Přátelé! ctíteli ctnost jak družicy věrnou, Otcyli milostivými se ozdobujíce Národu slávu a obrazy vznešené ctnosti Na světě zvěčniti chcete co Čechové praví;
Vzhlédněte s oblibováním na činy syna Mužnoucýho, an pro kříž v svatyni s otcem Bojuje svým v proud házel se nebezpečenství, V pouště a porobu dral, y se posvětil na smrt,
Starcyby okovy zdrtiv, svobodu zýskal. Národy vyhubujícý bouřila vojna V Palestýně, co mor květ moudrosti, jiskru Lásky a neviny vnady již v porodu dusýc.
Vřelcy z každého kraje co včely se hnali, Aby y víry y svatyně hájili Páně; Muží přijali kříž, a co stínové ženy S hrdiny chvátaly v boj, by své obmyly viny
V krajině čisté a vplynuly v rozkoše sladší. S národy pomatenými y Čechové zbraně Spojili své a se zbavili vlasti y přátel Pro hynoucý slávu a odplatu marnou.
Křesťané v bitvách pouštěli smělosti uzdu, Tepali Turky co zvěř, a myslili bludně, Svými že vraždami pomstí vlídného Krysta. Divné to podívání strojili světu,
Když jak satané střelili v boj, a se s chutí Na ouzkostech zbitého národu pasouc Trýznili starce, a lekavé mučili dítky; Pak se co červové plazýc na horu svatou
Spínali ruce, a k dobrému volali Krystu; Hříchyby smazav milosti udělil dráčům. Sotva že prosbami tíž mdlým odjali srdcým, Znovu se chopili zbraně a hubili kraje;
Dravost zhltila stud a y vlídnosti jiskru! U hrdin muž sy y lásky y vážnosti dobyl, Jestliže kráčeje řekou nevinné krve Rodiny ctné zbiv hrady a vesnice spálil.
Ladislav Čech člověk y hrdina láskou U prostřed vzteku se stkvěl, jak v šedivé nocy Hvězda se stkví, a Křesťany miluje správné Turkům povzdychujícým utěchy přával.
V rozbroji štít jsa y naděje plachému lidu S národem svým jak hromové roztřepujícý Zástupy bojovníků hrdina srážel, Zůřivé žal jak srpové v ourodném létě
Bohaté žíto, a rodiny v nebezpečenství Utonujícý vydobyl z ouzkosti víru. Křesťané hrdinu ctili a vlídného Turcy. Divou mužností jak pávové krásou
Křižovnícy zhrdše se spustili kázně. V klesavém táboře v sváru a rozkoše sýdlu Zmatek y zrada a lest své rozbily stany; Vévody způrná neposlouchala vojska,
Vůdcové marní s ženami roztrušujíce Rozkoše jed, a co ďáblové lakoty hledíc Mrtvili slávu y čistou pohřbili víru. Pejcha a msta a y nevěra s divočeností
Draly se v lid a zrušily poctivé duše. V táboře, kdežto jen před tím pravota bděla, Kdežto co Bůh své vévoda zvolené řídil, Svoboda zdivočujícý kázala vraždy;
Mužové nepokojní vichrové draví, Sletěli v kraj, a co vlcy nelitujícý Dítek a žen jen slídili po zlatě svodném, Sedrali klenoty, zbořili hrad, a co světa
Panovnícy v zpěvu se vraceli domů, Plésali s ženami ve dne, a bouřili v nocy. Spatřiv Čech lid veškeren v bouři a zmatku, Povolav vůdců v sněm k nim promluvil smutně:
„Vůdcové širokoslavní! knížata mocná! Ctitelé Krystovi věrní! srdce mé puká Žalostí; chcy mluviti, bolest mi nedá, Svírá duši co řetězem tělo, a mračnem
Burným zkaluje zrak; neb záhubu vidím Strašnou národu svého a zrušené panství, Protože mužové brodíc v neřesti kalu Svalujem na sebe smrt a mrákotu necti.
Vůkol-li hledím, pravého náboženství V táboře neuzřím: ach! škaredé saně, Nepřítelkyně všeho, co svatého jest, co Zvyšuje lid, co mravy a rozumy čistí,
Zpoura a chlipnost zklenuly chrám, a své věrné Otroky zbavily cti a y outlého studu. Jakoby na nebi Bůh své rozdrtil hromy, Do hrobu pravota, věčnost y odplata klesly,
Zaslepency ctnost, květ neviny Božské, Slávy a moudrosti plod jak kopřivy hubí; Jakoby v propasti shrk s svou vévoda mocý, Zákon se spial, s mstou lítá svoboda vládla;
Zůřivé vojsko co průvaly zdivočujícý Rozlilo po zemi vzteky a zhltilo kraje. Vášněli zprouděné hráz, lsti nespneli pravda, Bůhli a vévoda mocý nestepe mužů
V rozbroji hrozýcých; kde se octneme zbití Vlnami zpoury a zobřené rozmařilosti? Mužové Boží! Bohuli zůstanem věrní, Jestliže Krystu se zpřičujem nešlechetnostmi?
