmy. Milině hořeli v očích laskavé duše

Cytové vroucý; na celém těle se třesouc Zjeviti chtěla y cenu y vlídnosti Božství, Od nich že zapudil smrt, a y svobody krásu Se všemi lahodnostmi v byt pokoje uvedl.

V srdečné výmluvnosti co věštkyně Páně, Zvýšené dušeby vděk z ust vylila medných, Příhody pronesla své a y bolesti srdce. Jako se zlatých strun zvuk z kouzlivé harfy

Rozvine v život a v plameny rozkoše šlehá, Neb jak outlý slavík v veselém máji Zmocňuje cyt, a y lidi y zvířata tiší: Takto se rozplynul v zpěv hlas horlivé ženy.

Příteli Boží! začala mluviti slzýc, Jáť jsem klesala v hrob, když z pokoje lůna, Z věrnosti chrámu se od srdce milého trhl, a V dravý zaletěl boj muž, duše y sladkost

Života mého. Ach! klečíc ve dne y v nocy Zalívala jsem bídná slzami zem, a Do nebes vroucý s rukama sepiatýma Zasýlávala prosby, by Hospodin mocný

Chrániv hrdiny sám mně y pacholátkům Zachoval strážce, a v hrůzách nevinu sýlil. Jestliže těžká oči mi zavřela mdloba, Přikvapiv černý sen mou vyděsyl duši.

Ach kdes, manželi drahý! živote můj, kdes? Skočíc volala jsem, a y hledala ve tmách Milého muže; než marná hořekování, Marné y hledání ani naděje stínu

Nevytvořily v bídách dychtivé ženě. Minula noc, a přeběhl den, a předc tváři Oblažujícý milého nespatřujíc U svých neměla stání, neměla žádné

Radosti milá. Vřelá dívčice toužíc Po srdcy laskavém v hor se a divého lesa Vedrala poušť, a zde v roklích zhlížela po své Rozkoši, po svém jediném na světě štěstí.

Stromů ptala y skal se po drahé duši; Mlčely skály y strom jak bez cytu pouště. Příbytek hrůz z svých drsných vyrojil roklin Na ženu strach; neb slyšela ohlasu hřmoty,

Tvářila v mysli sy boj, kde zvířata vzteklá Lidé se spojíc s smrtí s posměchem muže Jak zvěř zbíjeli lítou, kroutili krky Májové kráse, a moudrost hyzdili jasnou.

S mraku se hrom hnal na mého hrdinu. Ach, kdo Pocýtí mých muk, jenž drakové na mé Vráželi srdce! Y smyslu y rozumu ouzkost Plachá zbavila mou teď střelami zbitou

Duši, a tvůrná hlava mi rodila hrůzy. Vidouc rozbroje vztek jak divice běhám Horami k lidu a křičím: Chraňte, ó chraňte Dušinky manžela mého! Ha, prchněte lvové!

Hromové bíte, a vrchové třeste se strachem! Však mdlí hromové mlčí, vrchové stojí, Lidé co duchové zlí jed divoké vášně Lijíc na tiché bratří, na tklivé sestry

Rojí zástupy muk jak šedivé mračno Drtivé kroupy a křížem šlehavé blesky. Vojny se obří vztek, strach národy mate, Praporec vítězství k vám, národu květe!

Kloní hlavu, a štěstí na křižovníky Plnou vylívá své vrtkosti číši. Křesťané hynou, náš lid svoboda krásý, S vítězy kráčeti vidím manžela svého,

Plésám s ním, a y děkuji za vítězství. Než náš radosti zpěv jak bublina zrádná Mění šat, v mžik z plesů hoře se rodí. Křesťané živnou, vítěz se v ouzkosti prachu

Plaze co červ vlast zrazuje svou, a y Bohu Žehraje v propast necti a bídy se vrhá. Selim jen kráčeje v bok vám, mužové smělí, Nedbaje hromu a nedbaje zrady co skála

