V táboře za plukem pluk se scházeje větřil, Jakoby vítězství byv nad světem celým Dobyv y nevěru zmohl, y divoké peklo Z kořene zvrátil. Kdo obrům zpříti se může?
Vypravování divných po zemi příhod, Blejskání, zvuk stříbra a hojného zlata Ztočily hlavou všem, kdož lákavé soků Klenoty zhlídli, a syrnaté rozplamenili
Muže, v proudyby házeli nebezpečenství Životy své, by se jasných dotřeli skladů. Křesťanský zbor zrostl, jak potoky rostou, Jaroli na sněhy dechne, a zplozuje květy.
Ze všech se hrnuli stran, by dělili slávu S vítězy v svatyni Páně, a zmařili Turky. Celestýnus živ jsa jediné Bohu V Lucyi své jak mládenec nejvřelejší
K táboru chvátal, by s zástupy Krystovými Svobody dobyv vděčnost vyjevil skutky. Ach! jak milence štěstí objalo sladké, Když svou Lucyi k prsům přivinul věrným,
Když svých do nebe očí zdvihaje spatřil, Že se y nebe y zem, že se tvorové živí, Stromové v lesých, kvítkové s krásami všemi Usmívají, jako se dívčice směje,
Nebeli milému kouzlí. Nemaje stání Doma, a zahoře láskou pro Boha varnou Vyjevil mocný cyt, jenž křižoval v srdcy, Rozmilé své, že se s Křesťany do boje vydá.
Lucya krásná světíc pochvalováním Svatý boj s svým kvapila nejrozmilejším Rekyně v nebezpečenství, k dobrému Bohu Vroucně se modlíc, otecby velikomocný
Oběti přijav milých záhuby chránil. S výborem mladíků vtrhl hrdina Boží Do tábora, a Křesťané s obdivováním Zhlíželi, mládkové, po vás! oči své vryli
Do tebe, Lucyo vnadná! Světice Boží Kráčela na zemi v těle a na nebi duchem. Očima jiskříc pevnou k svatosti lásku V srdce cos božského lila, co zvýšuje mysli.
Právě y Rajmund z poroby škaredé vyšev V táboře vinul se k svým; zbor všechen se sháněl K statnému bratru, a líbaje, stiskuje ruce Vítal ho, jakoby muž byl přiletěv s nebe
Otevřel rozkoše ráj, syl lahody lidu. S usmíváním žehnaje šlechetné bratří Slzami svlažoval tvář, a se schyluje k známým, Jako se k máteři syn, neb k bratrovi bratr
Skloňuje, pomocy hledá v mořivém těsnu, Vypravil bratřím bíd a y utiskování Příběhy děsné. Co včeličky přátelé k muži Milému sypajíce se na těle třásli,
Hrůzyby slyšeli muk, msty rozžali plamen. Rajmund mluví v zprouděném vypravování: Vyvodiv smělosti div, zlé divochy zmařiv Ukoval vítězství jsem k praporcy svému.
Oddychajíce a k Bohu se obracujíce Mužové vděční rozkoše požíváme Po tuhém boji. Tu Turcy z hustiny na nás S hlukotem vrazýc vězní leknuté muže.
Žížeň a hlad, smích, do krve ubičování Každého dne jsou lahody vážného starce, Outlých žen. Ach! věčněli, mužové Boží! Budete snášeti mor své zrazené slávy?
Z víru bíd k vám s rukama ukovanýma, Knížata, volajíce a růžové krásy Z neřesti touně co zplašené holubinky Vzdychajíce ó koruny slávy a víry
Zmožené dráním lstivého ukrutenství O pomoc prosý! Vybyste štítové mocní Krystovy pocty se nad mdlým nesmilovali Lidem, a Turkům zlým snad rozkoše přáli?
Vásliby mladosti květ, vás šediny vážnost Neprobudily k činům? Jestliže Krystova láska V srdcy vře vám, čest vábná liduli svítí Po cestě slávy, ó pro Boha, bojovnícy
Krystova hrobu zde před Bohem pod nebem šírým Vyřkněte Turkům smrt, ctné Křesťany spaste! Praviv zhlížeje na lid s pozorováním Očekával, co Křesťané činiti začnou.
Z ticha se protrhl hluk jak zdutého moře, Pěny jen kypěly z ust, jed stříkaje s očí Zdaleka smrtil, a třesavé rozhorleností Ruce co dračice mstícý hledaly zbraně,
Aby již cedili krev, a se spíjely duše Žížnivé krví. Pomstou zděsyli skály, Pomstou zplašili zvěř, zbraň obnažujíce Lítali kolem, a smrtili zobřené stíny.