Budemli v štěstí státi co nevinné duše, Orlové strážiti v bitvě, a lvové se pnouti, Rukali ztratí sýlu a pravotu srdce? Saladýn jak hrom, jak proudové vírní
Hrne se s hor, a vy záhuby nespatřujete?“ Řekl a truchlivě na mdlá knížata hleděl. S hlukotem vstávaje Rudolf, podpora svárů, Potměšile se usmívá, a co přítel
Svobody, lidu a Boží rokuje směle: „Hrdino moudrý! starost tě oslepujícý Pěnami spila, že žehraje na mravy naše Utrháváš vojsku, a knížata tupíš!
Máli ó moudrosti slunce! co šedivec zkostlý Mládenec seděti bůjný, v májovém věku Radosti sladké co ještěra, lásky co ďábla Ve dne y v nocy se střícy a blouditi pouští?
Náboženství nerozkazuje smutku, Mládků nevede k bídě co spanilé růže Vykvetajícých; jediné závidějícý Starost brouká na mravy švarného lidu,
Outlým nepřeje srdcým milosti vnadné, Nepřeje zaradování. Hrdino! v květu Sýly a mladosti chtivé jsy rozkoše lovil; Námbys sličnosti kvítků nemoha žíti
Záviděl plesů? K Bohu se modli a žehrej, Když tě již věk vší mocy a lahody zbavil; Však my co blesk a co srncové lítati budem V zahradě krásného světa, a trhati květy
Radosti jarní, líbati růžové tváři, Aby co hodiny mžik se věkové zlatí Ztratili v věčnosti moře, a v starosti nuzné Mužové sytí jevili s oblibováním:
My jsme y slávy y rozkoše užili chutné!“ Sotva že skončil, již stříleje zamračenýma Očima Konrad na tebe, hrdino Český! Slova co vicher a zžíravé bleskoty vyhřměl:
„Darmo, ó stařečku mdlý! nás hrdiny děsýš Saladýnem co můrami bázlivé děti; Křesťané Turka, ni pekla se nelekáme. Ve své ať sultán bouřivé povstane mocy,
Ať y co satan se zježiv s praporcem smrti Třepivé do pole chvátá; Křesťané jako Hromové v zástupy vrazýc vítěze zmaří. Ještě y Krystovo vojsko co morové střely
Děsnému Turku, co slunce svět obživujícý Rodině schnoucý ramenem zástupy drtí, Plamenem Božství zpříčené spojuje kraje. Tygrové v boji a hrdličky v pokoji muží
Buďto se myjeme v krvi, neb v rozkoši plovem. Vojnali zahřmí, bleskové křižujem v zemi, Sebe y pravého Boha co obrové mstíce. Dokud se raduje sultán s ženami svými,
Synové rozkoše sladké y my se co dítky Veselé v jarní vrhněme radovánky.“ Sotva to milenec národu řekl, již y vojsko Hřmotnou poctilo chvalou přítele svého,
Rozkošníka co svatého táborem nesouc. Znovu y okřál rozkoše lesk, y se kolem Zpěvové rozlíhali, a křižovnícy Kvapili v kraj, zde loupili hrady a města,
Aby sy za zlato zbitých zjednali hody. Jako se ze země sypou květiny z jara, Stromové sněhem a růžemi odívají; Jak zpěv v listnatém křoví, v modravém sadě
Rozkoše rozplozujícý ozdoby výší; Takto se mužům rojily v oděvu novém Radosti, jímaly duše, a mrtvily sýlu. Dívky co dennice krásné, co hadice bůjně
Očima jiskříc milkům strakaté věnce Na hlavu kladly, a hladíc stydlivě tváři Jevily vroucý lásku, a sladivě řekly: „Proč ó mužové milí! sypete hněvy
Na milé své jak na pole krupové mračno, Jakbyste nás a y Bohyni smrtili lásky? Ach! my co vrah svých nezdivočujeme duší, Nezakalujeme vám jak starcové mstiví
Rozkoše vnad; vždyť co hrdličky oblažujícý Vineme přátely k srdcy, a v divoké poušti Kouzlíc ráj jen sejeme lahody kvítky. Vzhlédněte na milé své, a se v rozkoše hoďte!“
Řekly, a pochlebováním zůřivé muže Vábily k plesům. U živé Turkyně sedě Plápolajícý Václav očima jiskřil, S krásných tváří nemoha spustiti oka.