Prodané vlasti se staví, bojuje, mře a Ještě se na svou zývaje milenku zhlíží. Y mou opouští duch hlavu, a srdce Zbodané stojí. Vůkol mne nevinné dítky,

Jenž mdlé hledaly matky, a bez sebe vidí Na zemi milou, běhajíce co trhlé Rukama lomíc křičí o pomoc k nebi. Vzdychám, ke mně se tlačí, do mne se tělí

Dítky, ach! k srdcy je hrnouc v rozkoši plynu. Bože! ó Bože! ó radosti má! jižli s vámi Na věky strvám? Sháním po svém se sluncy, Syvý sstahuje mrak střel morové roje,

Hrůza a ouzkost sype se z nich, a y meče Ohnivé střílí na tebe, ztejrané srdce. Srdce mé mdlí, a bázeň mi zdrcuje rozum. Dítěte neznám, neznám čeledi věrné,

V pustiny letím, skály a zvířata prosým: Dejte mi milého muže! zde skryjeme se, a V pokoje chrámu co andělé plésati budem. Bože ó Bože! co vidím? Tvorové skalní

Outrpnější nad vás bohové světa Cedí krvavé slzy, a bolesti dělí Mořivé se mnou; větrové pochlebujícý Stojí, letí, dobrou novinu nesou.

Bože ó Bože! co slyším? Andělé Páně, Pravduli zřím? Čili vrtká podoba smysly Zmatené šálí? Rozmilé tovaryšky Mladosti mé! ó věrní přátelé moji!

Co se to děje, že blesk krás na světě lstivém Oblažujícých tiskne se ke mně, y divy Zplozuje ráj jak lučiny v májovém květu. Země y nebe se třpytí, andělé lidé

V neviny oděvu sem jak veselé dítky Proskakujícý písněmi sladnoucými Národy blaží. Nebesa! země! ó mocní Duchové! rcete: Kde jsem? Kdo k blahosti chrámu

Dívčicy uvádí? Kdo po cestě hladké Růže mi stele? Zde kraluje pokoje Bůh, zde Lásky a rozkoše trůn svým čaruje jasnem V srdcých outlých cyt, a plápoly věčné

Věrnosti svaté; zde mládenec miluje pannu Nad oko své, rád přísahu milence skládá, S ní že se hodí v proud, s ní v plameny vletí, Aby jen mladicy ctnou v stan usadil štěstí.

Sem se y můj jak dennice milenec blíží S hrdiny laskavými, a za nimi seje Štěstí radosti květ, a lahody vůně. Tichost odkrývá byt nevinné lásce,

Kdežto y panuje ctnost y ourody dítky Rozvinujícý skrytých poklady krásot Vnadami kouzlí. Tady, ó radosti sladká! Tady, ó samoto milá! bydleti budem

Na věky v lásce, a spanilé líbati dítky. Selim se blíží. Kde jste, ó šlechetné panny? Vběhněte v sad, a milému korunu pocty Obětujícý zpívejte vítězy písně.

Vítěz tu kráčí, klesá k vřelému srdcy, Země y nebesa hynou, žena se topíc V rozkoši mře, a růžové bubliny tratí. Těmito stíny se vřelice obírajíc

Rozmlouvám, sny v zvětřené hlavě sy kouzlíc Krásy a rozkoše vidím, hrůzy y muky Zrozuji nové, co dračice na sebe kovám Peklo a smrt, v hor děsyvé hroby se klidím,

V samotě ptám skal, ptám se y ptactva y stromů: Brzyli přijede Selim? Ach! stromové šustíc Hlavami klátícými co skaliny mlčí. Větru se kořím, jemu své tajnosti jevíc:

Příteli! dím, nes novinu milému muži, Kudy se milenka plazý. Laskavé srdce! K domovu dospěš, mluv, kde co hrdlice vzdychá Po tobě duše, co outlá květina vadne.