Spatřiv zástupu vztek, svou bodaje řečí Do srdce meč, lid vlnami rozvzteklenosti Zježil, a vášněmi hrál jak pachole míčem, Lahodě smyslům, zvýšuje zbratřené cyty,
Schvaluje tuhou ctnost, neb smělosti plamen Kázal co král všem v táboře bojovníkům. Knížata s ním, s ním sprostí běželi v závod, Brzyli mstou se zvěční velikomocnou.
Jednou zhubiti ranou na věky Turky, Smazati šeredy han chtěl národu výbor. Vehnav do hněvu zbor dí s divočeností: Knížata bratří! k čemu čas promrhajíce
Budeme mrtviti ctnost, jenž plamenem hoří? Zchopme se v boj, jak mužové neustupní Zdrážděme na sebe vztek vší hrdosti lidské, Zbořme y nevěry trůn. Zde Zulima s synem.
Křesťane! rcy: proč nemstíš Krystovy slávy? Zemřeli žena, y sultán zahyne hanbou. Rudolf rozdražďujícý do řeči skočil: Zulimu s dítětem já sám vyvedu na smrt.
Vyhřměv vytrhl meč, ním křižuje větrem Smrtí pohrozyl všem, kdo se zastane kněžny. Z mužů nehnul se stín, jen v těsnotě žena Vstala co světice Boží, Lucya krásná,
S tváří slzami spitou mluvila k mužům: Bídnice zkusyla muk jsem a trpkosti smrti, Protož y neviny dnes, byť mne vyděsyl kat, se V těsnotě ujmu, a k mužům zrokuji mocným,
Abyste zpoutali mstu, a se Boží zjasnili láskou. Můželi květina outlá škoditi stromům, Neboli prášek a červ se rovnati obrům, Stavěti mužnosti hráz? Muž muži se opřev
Skalní vlády své trůn, kruh nevinu křehkou S posměchem svírá. Žena co v těsnosti anděl Krotí vzteklosti proud, ran krvavé stavíc Průchody, tiší bolesti jed, a y svým se
Životem házý pro lidi v nebezpečenství; Vybyste, mužové Boží! původa štěstí, Korunu krásy a studnicy milosrdenství Potřeli živou? Zulima prosbami svými
Spínala v bouřích vztek, a s životem volnost Zjednala nám svou láskou oblažujícý. Za toli má jak chlapkyně kráčeti nectná K popravě kněžna, by lid se dívaje na ni
V hanbě se sýlil, a prameny milosrdenství Na věky zavřel? Y Bůh y vlídnosti jiskra, S nimi y zysk vás, mužové! k milosti nutí. S vroucý řečnice Rajmund nespustiv oka
Na milé kráse se pásl, a slzami v tváři Kouzlícými y svůj vztek uhasyl zhoubný. Slovy, co plynula z ust jak medové toky, Zněla co anděla zpěv, cyt obživil v srdcy,
Jenžto se v plameny zňav zlou podmanil duši. Rudolf žlučný smrt s svých stříleje očí Na ženu přemluvujícý odporováním Trna, co satan střelami ukrutenství
Hřímaje bil, jak mluviti přestala žena: Zrada a pád nám hrozý, mužové Boží! V svatyni Páně, a lásky y jednoty pramen Zkaliti míní. Myli, ó mužové! ženou
Máme se říditi mdlou, a rozkazy zrádné Splniti slepě? Co hadice krásami mámí Povrchními, by jed lsti vylila v srdce, Zmrtvila mužnosti kmen, hrad zvrátila slávy.
Zmužme se v bouřích, stálost hrdiny krásý. Milosti žádné, y s ženou pachole zbíme! Hřmícých slov se a pohledu zdivočeného Vyděsyl muž; jen Lucye nerozviklala
Vichřice msty; jak pevná poslice Boží Kázala lásku, a pohledem oslazujícým Zpoutala muže, y nutila k vlídnosti skály. Hrdina pravý zůřivosti se zhrozyv
Naklonil k milosti srdce, a ztřeštěnec krve Žádal co lev; hluk v sněmu se ozval, a vášně Zdvojily bojovníky, že rozbroje jiskra Vyšlehla v plamen. Tuť povstav promluvil Jan kněz:
Ve jménu Božím nehněte Zulimě vlasem! Do boje Bůh vás vysýlá, a vy doma Různice tropíc krví nevinné ženy Zkáleti Boha, a smrtí křehkého syna
Vražedlnícy chceteli ztupiti Krysta? Do boje hrdino leť, tam mocného tepej Saladýna, a hrdinstvími se oslav! Praviv rozplašil vztek, y zahanbil dráče.