Dívčice svodná vnadíc hrdinu slovy Lichotivými, a cyt své vděčnosti jevíc Slzami, jakoby ze snů skočila, stiskla Mládence k vřelému srdcy, a pohlažujícý
Milého tvář: „Kdo mne, volala s povzdychováním, Do nebe vnáší? Bůh, čili člověk se Božství Krásami třpytě co máj k mým skloňuje nohoum? Hrdina Bůh, má sláva a obrana v smrti.
Zlato a krásy a trůn vztek národu odjal Laskavé kněžně, a přátelé prozrazujícý Boha y krev hrob kopali nevinné dívce, Lítá dračice msta, kat s jedovatýma
Očima stříleli šíp, lid vejskaje čekal, Obětli závisti klesne; tuť obrana má jak Vicher se hnal; kam zrádcové zmizeli nectní?“ Pravíc piala co zdárná k máteři dcera
Ruce, a zhlížela k očím, jakoby cyty Zkřídliti, jakoby k nebi se vznášeti, v stálé Blahosti chrám s svým milencem vletěti chtěla. Václav trna a v mysli sy rozkoše plodě,
Vystavěl Bohyni ráj, v němž pučelo štěstí. Dívka co ve snách na milé kráse se pasouc Drahého muže, jen slzami kropila tváři Růžové, dusyla cyt, jenž v zbouřeném srdcy
Zápolil s studem, a přemocy nemohoucý Vítězné lásky se trhla, a k milému tisknouc Zkřikla: „Y nebesa nás a radosti naše Světila právě. Ach! rádabych stříbro a zlato,
Ráda y trůn k tvým z vděčnosti složila nohoum; Než co sy zlata, co trůnů hrdina váží? Sláva jen svodná vábí šlechetné srdce, Obživujícý láska mu rozkoše strojí.
Hrdino šťastný! zázraky o tobě pověst Rozhlašujícý jméno tvé na věky šlechtí, Láska co družice věrná čistého štěstí Milkovi rozkoše chystá. Pro tebe v radost,
Pro tebe v pouta a smrt tvá milice kvapíc Zradí víru a vlast, a y přátel se spustí.“ Turkyně oulisná tak šálila mdlého Mládence, tváříc zbrklá slova co med, a
V srdcy svém podvody vaříc. Těmito tábor Obrazy poděsyv starců smysly y duše Rozkošníků bleskotem radosti kouzlil. U Saracénů všecko se na opak dálo;
Divoké radosti zvuk tam neplašil vojska, Nemrtvil syl; mrak jediné starostlivosti Zakalil vážného muže y plachého lidu Čela, a ouzkosti jed vlil v stísněné duše.
Vidouc znectěné ženy a přátely zbité, Zbořené chrámy, a všecko, co miluje člověk, V prachu, se strašných zděsyli budoucností. Moudrý Saladýn jak obživujícý
Slunce a v outoku skála y naděje ve tmách, Poznav ouzkosti svých, k nim promluvil vlídně: „Jaký k tesknosti strach mé hrdiny nutí?“ Starý Achmet pověděl s povzdychováním:
„Jakbychom, živote náš a naděje v bouři, Plésali hledíc na to, že Křesťany zlými Zahyne vlast, a víra y národ se zmaří? Ourodné kraje se v pustiny proměnily,
Znectily chrámy, a zbořila města, a lidé V potvory zrostli; již z strašlivé budoucnosti Proudem se valí na milé rodiny mrzká Potupa, kruhy a bič, s ním chudoba nectná.
