Zulimu Vratislav skryv před všemi dráči, K táboru chvátal, by Celestýnovi přispěl. Vcházeje ku křižovníkům radosti rozsyl. Právě y s ním lstný Rajmund vracel se v tábor.
Lucye nevšímaje sy víc jen co přítel Nejzkušenější k Vratislavovi slova Nad medy sladší pěl, čest do nebe vynesl Vyprostitele svého, a přísahu skládal
Před lidem vším, že se pro něho v outoku vír, že V plameny hodí, mužeby životem spasyl. V lásky a vděčnosti varu y zarazyl sněm, by Knížata rozhodla mocná nad Celestýnem.
K podivu vůdcům Rajmund mluviti začal: Křesťané bratří! Krystova slávo a hrade! Vy jste y utěcha má y mé naděje hvězda. Životli ztratiti mám, čest zprzniti pro vás,
S oblibováním líbaje pouta y smrt k svým Přivinu prsům. Vzdychnuli sobě, že kruhy Svíraly, mořil mne hlad, smích snižoval duši Pro Krysta mou, ach! v radosti tonu,
Líbaje kruh slib ztvrzuji Bohu, že pomstím Hanby, a bojem se zvěčním. Proto se zbrojím, Pro Boha horlím, pro Boha v svobodě divy Konati míně y stín jen podezřelosti
Spatřiv do vzteku letím, oddechu sobě Nedaje, časem y klam jak jistotu pevnou V bublině lapnuv smysly své podvodem šálím. Takto se s Celestýnem mi, Křesťané bratří!
Dálo, že uslyšev lest, v pout škaredé vazby Hodil jsem hrdinu ctného. Již vyzvěděv pravdu Zvěstuji vám: Syn slávy a Krystovy víry Čist jak nebesa jsa jen pro Boha válčí.
Praviv vyděsyl sněm; však promluvil spěšně: Proč se, ó knížata slavná, pravdivé zprávě Divíc blednete hrůzou, jakoby hlavy Pravice Boží vám teď zkroutiti měla?
Protoli, soudce že klam svedl z spravedlnosti V podvodu kal? Že Bohové nejsme, zde vidí Patrně muž; já zbloudiv vyznati blud svůj Před nebem chvátám. Řekl, a klesaje k nohoum
Spiatého muže, co červ se smejkaje v prachu Líbal y nohy y kruh, „smiř, bratře, se“ prosyl. Rozpiav mládency kruh jak anděla Páně Knížaty vodě, a ctnost jak věčnosti pevnou
Hlásaje všem své křivdy mu chvalami splácel. Přišev k Lucyi klekl: Tys koruna krásy, Neviny květ a lásky y věrnosti hvězda. Zkoušel jsem ctnost jak satan vnadami všemi.
S stálosti váhy tě blesk, ni potupy hrůza Nesvrhly v neřesti touň, tys zmužile střely Zvracela děsných muk a y šálivé slávy; Jediné Bůh tvůj v strašných nebezpečenstvích
Vůdce y tělo ti sýlil, y zvelebil ducha. Světice Boží svěť jak na nebi hvězda Ctností nám, a se blaž s svým manželem slavným. Praviv vstal, a do kola manžele uvedl.
Radosti zmocnil se hlas, lid vychvalováním Znebesyl ctnost, kříž oslavil Páně, a plesy Táborem živil, až noc tmě rozstřela křídla. Sotva že dennice tvář svou odkryla květnou,
Sotva že lid sny šálivé zapudil z hlav, již Táborem kráčeje Rajmund v pluky se mísyl, Do nebe bohatství a y oslavy švarných Zdvihaje bratří pěnami zvětřené smysly
Spíjel, a k činům klesavé pudil, by stříbra Dobyli svým, a se těšili v starosti zlatem. Lakomství již se syrných zmocnilo srdcý, V jednotu srazyl se pluk, tmou k loupeži chvátal.
Lucya slyšela řeč, s ní kvapila k Čechu. Do boje vytrh Čech, by zachoval otce. Na cestě posel ho staví, o pomoc Suran Křesťany prose je v svatou vzbuzuje půtku.
Hrdina dobrý v rozpaku důvody váží, Máli se pustiti v boj, a smířiti rod, či Nedbaje cyzých hájiti Krysta a otce? Však y zde, zmůželi vztek, rod Krystovi zýská.