Rudolf škřípaje zuby co zdrážděné zvíře Roztrhl sněm, a y před všemi přísahu složil: Byť se y příčilo peklo, a nebesa ženy Hájila mámícý, předc od svého skutku
Neupustiv slaviti Boha, a mstíti Křesťany budu. Co drak jed slívaje na sněm Vyletěl zůřivec v skrýš, a zde ouklady zhouby Kovaje plésal, že zmaří oumysly zrádných
Nepovolenců. Hodlaje vrtkého lidu Zýskati přízeň, a svůj hněv do srdce vlíti Pyšného vřelce, co přítele nejmilejšího Otroka líbal, a slibuje poklady s nebem
Tupému zpurcy sy u nich důvěry dobyl. Zvětřiv hlavy, a ozbrojiv zmatené muže Do boje vedl, by ženu a pachole zabiv Hrdinstvími se oslavil na věky věků.
Rajmund do srdce vryv tvůj, Lucyo! obraz Zpoutal se očarováním kvetavé krásy. Kamkoli Lucya krásná pohnula sebou, Jak stín kráčeje s ní, a y vnadami srdce
Zohňuje mladnoucými se v hlubinu necti Házel, a pro ženu sličnou Boha y slávy Zvětřenec spouštěl. Y nemoha rozpalováním Žádosti snášeti víc svou vyjevil lásku
S očima horoucýma a pronikajícý Vnitřnosti řečí. Lucya nevinné dítě, Milenka Boží neví, můželi Křesťan Hněvati Boha, a ctnost jak nebesa čistou
Zkáleti vášní? Na muže s obdivováním Hledíc krásami výší zarděné tváři, Bodá do srdce meč, a v plameny budí Neukrocené čest y náruživosti
Syrného srdce, a ztřeštěnec neustoupí, Byťby y milosti hráz svět širokomocný Vystavěl příkrou, byťby se ďábel mu opřev Zatratil muže, a v hlubiny pekla ho srážel.
Lucyi svou k svým na věky přivinuv prsům Skryje se v rozkoše ráj, a milenku zblaží. S hrůzou slyší řeč, a y plameny v očích Vidí, jakoby svět chtěl spáliti šírý.
Lekáním se co bez sebe orodovnice Krásná ku zemi níží, o pomoc z srdce Plného volá v děsyvém nebezpečenství K Bohu, a rekyně ctná své zmužuje smysly
Pravíc: Hospodin tvář svou bázlivé ženě Odkryv jeví šeredu mstivého pekla. Ďábel to v oděvu lidském, ó člověče! mámí Smysly, a duší tvou v touň neřesti chtěje
Mrštiti skládá ouklady nevinnosti. Rozplaš podvodu dým, hleď k živému Bohu, Mraku se zhrozyv zamiluj jasného Pána. Řekla, a studem co blesk mu zmizela s očí.
Rajmund zpitoměl řečí, zmocniv se ozval: Mělliby hrdina hrůz a dýmu a pěny, Věčných muk jak dítě se lekati slabé? Ať sy y Bůh sám, stud a y pověra straší
Bázlivé ženy, co muž hráz pověry zvrátiv Bez strachu kráčím k lásky a blahosti chrámu. Smejšleje tak jak z hlubiny trhnuv se k břehu Oblažujícý lásky, a sevřené srdce
Plápolem zšířuje mocným obr se pnul, a Hlavou stýkaje vrch své rozkoše Božské Odpory třel, y sy krásnou podmanil duši. Svolav v rychlosti sněm, tvář skrývaje smutnou,
S vzdycháním jak žvavý pokrytec mluvil: Záhuba hrozý nám, ó Křesťané bratří! Na věky klesnouti má kříž v svatyni Páně, Vojna se skončiti lstí, a vy, obrové mocní!
Skloniti v prach, ach! slavené statečnosti Jasnost, pravoty blesk, a neviny krása Pomine v sen jak prošlých skutkové věků; Nebude drahý hrob, ach! nebude sláva
Vítěze světa a hrdého pekla se stkvíti; Nevěry zmohla se moc, z pout vyskočiv satan Vylil své mrzkosti jed jak zpěněné moře Na tebe, Křesťane mdlý! mor neřesti každé
Stíraje květy y ctnosti y obrové sýly Národu zbitého šíří světem se zradou, Neznaje odporování vlnami zhouby Schvacuje Boží rod, y se v svatyni na trůn
Bez strachu sázý. V bouři co počnete, bratří? Nebezpečenství sýly y rychlosti žádá. Za vás mysle a jednaje vdral jsem se v pekla Hlubiny, protrhl osnovu neřesti tuhou.