Pravím, spínám ruce, a do nebe patřím. Hospodin bídy mé zří, y mne manželem blaží. Milina řekla, a do nebes zhlížela s tváří Hořícý, a s novou letěla prosbou

Před trůn výsosti Boží bez vady duše. Oči jen jiskřily vroucností, a co hvězdy Jasné se smály, a šlehaly plamenem cyty Plného srdce, a ze snů trhly se sladkých.

Hospodin žehná, outlá zavzněla usta, Korunu hrdin, a slávy a vděčnosti byt, a Lahody ráj sám vítězy otvíraje Růžemi postele cesty, a vůněmi kraje

Pro tebe vtělí, láska y nevina zblaží S krásou věk tvé daleké pouti, a pevné Přátelství roj na tebe sesype plesů. Pravila, klesla co červ k tvým, hrdino, nohoum,

Aby co Bohu se koříc vzdala ti díky. Všickni trnou, pro cyty pronesti slova Nemohouce se spíjí rozkoše proudem. Z milých snů zvuk krásného podívání

Blažené strhl k hrám rozkoše blaženější. Křesťany prv jak otroky řetězy spiaté Divochy hanebnými teď poroby zbaviv V svobodu vydal, a láskou obživil Selim.

Křesťané vděční s rukama sepiatýma Každého věku a rodu se k vítězy blíží, Aby mu jevili cyt, jenž plápolal v srdcy Plamenem živým, svíraje usta se k nebi

Vnášel, a věčnosti chrám své ochraně stavěl. Korunu kvítí k nohoum hrdiny svého Složili s vřelým srdcem, a slzami ruce Zalívajíc vyprostiteli ctnému

Vydali hlas, až stráně se ozývaly, Zděsyla zvěř, a stromové strnuli plesem, Že se již vrátí k milým v rozmilé vlasti. Ztišil se hluk, a zbor se žehnaje s lidem

Krystovi věrným, sepiav k svatyni Páně Ruce se modlil, a s usměchem na domov myslil. Šedivec Ambrož na hůl spíraje se, a Krůpěji mužnosti budě, a vstupuje k bratřím

Přísahu složil, že v krajině zemře, kde světa Spasytel bydlel, a národy k blahosti vodil. Praviv hrdinu zlíbal, a vycedil slzy, Jakoby láskou milého obmývaje

K věčnosti zrodil, a sednuv na srdce ruku Kladl, a k bratřím promluvil v rozhorlenosti: Vtiskněte, Křesťané bratří! moudrosti slova V hlubiny srdcý svých, hlas zkušené pravdy

Po cestě kroutícý se co hadové řídiž Každý krok, a slávy a vlídnosti hvězda Vyjasni života běh, an se pouštěmi cti a Bůjnosti hmozdí, abyste v věčnosti chrám, kde

Láska a přátelství své zvolené blaží, Vkročili s ctí, a věkům svítili příštím. Hrob se mi otvírá, a věčnosti brána Sluncem se třpytí; bratří blouditi vida

Nemohu snesti, by klam ctné zakalil duše, Divochy zavrhl Bůh a potupa zbila. Z proudu se bíd sám strhnuv k rozumu břehu V mužnosti prámu jsem vběhl, zde lásce se učil;

Protož y ctnost vám pravou hlásaje vedu K mírnosti muže, a zůřivé zákonem spínám. Jáť jsem se, Křesťané bratří! jako vy kasal Na Saracény, a zázraky zploditi mínil,

Abych y oslavil mstou y zastal se Boha, Nevěda snář, Bůh na kynutí že y světy Zvrátiti moha jen láskou národy šťastní. Pozdě, ach! seznav blud jsem v porobě pykal

Bůjnosti své, a nouzý vlídnosti uvykl. Vzhledněte na hlavu mou, již šediny kryjí, Na čelo zorané bídou, zpukřené oudy! Chceteli, aby y vás zvuk tejravé pravdy

Vyvolal z pout v stan slávy a moudrosti jasné? Svatyni spatřte, a bludu a zpoury se zhrozte! Křesťané vcházeli v ráj, a zplodili peklo. Dávno již lákala čest nás z blažené vlasti,