Vábného štěstí lesk, zysk svatého míru, Krystova sláva a žádosti národu všeho Pohnuli Vratislavem, že s cesty se uhnuv Zaměřil v kraj, kde se smrtili knížata bratří.
Zlato a láska a moc jak bohyně světa Nejvábnější roztrhly vlídnosti svazky V rodině slavné, a zjitřily divoké duše. S Saladýnem co knížata širokomocná
Plodíc zázraky v bojích dobyli pocty U něho sobě, a žížnili po panování. Saladýn s svým propad zástupem v bitvě V pouště se skryl, ažby poznovu vykynul v obra.
Mustaffa s Azou k domovu s otroky mdlými Táhli, by zýskali otce, a vtřeli se v vládu. Otec své rozmilé syny co klenoty drahé Objav na zemi padl, a děkoval Bohu
Svlažuje slzami prach; však synové zpurní Jiskřili očima vztek, druh druha co vraha Zhubiti míně. Tu uvrhl otec se k nohoum Synů svých, jak mizera divochy prose,
V srdcyby zdusyli zlost, a vzkřísyli lásku. Zbouřené vděčnosti cyt, hlas zmrtvené lásky V duši se ozvaly zlé, a i klonily k smíru Na oko bratří. Nevěda otec, co cytem
Konati má, jak bez sebe běhaje líbal Syny, a otroky hnal, by strojili hody. K synům klesl, jak mrtvý na zemi leže Topil se v radosti víru, a Bohem se cýtil,
Z domu že zapudiv zášť byt upevnil lásky. Vyskočiv vzhůru co mladík sliboval milkům Hory a doly, a snášeje klenoty vzácné Rozmilé líbal, a k pokladu vodil, a vnadě
Bleskotem lakomé duše co satany dráždil. Hody se držely hlučné, a radovánky Spíjely sladkostmi lid. Jak na nebi hvězda Nejjasnější stkvěla se krásami těla,
Perlami ducha co Bohyně rozkoše rajské Fatyma sličná. Všecko se klanělo vábné Kráse, a cýtilo moc střel očarujícých V zbouřeném srdcy; jen bratří pohledem vlažným
Patřili na zlata blesk, vtip minuli perný, Slyšeli medný zpěv, jak k hrobuby slávu Doprovázeje smrt jim před oči stavěl. Do sebe zavřeli duchy, a zhlíželi mrtví
Po plaché radosti hostí prozpěvujícých. Děsná tížila noc již zemdlené tvory, Končil se ples, a k oddechu chvátali hosté. Svodný přivinul sen k svým dívčice prsům,
Ukoval sněžný věk, a pěstoval láskou Srdnaté muže; jen bratří v bouřivé nocy Nezamhouřili oka, a k boji se zvali. Začali bitvu; tuť hluk lid vypudil ze snů;
Zbudiv se otec, co orlice do boje střeliv, K nohoum vítězujícým šediny sklonil, Líbaje prach, slz vycedě potoky vřelých Promluvil o život svůj: Ach! s dítětem otec
Zahyne křehký, bouřemi sláva se mrtví Proroka Páně, a na trůn modla se sázý. Pro Boha, pro svou krev, a y pro všecken svět ho Žádá, zaklíná, mstou, hrůzami děsý
Věčného soudce; a slzy a vyhrožování Otcova skáluby zmohly, však člověkem burným Nepohne Bůh; již y stařeček se země vstává, Spatřiv milého krev v boj prouduje dravý.
Mustaffa káže, a chlapové sepiali otce. V zoufání jak rákos vášněmi třený Stařec se zhlíží, zářeli naděje svítí, Křesťanli mocný v těsnu mu k pomocy chvátá.
Hvězda y naděje hasne, a mrakové šíří Ouzkosti bouři, y Bůh a y Křesťané otcem Povrhujíce msty vichřice na kmeta tlačí. Nebezpečenství větří, klesati vidí
Outlého Azu, meč bratrovi do hlavy míří, Do srdce otcova bodá. Mustaffa divý Bojuje lev, řad po řadu do prachu sráží, V outěku lid, jen v odporu hrdina Aza
Sháněje krůpěje sýly se na zlého bratra Lítí, zdvihá meč, smrt Mustaffa stavě Řetězy kleslého spíná, ku stromu váže, S posměchem na něho zří a králi se klaní.