Křesťané zradili nás, smrt vyřkněte, bratří! Celestýnusli zhasl, s ním zahyne zrada. Slyšíc knížata řeč jak krupové mračno Děsnou: Smrt! smrt! jedným zahřměli hlasem.
Celestýnus bez viny muž se co mudřec Podrobiv soudu, a očekávaje smrti Neměnil tváři, a nemrtvil bystrého ducha. Lucya vidouc v poutech manžela ctného,
Znajíc původa han, shon nebezpečenství, Křesťanem lekla se zlým. Kam se vrhnouti? Komu Zjeviti cyt své lásky a starostlivosti? V ouzkosti žena se k Bohu co k milému otcy
O pomoc prosýc vine; a jakoby s nebes Spatřila blesk, jak v dušiby naděje hvězda Vzbudila sýlu, rce rekyně v rozhorlenosti: Ustrň se, hrdino Boží! nad tvorem křehkým;
Tyby jsy slabosti štít, tybys neviny hrad jak Rozdrcujícý skála se uvalil na mé Sevřené srdce, a svatou umrtvil lásku? Na lidi kyň! mžik zdutého národu zkrotí
Bouři, a můj muž v svobodě kráčeti bude. Řekla, a pohledem jasným kouzlila divy. Rajmund v očarujícý tváři se zaryv, Nemoha z ust svých pronesti slova, a cytů
Zjeviti srdce, co hořelo plamenem zhoubným, Ztuhlý stál, jak bez ducha mužnosti socha. Rádby y ozbrojiv ctností slabého muže Vyvodil div; však jarní s vnadami krása
Sladnoucými co blesk tře v zplašené smysly Obrazy rozkoše varné, a nehoda výší Sličnosti záři, a růžemi vábícými Maluje tvář, proud kouzlivé rozhorlenosti
S zplameňujícých očí hrne se v srdce, Láska a ctnost jak ozdoba nejmilostnější V duši se tisknouc vášní otroka spíná Krásami neuvadlými. Kdo, obraze Božský!
Na světě tobě se rovná, stíhnouti může Vrcholi okras tvých? Ctnost nad zlato dražší, Nad květy čistší věčným bleskotem šlechtí Královnu žen; snad anděla neviny rajské
Měllibych vydati z ruky mé oblažujícý Lásky? Byť Bůh sám kázal, y Bohu se zpříčím. Mysle to vytrhl se z mdlob, a promluvil směle: Lucyo má! tys okrasa šírého světa,
Tebe jen zýskati Bůh, neb hrdina může. Já květ slávy, a loudivé mužnosti slunce Vztekem se sápajícý národy řídím Pohledem svým; mně se skloňuje král, mně se koří
Sprostý lid, a y hrdina, polemli kráčím, Níží koleno své. Ty, koruno krásy, S mocý rozkoše spoj, svět podivem zplésá. Lucya slyšela s hrůzou utrhačného
Vévody hlas, stud v tváři se obrazyl sněžné, Oči se slzami tměly, a zvýšené duše Klesala sýla; ach! o sebe nedbajícý Jediné milého muže a vznešené ctnosti
Stavíc před oči krásu se snížila žena. V prachu se plazýc divochu obětovala Život y klenoty v dar, by spasyla muže. Darmo y prosby y slzy se hrnuly v závod,
Tvrdší muž než skála jen hltaje krásy Májové ženy se smál, a y žádosti dráždil, Aby se v nejvyšší krás zdvihala stupeň, Aby y svým jak dennice očarováním
Živila radosti blesk a kouzlila v nebe Vnadami muže. Co bez sebe v rozkoše moři Plyna, a štěpě sy v růžové budoucnosti Blahosti ráj, spil štěstím zmámené smysly,
Šálil se pěnou příznivé lásky, a slíbil, Byťby y svět měl zvrátiti v rozprchlenosti, Bohyni trůn, s ním poklady celého světa. Lucye neslepil trůn, ani poklady duše
Nevinné nelákaly; ji blažila láska, Těšila ctnost a důvěra k mocnému Bohu. Zhrdnouc bleskem a párou hrdého světa Žádala manžela svého, a svobody slušné.
Nemoha Rajmund zviklati odporováním Stálosti Božské, a nemoha zděsyti lásky Vyjevil: Svoboden buď, však Bohyně vyplať Svobodu láskou, syce ho katanu vydám.