Abychom mstitelé Boží svatyni Páně Vyrvali z muk, a rvoucý ztepali Turky. Jaké to příkořenství! andělé plačí, Nevěra pne tvé ctitele, Kryste! a pohan

Vítěz se nad Boha snáší v svatosti lůně. V porobě vzdychalby ráj, kde se moudrosti krása Odkryla světům? k vřelým horlivec mluvě Hlavám zpletl všem smysly, a plameny vzteku

Do srdce syrného lil, a zázraky kouzle Pěstoval nový boj, až vyšinul v obra. Příhoda doutnajícých rozžala bouří V zápaly vrch, a praskotem zděsyla světy.

Petr horlícý pad papeži k nohoum Vytvořil muk, jenž stíraly Křesťany, hrůzu. Z Říma co vicher se strh v kraj zaletěl šírý, Kdežto co divec se očima kroutícýma

Po lidu zhlížel, a svolav zástupy valné, Běhaje polem, a zdvihaje v pravicy Krysta Slova co hrom všem hříšným do duše vrážel. V pouštích plukové schnoucý v anděli Páně

Zaryté oči a vtělené duše co Božím Pásli se slovem, a vznášeli do nebe duchem. Sehnav schopnosti své, k nim promluvil mocně: Do boje, bratří! Bůh vám ustama mýma

Káže, by Boží hrob jste y národy věrné Vytrhli z poroby pout a svobodu svatou Zýskali bratřím. Hlasuli, přátelé Boží! Neslyšíte y švarného lidu y nářku

Mladosti outlé? Vy v pokoji požíváte Jasných dnů a lásky a rozkoše sladké, Jakoby žádný na světě nevylil slzý, Jakoby radosti květ všem lahody sypal;

Zatím v svatyni mrou y sestry y bratří, Křehkému dítěti smrt se co zlosynu ková, Mladice tejrá pán, kat sklíčené starce, S posměchem chrám, a co miluje duše, se boří.

Hlesneli kmet, neb spiatá s dítkami matka, K Bohuli v ouzkosti své tvor vine se čistý; Katan ztrojuje kříž, a v plamenu peče Spanilé oudy, a žížní nutkaje k zradě,

Každý vzbuzuje cyt, by zvítězyl satan. Dušeli stálá muk sy nevšimne strašných, Klesá za živa v hrob, a v temnotě plačíc Vidí smrt, a y cýtí trpkosti její.

Z hlubiny bíd k vám volá rodina zbitá, Z plamene kněz, a z vlhkých skal se co z hrobu Ozývá hlas mroucý knížete ctného O pomoc k oudům jednoho těla, a proseb

Neviny droucých proudem se nebezpečenství K utěchy břehům bratří nechtělibyste Vyslechnouti, a letěti orlové mocní S prozpěvováním v svatyně chrám, a y necti

Srazyti pout, a y dobyti svobody kněžím? Kdybyste bez cytu skály se dívali semnou Na bičování růžové panny a starce Trnoucýho, ó hrůzou zkleslaby ocel

Se srdce vám, a y ledná procytla duše. Jáť jsem y viděl y slyšel ta hořekování, Jáť jsem to spatřil, že živí vzdychali v hrobě, Na ně se vyřinul hlad jak na ryby káně,

Přitom y byl, když matka své rozmilé dítě – Přeběda, bratří! nemohu mluviti pro pláč, Srdce mi puká žalostí, y se všickni Smyslové hatí. Nemaje sýly, ach! klesám,

Jako vy, bratří! v svatyni klesáváte. Kazatel bez sebe padl; hřmot trhlého lidu V poušti se zdvihl jak v lesých zbouřené vichrem Hulákání; k němu co rojové včel se

Zbíhali stařec y muž a y s dítkami matka Křísýc anděla Páně a rukama lomíc, Jakoby svou jej ztrýznili zatvrzelostí. Cožkoli hrozného strach mohl zploditi v hlavách

Hořícých, v mžik podoby děsyvé na smrt Barvami živícými jim vystavěl k pomstě, Do nebe křik jak hromové rozdrcujícý Skály se vnesl, a k životu probudil necyt.