Zlostník rouháním spiv zvlčené smysly Skončiti žert chce smrtí otroka bratra, Do srdce míří šíp jak do zvěři líté, Váhá smrtí, bratrby trpkosti poznal
Otroctví, a y všech hrůz při smrti zažil. Starcovi puká srdce, a mukami duše Rozvětřujícý ďáblům věnuje vraha; Však syn nedbaje hrůz a posvěcování
Marného slov šíp bratrovi do srdce střílí. Zpíratel zhasl, sám vládna co na nebi Bůh, co Na zemi Saladýn svou velitel spojí S vítězem moc, a Křesťany na věky zmaří.
Suran spatřiv krev padl, řechtaje kruhy Křičí, kroutě se zem jak vrahyni hryze. S hory se větří prach, hřmot zbrklého pluku Otroky smrtí, jak stín vrahové nectní,
Slunceli zakryje mrak, se do lesa tratí. Vidouc slouhové věrní Křesťany švarné K pomocy spěchati v důl, jak zdrážděné saně Mustaffu roztrhujíce mstu ve krvi sytí.
Stařeček živne, a vidí Křesťany, slyší Rozpalu vztek; krev synova – nedbaje otec O sebe syrý patří na syna svého, Na svou prošlou slávu a zmatené štěstí,
Padá, líbá krvavé ruce a myje Černou slzami tvář, msta, lítost, a vztek co Dračice rozbodujíce mdlé stísněné srdce Pudí vývaly z ust, slov pronikajícých
Hlubiny duší, vzdechu a hořekování Strhané jekoty, pohledu bouře a oudů Umrtvujícých svál tvor zmrazuje každý. Vévoda s lidem se blíží, na poli vidí
Oběti vzteku, a zkleslým přispěti káže. Suran zří, šat se sebe škubaje pláče, Krajina třese se leklá, lidé co skály Stojí. Živote můj! kmet volaje klečí,
Kam jsy se se země děl? Proč se neotevřete Na kynutí, proč nepřivinete ruce K prsům bídného svým? Co sy v ouzkosti počnu? Kdo mých statků, víry kdo hájiti bude?
Hrdiny šereda przní. Víro a vlasti! Sláva se zkalila nám; ach! cyzynec Bůh vám Kázati, cyzynec muž vás svírati bude. Pukni, ó srdce, a zhasněte oči, by hanby,
Smrti a poroby vzhled mých nestočil smyslů; Řekl, a do mdloby padl, zas k životu povstav Rukama lomil, a poklady usmrcujícý Rozkoše květ klel, na syny volal, a světil
Křesťany na smrt, by na sebe popudil mužů. Křesťané vidí otce a bolesti jeho, Cýtí ouzkosti střel; v hrad syvého nesou, V spěchu se k pomocy trou v hor děsyvé stráně.
Po tvé již pomocy vzdychá, hrdino! otec S zástupem svým. Jak hromové střely se sypou Na něho z oužlabin drsných loupežujícý Zborové; zlata je lesk, med rozkoše vábí
K outoku v zátočin střed; však hrdina stařec Outoky sráží v hlubině odvažujícých Na smrt se mužů. Vítěze koruna slávy Krásý, smělosti plamen a svobody sladkost
Zkřídluje k činům; k činům hlukové noví Budí hrdiny ctné. Jak vosy se Křesťané zrádní Řítí na křižovníky, a šeredu bouří Skrývati, hlukotem zbrklým mámiti duchy
Statečné míní. Hrdina v čele co muž svým Příkladem zobruje muže, a k prudkosti v bok mdlé Zástupy tře; tma, bouře a křižové blesky, Po nebi hřmot, strach na zemi zplozuje zmatek.
Bitva se mocní, ztrojuje s outokem vztek, hlad Po zlatě zjeduje srdce, a v prchlosti proudy Divochy vrhá; hlavu již skloňuje smělost, Vítěz kmet vstupuje v před, šíp vévodu stíhá,
Mate se řád, kmet klesá, mužové slabnou: Vratislav v tom otroky loupežujícý Na cestě zdrtiv, zaskočiv v roklině dráče Vydobyl otce, a zmužilé Křesťany spasyl.