Jaká vyšla ti řeč z ust, hrdino Páně! Že se y rouháš Bohu y spanilé ctnosti? S povzdychováním vyřknula orodovnice. Mělabych ztupiti stud, neb Bohu se příti
Za syvé svobody sen? Toť se nestane nikdý, Láska mne zmocní, Bůh své zastane dívky! Bohem se chlub; smrt, mžiknuli, obryni zmaří. S vyhrožováním bůjný promluvil Rajmund.
Potvoro! Lucya zkřikla, a zmizela očím. Rekyni sýlila láska, a nebezpečenství Zkřídlilo duši, by hledala u Vratislava Podporování. Rajmund Lucyi vida
Prchati, s usměchem dí: Zuř, brzy se ztišíš. Slyše, že z táboru ušla, se lekl, a co ostříž Po ženě hnal, a se v nová ukoval pouta. Právě co ďábel y jinde se vztekaje Rudolf
V tajnosti druhy své sebral, by s dítětem odved Zulimu jasnou, smrtí křehkosti spiaté Boží lásku sy zýskal. Co liška se krade V žalář, pádí v poušť, by zde Bohyni světa
Vyvrhl v smrt, a se na syvé bolesti zhlížel S zástupem zlým. Již vytáhl z tábora šťastně, Nebi y lidem skryl v tmách čin ohavy věčné. Otroku věrnému káže: Den svícemi probuď.
V rychlosti tvoří den, by se Křesťané věrní Na milé sličnosti pásli, a s posměchem hlučným Rojili na ženu muk, jak na nebi vidí Bledých hvězd, by krev z tak oběti sladké
Pijíc hlásali světům, jaké se v poušti Slouhové vroucý milosti dotřeli Boží. Patříc na ženu stálou divili ctné se Matce y křehkému synu. Co hrdlička outlá
Saladýnek se k rozmilé máteři vinul, Jakoby v nebezpečenství ochrany žádal. Zulima tisknula k svým své spanilé dítě Prsům, na zemi klekla, a žádala Boha,
Aby je zsýliv lásky a stálosti duchem V potupu nesvrhl slabých v hodině smrti. Křesťané tvrdí vyrokovali, by ohně Rozžali vůkol co v pekle, a prozpěvováním
Jevíc radosti své, mdlé zvrátili duše S stálosti skal; ctnost nehnula z víry se Boží. Rudolf mžikl, a aj! katané korunu nesli, Trhali s Zulimy šat, a stvůrami tělo
Máchali pekelnými. Tu obryně ještě Nemdlela stálá; jediné s očima k nebi, Jediné povzdychováním potupy mrzkost Jevila Bohu, a slzami světila katy.
Dítě se matinky drží, milého matka Stiskuje k sobě, a ztužuje v zmužilosti. Katané dítě již trou, jim matka se bráníc Zbírá krůpěje sýly, a zvracuje muže,
Rozvzteklency outlosti nelitujícý Trhnouc od ženy dítě co satané s ním se Do ohně ženou, rukama neviňátko Lomíc o pomoc volá, pláč se co meč jí
Do srdce pne, krev bouří, matčina ouzkost S mukami roste, již blednou spanilé tváři, Klesá ruka, y hasnou zmužilé oči. Synův hlas jak hrom hřmí v cytlivé srdce,
Sýla se čtveří, z rukou Křesťana zlého Matka se škubnouc k dítěti do ohně skáče, S synem se vracý, klesá, bez sebe leží. Radovánky a do nebe vystupujícý
Ohňové slávu a smrt vší krajině jeví. Lucya smutná k Vratislavovi střelíc Žádala pomocy kvapné, a hrdina zřídiv Zbrklý pluk, své kořisti zanechav otcy
Horami doly co lev hnal k pomocy jisté. V zdálí uslyšel hřmot, hned druhy své zkřídlil, Spatřil y ohně, již znamenal Křesťany, stál a U hor se skryl, hluk vyrazyv vysypal s hor se.
Vrahové spití peklo se valiti vidí, Prchnou v poušť. Čech zhlíží, Zulimy zkleslé Poznává; již se pachole k životu křísý, S hrůzou Křesťana zočí; k němu se vine
Našev ochranu svou; zas k matince padá Mrtvou líbaje syn; ach! raději volí Trpkou snášeti smrt, než bez milé dlíti Na světě zlém; duch zživuje Zulimu; vzývá,
Hledí, k dítěti skáče, a spatřuje muže Anděla tvář; blesk radosti do duše jede, Na zemi kleká, děkuje Bohu a strážcy.
Cookies on Poetry Cove