V hluku se protrh: Kde jsem, ó nebesa? zvolal Petr očima kroutě; ach kde jste, ó svatí! Světice Boží? Pravduli, klamyli vidím! Bože, ó strašný Bože! co děje se semnou?

Hlava se jasní, kalný rozum se čistí, Zmužuje srdce, a s duší vtěluje světlo. Jsyli to duchu, co proroky vyjasníváš, Čili jen blesk té šálivé stvůry, co mezy

Křesťany rozbroje seje? O anděli Boží V růžové kráse! co mdlý červ před tebe padám, V prachu se kořím moudrosti Páně, a spínám Do nebe ruce, že strhnuv z kaliny bludů

Hříšného slouhu jsy uvedl k věčnosti chrámu. Zde se mi Spasytel jeví v obrazu pravém; Poznovu každý oud krev za světy cedí, Poznovu do hlavy trn, meč v srdce se vráží,

Poznovu vás k svým prsům stiskuje pastýř. Klekněte před Bohem živým, nevinné duše! Sepněte ruce, že Spasytel zázraky tvoře Z duše mi zapudil strach, a temnosti z hlavy.

Vidím, ztřeste se hrůzou, Křesťané praví! Vylívejte co zdární synové slzy! Vidím svatyni Páně a vítěze Turky, Nebezpečenství roste co zvodněné řeky,

Pomsty se obří vztek, hrob živého Boha, Studnice milosti Páně a zázraku trůn se Boří, peklo se směje, a nebesa trnou. Mstiteli Boží, kdes? Zbraň na sebe hoď, a

Do boje kvap, abys zachoval svatyně Páně, Bratří z poroby pout, hrob milého Krysta Z nevěry vytrhl pekla, a svobodu spasyl. Připni sy kříž, sám Hospodin provede tebe

Bouřemi vzteku a zrady y nehody jedem V blahosti chrám, kde věčnou korunu přijmeš. Dokonal. S pochvalováním zvolali muží: Chopme se zbraně, a pro Boha v smrt se y hoďme.

Všickni přijali kříž, a po boji prahnouc Vejskali, jakby se Krystus v svatyni stkvěl, a Křesťané sypali hrůz roj na Saracény. Matky y otcové vřelí na syny kladli

Ruce, a žehnajíce své rozmilé dítky Blahoslavili den, v němž Bohu se světíc Zradili vlast y čest a y s dítkami ženy. K smělým plukům loudivé dívky se pojíc

Rozkládaly, že ráj a svoboda švižným Pannám rozvine blesk své rozkoše Božské. Doma je spial y zákon y ploditel přísný, V svatyni Bůh jim prominul nepořádky:

Doma je vyděsyl hřích jak skutečné peklo, V Palestýně y stín a y pokuty jméno Zmizely v poušť, kde za lidi pobožnícy Trýznili těla, a trávíc v hořekování

Životy své tíž přejali neřesti každé. Jestliže pán své poddané tejral, a zhubiv Přítele krev tvou vycedil, nevino svatá! Ku křižovníkům vkročiv do nebe vešel.

Takto, ó synové milí! bludové škodní Zkalili ctnost, a zhatili mravy y víru U lidu mdlého; y nevina mřela, y pravda Zvolila skrýš, a lásky a moudrosti hvězda

Nezasvítila v tmách; jen zůřivé vášně Řídily běh jak zrádcové nepokojní Bůjného tovaryšstva, a hyzdily krásu Věčnosti jasné y čistého náboženství.

Zýskav rozhorleností zvětřené hlavy Vrtkavé lůzy, y lepivé rozmařilosti Srazyti kruh, led zbořiti hrdého panstva Horlivec bažil. Zde obrové kročili v cestu.