Poznav škaredy vin svých hrdina bratří U sebe zavřel, že do milé vlasti se vrátí. Ukrotiv lid mstou vrahům vyhrožujícý Vstupoval cestou, o svého milého otce,
O svůj pluk jak přítel se staraje věrný. Slunce se klonilo k moři, a otcy y lidu Klesala sýla. Tuť hrad jim pokynul pyšný Krásami blýskavými, kde panoval Suran.
Zhlídnuv pro lidi kraj, a potřeby zřídiv Vydal se v hrad, kde pláč, kde s zoufalivostí Tesknota rozbily byt, a mrtvily jiskru Vlídnosti svaté. Sem slouhové Ladislava
Nesli, a žádný vstříc jim nevyšel z hradu. K posledu Suran sám jak bolesti obraz Naproti šel, a hrdinu s přátely vítal. Slzami skropoval tvář, a bědoval, jak mu
Osudu hrom květ slávy a rozkoše srážel. Vzhlédněte na mne, ó milkové slávy a štěstí! Mocný panuje král, a v rozkoši sedě Řídil jsem volný kraj, a poklady množil.
Okoli kynulo mé, lid hroze se hněvu Potopil v touň, v skal hlubiny spustil, by zlato, Perleby životem svým, by mi lahody vzácné Vydobyl z zátočin smrti; mně sláva a moc, mně
Krása a láska a štěstí sladily květné Života dny, mně y synové – po všem je veta! Praviv rozlil se v pláč, až outrpné duše Strnouc hořekováním cedily slzy,
Až se y láskou zplašila nedůvěra Tklivého srdce, a k člověku člověk se blíže Poznal y křehkosti své y osudu hrůzy. Suran, jakoby vrch všech se srdce spadl bíd,
Jakoby naděje hvězda mu svítila v nocy Trpkého příkořenství, vyjasniv čelo Povolil duši, by v lehčivém rozmlouvání Nabyla sýly, a láskou zvýšila mocy.
Očima jiskře a líbaje bojovníky Nad Bohy vyšší hlásal se nejšťastnějším Na světě mužem, že v proudivém nebezpečenství Břehu se dotřev, spatřiv koruny hrdin
Švihne se k blahosti chrámu, a s nimi se zvěční. Očima mžikl, a slouhové snášeli světa Celého krásy a lahody v sýň, by se hosté Po putováních drsných zhlíželi v kráse,
Užili lahody s ním. Co jen smysliti může Mlsnota marná, krásyti ouprava vtipná, Všecko se spojilo tady, a vábilo krásou. Suran radosti syť, dceř tenata lásky
Rozvinujíce co ptačata hrdiny mocné Lapiti mínili v pasť; však Lucya bystrá Seznavší pocty a lásky a obsluhování Zbrklého jed krok starcův stíhala každý.
Lékaře přivezli v hrad, by hrdinu starce Zhojiv vyvodil div. Tuť pohybování Pána a dcery a radosti obsluhujícých. Lékaře uvedli v sýň, y mu svěřili cti a
Mužnosti kmen. Kmet kouzliti začal; Do země hledě, a křižuje sebe y hrad, a Broukaje slova co noc a vichřice strašná Ukryl se v kout, a před lidem čaruje kolo
Vstupoval do něho, sedl, vstal, a o pomoc volal. Vykonav kouzly své vzdychl, lid rozběhl se strachem. Lucya, jakoby klamů neznala skrytých, Jakoby láska a ctnost všem z vřelého srdce
Prejštila med, stín divocha vychytralého Zvídala šepty, a viděla, jak se již v nocy Škaredé k lékaři krade, a slyšela řeči. Vévody máme. Jen Křesťanu milosti žádné.
Jediné mstou můj okřeje duch, a se srdce V ouzkosti ztiší. Zdlouha ať jed, a y líky Životy strhnou. Plukům vyšleme vína, Opilé rozkošníky co zvířata potřem.
Takto y na jeden ráz moc Krystovu, světa Ozdobu zvrátím. Suran k lékaři pravil. Lékař rozpustiv proud své skrocené vášně Na křižovníky co na divé potvory žehral,
Hrozyl y mstou y se potěšil panováním Rozumu, vtipu a moudrosti stísněné bludem. Lucya zjevila spěšně, co slyšela v skrytě. Vážný Vratislav svých povolav hrdin
Očekával, co lékař ploditi počne. Se zborem slouhů v oděvu omamujícým Hrůzami sprostý lid v sýň vstupoval stařec, Víno a mast jak svátosti slouhové nesli,
Strojili stůl, v němž posadiv podivy světa, Moudrosti plod hlas k zborům vypustil temný: Vůkol a vůkol jsem svět jak zkoumalec bystrý Přehledav vedral se v svatyni přirozenosti,
Kdežto mne objala moudrost, a kojila láska. V rozumu obra jsem zrostl, jak milenec Boží Zázraky konal, a zemřelé k životu křísyl. Křesťane! důvěru slož jak na svého Boha
V moudrého muže, a pí, můj hrdino mladý! Božský stroj, jenž schopnosti tvé a sýlu Zvýšiv mladosti tuk v žil oběhy vlije, Že se y vrovnáš obrům velikomocným
Prošlého světa, a slavené hrdiny zatmíš. Vévodo slavný! zázraky budoucnosti Vida se kořím tvým, ó anděli Páně! Napřed již činům, o tobě svět a y nebe
O tobě mluví, pro tebe korunu pocty Země, a nebesa ples již pro tebe strojí. Padněte v prach, a se klaníc vítězy Bohu Rodové vděční písněmi oslavujte
Lásky a štědroty lesk. Pí, hrdino mocný, Božský stroj, y se podivem staň. Ty, ó kmete! Dotkneli mast tvých oudů podivotvorná, Choditi zdráv, lid šťastný říditi budeš.
Řekl, a uchopiv koflík Čechovi podal Božského vína. Ty pí, Čech promluvil, napřed, V tobě bych zázraky spatřiv vínem se zbožnil. Zdrahal se kmet, však meč ho donutil k pití.
S otřásáním koflík na dno až vypil. Zděsyv se náhlou smrtí pitomě jak sloup Do země hleděl, a přehnav ouzkosti ducha: Křesťane! můj zlý duch ti vyjevil kouzly
Nápoje mého, co ze snů vypravil lékař. Netřesu tvým se y smrtí vyhrožováním, Umru co Bůh jsa pravdy a moudrosti ohlas. Kde jsy, ó Bože! proč, v nebili Hospodin bydlíš,
Na mneli zříš, svých nevyšleš rozdrcujícých Hromů, aby jsy vyhladiv neznaboha Důvody dal své mocnosti širokovládné? Stín jsy ty Bůh! smrt nesvede sylného ducha
S pravdivé cesty, a temnota neupoutá Volného srdce. Co muž a co mládenec zkoumal, Čeho se dotřel y kmet, toť hrdina v smrti Mořivé zpevní. Slouhové tuposti věčné!
Mými co blednete slovy? Y já jsem se bludům Jako vy klaněl, a bubliny líčené líbal; Však mých rozehnal pěn blesk moudrosti svaté, Modla se ztopila v touň, mdlá zjasnila pravda.
Křesťan jsem byl, a pilného národu vládař; Pro blud opustiv vlast a y všecko, co muži Na světě milého jest, snář v nebezpečenství Letěl jsem proud, a zde pro pěny v Palestýně
Zažil jsem práce a bíd a y nátisku od svých Nejrozmilejších bratří. V svatyni poznav, Jaké to pověry nás jak zvířata mámí, Odřekl jsem víře se vaší, zpříčil se vůdcům.
Samotu zvoliv hleděl jsem přirozenosti Veškeré vnad; však Křesťanem v vyzpytování Pravdy jsem zakusyl ran, až srdce mé vřelo Ztrýzněné mstou, až smrtí zplatiti křivdy
Hodlaje všem, jed na vrahy blahosti své jsem Svařiv protivníků usmrtil na sta. Jestliže na nebi Bůh, ctných v světěli chrání, Proč střel nevyslal svých, by mne srážely v propast,
Že jim s rouháním smrt v samotě chystám? Řekl, a škřípaje zuby co po zemi červ se Do kola svíjel, a cýtil y prudkosti jedu, Poznal y mocnosti Páně a osudu tíže.
Ztrativ pomalu řeč, a očima kroutě Zaťal y pěst, y se do nebe spínaje hrozyl, Jakoby v mukách smrti chtěl zápolit s nebem. Z těsnoty vyletěl duch, lid zděsyl se zkostlý.