Jak směl z rozkoše her lid v nebezpečenství Louditi chytrý, párou sladiti bídy? Nápadu svodného lesk jak bublina krásná Skutečností v dým se rozplynul mroucý.

Mělliby lahody kouř, neb větrné sliby Zmařiti jasnost pravých blahoslavenství? V radosti sadu se těšíc mužové šťastní Zhlíželi na svůj hrad a široké statky,

Patřili s oblibováním na ženy sličné, Na syny vykvetajícý, vinuli k srdcým Dcery co dennice jasné, a písněmi slavíc S přátely štěstí své sy stavěli ráje.

Z rozkoše stanů v pekloby letěli pro sen Šálivé slávy a od žen obživujícých Do tenat smrti? Ať blázen se v naději topí, Pěnami opije lid, my v blažené vlasti,

Lásko a klenoty, vás k svým stiskneme srdcým! Řekli, a zpívajíce se hodili v radost. Poznav snář, že pánům nezmate hlav, a Z lásky a neviny her v poušť nebude moudrý

Chvátati král, svou hazaku roztrhal zlostí, Žehraje na zlý svět a na mravy nectné, Neznabohy co zběř a potravu pekla Jistou proklev s očima vyvalenýma

Přísný hlasatel Boží vstupoval v hrad, a Rukama lomě zde pokuty vyvolával, Panstvoli v boj jak orlové nevybouří. Proroku věnoval král sklad pěkného zlata,

Bídyby Křesťany sprostiv rodiny zblažil. Zhrdnuv poklady muž jak neviny mstitel, Jak hrom z čistého jasna se do řeči pustil: Knížata hrdá! záhubo Krystovy víry!

Zlatemli nebezpečenství švarnému vojsku, Pokoj a čest jste myslili koupiti sobě, Zlatemli slepiti Boha co lid, by se Bůh y Světové kořili zrádcům? Darmo se bleskem

Kryjete štědrosti svodné, y hadové k nohoum Vinete Božím; Hospodin vševědoucý Zdrtiv neznabohy co chatrné plevy Lstivých zmaří oumysly rozmazanců.

Skrýte se hadové v kvítí, sladivé řeči Průvalem nevěry vztek jak vroucnosti krásu Vychvalujte; ha! vnadná bublina praskne Hromem nestranné pravdy. Co Bohové světa!

Před Bohem trnete pravým? Hanbali v srdce Střílí šíp, a nectí zkaluje čela? Světli se sprostý modlám klaněti nechce? Kdožby se rozdrtiv rozum líčené modle

Kořil co Bohu? Vždyť vznešené hrdiny známe, Známe y moudrosti liščí ouklady tajné. Do boje lid jak zvířata vypravujíce Zdíte sy hrad své mořivé hromovlády.

Kdybyste přijali kříž, kdož domaby krásné Vyvodil skutky, a čest y klenoty zloupiv Neviňátkům v rozkoše moře se házel? Topte se v radosti víru, a Bohové pněte!

Poklady zakládejte, a potoky krve Nevinné cedíc smrtí zahřměte na svět! V jasnosti krás se přísný zjevuje soudce, S pravice hrom, blesk s očí stříleje obry

V hlubiny srazyv vydá důkazy slávy Své a slabosti vaší. V nebezpečenství Což vám prospěje trůn, což sláva a moc a Pochlebnícy? Světali poklady všeho,

Hromové ukrutenství, šálivé krásy Bleskot a slibové zmámí mocného Soudce? Pokyne okem, a božství hrdého světa Rozplyne v dým, a mrzkost pejchy se zjeví.

Neboť jste pro zlata lov svou zradili čest y Živého Boha, a nevěře nad Saracény Oběti nesli; ach! milý Spasytel darmo Vycedil krev, a snášeje potupování

Za vás na dřevě mřel; vy po jeho lásce Nohama šlapajíce co marnotratní Synové ctnost lstí ukřižujete svou a Z neviny posměchy tropíc neřesti ctíte.