Hrůzami zbití slouhové prchli, a zprávu Pánovi nesouc zvětřili starce, že s hradeb V příkop se svrhl. Již pozbyli Křesťané vrahů. Vratislav svým rozkoše přeje, a statků
Fatymě odevzdávaje s svým se tu otcem Jediné těšil. Co rozmilé sestře se vděčil Lucyi krásné, a děkuje Bohu, že z víru Příkořenství mocně ho strhl, slib mu složil
Před všemi lidmi, že pro něho krůpěji krve Zcedí, v práce a smrt jak v plesy se hodí, Aby se upevnil kříž a svatyně stkvěla Na věky v Palestýně. Y Křesťané všickni
Hlasytě vyřkli, že s vítězem nehody zdělí. Víra ten zmocnila cyt, a zvýšila duchy Kleslých hrdin. Tuť bouřivé radovánky Pojaly lid: Bůh mocný bojuje s námi!
Hlásali s hřmotem, a cýtili obrany jeho. Jak jen růžové zdraví líbalo starce, Po boji oddechl sy pluk, hned k táboru chvátal. Sotva že Křesťané vyšli, již blížil se Rajmund
Nemaje oddechu, láskou k milence hnaný. Jak se tu vinuli k srdcy, a jevili cyty Horoucý, y sy ujišťovali stálost Milosti mladnoucý! Ach! vypravovala
Fatyma s hrůzou všech bíd příběhy strašné Milému svému, a záštím hořela věčným Na Vratislava, a dráždila na něho soka. Jaké to potupy meč, že krásou ozbožňujícý
Zhrdaje v svobodu prchl, y nebem y peklem Pohnu, a smělého muže co otroka snížím. Řekla a sladila řeč slov vnadami všemi, Jevila pokladu blesk a rozkoše pramen,
Vzbudila v Křesťanu chuť, by oslaviv ducha Hrdinstvím trůn založil v svatyni Páně Pro sebe pevný. K Božským stvořen jsy činům, Hrdino prudký! pravila lichotivými
Fatyma slovy. Kdo rovná v kráse se tobě? Obra kdo sýlou zmůže? Tys koruna slávy, Mladosti květ a y moudrosti ohlas, a otrok Kořilbys kolena svá, jak pokyne mladík?
Svět se ti klaní, vábivé mladosti krása K nohoum vine se tvým, a ty milenec dívek Rozkošných, var smělosti, podpora kleslých Zhrdaje panováním poutabys líbal
Mrzkého otroctví? Sraž řetězy zvyku, Šalby a modlářství, král na světě slavný V svatyni moudrosti vkroč, a krásami sladké Rozkoše smysly své spí. Tak dívčice mluvíc
Zhlížela naň, jak zhlíží na kraje slunce, Z jarali budí cyt vší přirozenosti. Rajmund nemoha svých již svírati cytů U milé klekl: Tvým, Bohyně, otrokem věčným,
Promluvil s vášní, buda se v nebezpečenství Hodím proud, muž slepě se proderu ohněm, Abych jen vydobyv krás sy nejrozkošnějších Na světě celém co Bůh sám panoval v srdcy
Zvolené své. Tvá sláva a žádosti duše Nejnemožnější prácemi mými se zvěční. Byťbych y zraditi vlast, byť bych Bohu se svému Zpříčiti měl, rád, okemli milenka kyne,
Vyliji krev, svět k nohoum Bohyně složiv Víru y přátely své jí v oběti vydám. Praviv přísahu složil, že vlídného Krysta Zapřev s Křesťany v boj jak s satany vstoupí.
Milenec můj buď hrdina král, na to svodná Fatyma řkouc, jak přítele nejmilejšího Vinula k srdcy, a zbožnila zrádného muže. Všecko, co zbouřiti cyt, neb zmámiti smysly,
Rozumu jiskru y zdusyti vnadami může, Štědrý vyrojil hrad, a rozkoše moře Ztopilo neviny stud, čest vznešené duše, Víry y věčnosti krásu; jen radosti pěny,
Zlata y svobody lesk, a hromové tvrdých Panování lákaly zplašené srdce, Bouřily vášněmi hlavu, a plodily zradu.
Cookies on Poetry Cove