Za vaše ukrutenství sestry a bratří V Palestýně se mukami nevídanými Trýzní, za vaše hříchy y sláva y hrob se Milého Krysta co nectná pověra boří.

Ztupené Božství, srdečné neviny pláče Nebesa pronikajícý svolaly k pomstě Mstícých mrákoty střel; již z ohnivé spousty Sype se hrom, by vaši rozdrtil slávu.

Z usmrcujícých snů, ach! povstaňte duše Párami cti a lahody zaslepujícý Spité co přátelé Boží, dokud se pramen Milosti otvírá, a Hospodin okem

Obživujícým na děti svedené hledí. Byť jste y ztejrali svět, a vylili moře Nevinné krve, teď Hospodin promine hříchy Celého světa, když hříšník pro Boha svého

Meče se chopiv, svatyni z poroby vyrve. Řečí touto y zdrobiv skalnaté panstvo, Chvátal co rek s svým zástupem do Palestýny Poustenník, a na cestě opatrnosti

Neužívaje čekal, brzyli mana Pršeti s nebe, a víno se prejštiti ze skal, Brzyli Bůh lid pouštěmi voditi bude; Bůh však neozýval se v nebezpečenství,

Nepršel chléb, a víno se nelilo ze skal. Za to co jestřáb vyskočil z pustiny hlad, a Nemocy sypaly jed, a klátily vojska. Plukové reptajícý tepali židy,

Bořili sklad svých přátel, a znectili ženy; Za to y Křesťané na ně y Saracéni Hromové střelíc zdrtili obranu Boží. Po nich vůdcové moudří do Palestýny

Národy vedli, a dobyli svatyně Páně. Dobyté slávy se lesk v dým bouřemi ztrativ Zvrátil y v svatyni kříž y zrozené panství. Jako je šálil mne blud, že chvátaje v bídu,

Zhrdnuv pohodlím a y krásami všemi Vrhl jsem se v proud, jak bez hlavy horlivec rázný, Dravého příkořenství, aby mi sláva Ovila čelo, a rozkoš strojila hody.

Spatřil jsem Boží hrob, pak zkoušeje vojny Vrtkavé štěstí upadl jsem v porobu věčnou. V svatyni zmoudřiv Krystem a zkázami svými Zhlížel jsem s hořekováním na nové bitvy,

Ztrnul y hrdosti pěny y pletichy vida. Neboť my Křesťané marní kážeme lásku Hubíc svět, a y nebesa říditi míníc Slepě se ženeme v boj, by snové se naši

Třpytili v slunečné kráse. O hrdino mocný! Pro snybys vrtké, byť krásné co májové kvítky, Jasné co na nebi hvězdy se srdcy y mysli Usmívaly, y mečem y řetězy strašil

Rodiny ctné, a řády y radosti hubil, Modluli tvou jak bublinu tuposti znectí? Smejšlej, jak se ti líbí, přej jen, by jiní Rozumem skoumati svým, a y očima svýma

Viděti mohli. Vždyť nejsou smyslové naši, Člověče, stejní; jakby se očima prošlá V jednotu srazyla věc? Ty v hrdosti voláš: Vidím pravdu! Y jiný životem tvrdí,

Snáře že polapil blud. Kdo rozhodne sváry? Sám dnes v plameny letíš, pravdy bys hájil, Ač ji za pěnu hlásáš, krásali zběhne. Kolíbaje se v snách, a jistoty žádné

Nemaje snes, by v pokoji sousedé tiší Bohu se klaníc srdce y oběti nesli. Hospodin nás jak dítky své miluje všecky, Živí Turka y Žida y Křesťane tebe!

Tybysy, člověče marný! nestrpěl bratra? Praviv klekl, a modlil se za pokoj svatý, Láskaby spojila věčná národy po všem Světě, a moudrost štěstí rozsyla pravé.

Ambrož vstal, by se usadil v svatyni Páně, Křesťané prahli, by vlast již spatřili drahou, Vratislav, by své zástupy v jednotu srazyl.