Naše y rodiny naší děsyvé bídy Zmrazyly nás a y naděje zhasyly jiskru.“ S slzami řekl muž zhlídaje na Saladýna. Jasný v těsnotě král k svým vypravil starším:
„Mužové stůjme! oč rozvine vrtkavé štěstí Praporec nám a Křesťany zpyšněné zradí. Do boje vlast, nás do boje svatého víra Vyvolává; pro milé rodiny krev, a
Pro drahé poklady zbraň jak hrdiny vedouc Snadbychom loupežujícých báli se pluků? Štěstí věncuje smělce a nehoda bezdná Ztrojuje srdce; co mužové nelitujícý
Života svého se vrhněme v nebezpečenství, Dokud se křižovnícy v neřesti plazý.“ Sultán praviv k prudké se hotovil bitvě. Náhle co střela, co drtivé kroupy se shrnuv
Na křižovníky, y ohněm y mečem je hubil. Jakoby hromové v skalách čtveřili hřmoty, Vichrové diví v praskavém bouřili lese, Povstaly zmatené hluky, a vůdcové spití
S zástupy uleknutými se točili kolem, Strachem sy křížili pád, a pitomě v sýti Nepřátelům klesnouc hynuli meči. Potoky hrčely krve, a z mrtvého lidu
Vyrostl vrch, smrt s posměchem stříkala zmatky, Sypala rány, a oběti volila v zápal. Křesťany na těle zbité y na duši hrůzou Z táboru vypudil král jak bázlivé ovce,
Vybral sy rozkošné ženy a poklady vábné, Tepal co mor pluk hrdin, a zbystřuje zbraň co Peklo se hnal, by nepozůstalo muže. Ladislav proud zvodněné řeky se blíže
Zakalil vítězy slávu. Co vévoda moudrý Křesťany znal a y chytrého Saladýna; Nepřátelského stíhaje pohybování Vyvalil s hor pluk mužného lidu, a bouři
Rozrazyv záhuby jisté y pyšného třeskem Vítěze zmátl y plachého Křesťana spasyl. Křižovnícy chvátali k táboru svému. Vidouc zloupené stany a přátely mrtvé
Klesali v prach, a co dívčice hořekujíce Pro ženy krásné a vybité poklady, vlasy Trhali s hlav, bíd tvářili potvory sobě. Hrdina Český zmatené ztišiti hledě
Sliboval vítězství a y kořisti hojné Statnému vojsku. Co ze sna se protrhli muží, Zvětříc naděje hvězdou zmocnili duchy, Ztužili srdce, a spíjeli pěnami slávy
Z bouří zvýšené mysli, že zázraky plodíc Drtili vítězy moc, a y nevěry sýdlo. Lítosti žádné a Turkům milosti žádné! Zkřikli, a vztekem se k činům pevnili mocným.
Saladýnova stráž v tom vstoupila s posly Ku křižovníkům, s dítkami starce a ženy Z poroby vedouc. Poslové vypravovali: „Sultán mocný neveda s ženami války,
Nechtěje tísniti starců, nechtěje křehkých Mučiti dítek co Křesťané vyhubujícý Neviny skrýš, vám vracuje ženy y děti.“ Řekli, a z táboru vážným brali se krokem.
Křesťané zkostli; je strach, je y hanba y láska Zhatily, jakoby hrom byl udeřil v ně, neb Plameny šlehala zem jak syrnaté peklo. K vzteklosti hnala je msta, čest k vděčnosti vedla;
Starcy pokoje sladkost líčili synům, Srdečně vychvalujíce co andělé Boží Saladýnovu ctnost, moc mírného pána. Ženy a děti se k svým jak hrdličky sladké
Blížily otcům, spínaly ruce a čela Líbaly mračná, aby y pomilováním, Aby y oslazujícý sklonily řečí K mírnosti zůřivé muže; nic lichocujícých
Dítek, nic vnadných žen, neb starosti moudré Neprospívala řeč, ba y slzy a prosby S pochlebováním nehnuly srdcy co skála Neustupnými; co satané očima jiskříc
Zbraněmi řinkali vřelcy přisahajíce: Potupy pomstím, byť se y zpíralo peklo! Křesťané zvětřili hněv, a smělosti plamen, Když se co včeliček roj lid vysypal nový
Z Evropy končin, by k ochraně Krystovy víry Prudkou připojiv moc, kmen nevěry zdrtiv Uskalil pravoty trůn. Jak přátely vodíc Mladosti zbor v svém táboře Křesťané hrdí
Kouzlili za divem div, svět skládali k nohoum Roztřepujícým spiatého Turka, a slávu Zvěčnili po světě jasnou. S zástupem švarným Vratislav syn moudrého Ladislava
V svatyni vtrhl, by se k stkvělému přivinul vůdcy. V Čechách po otcy toužil co milenec vřelý Po milé své; sen strašný kalil mu štěstí. Hrůzy sy tvořil. Již syn krev otcovu spatřil
Stříkati z žil; zas okovy hrdinu Turcy Spiavše co nákeřníka jej k popravě vedli. Brzy se v táboře boj jak vichřice zňal, a Knížata rozdvojil vratká; smířiti chtěje
Křesťany kmet svým zaplatil životem sváry. Hned se mu otcův stín, hned vyjevil Krystus, V temnotě ozval se hlas: Kvap do boje synu! Z rozkoše lůna se strhl, by svatyně dostíhl.
Mořem y pouští k otcy se horlivec prodrav K milému vpial. Lid spatřuje plameny lásky Duchem se zmohl, a k činům hotovil slavným. Poznav Ladislav, že se zmužili bratří,
Ozbrojiv pluk s ním k Gaze se bral, by zde sýlu Saladýnovu v prameni zmařil. Když pouští K tvrzy se kroutil, co tygrové na Saladýna Knížata střelíc zatmili orlovy zraky.
V Gaze co v pokoje sýdlu jen radosti sladké Vykvetaly a blažily sousedy pilné. Jakby se hromů třepivé děsyli vojny? Hrdina brání svých; zde poklady vábné,
Zbraně a rodinu skryl, sem národu všeho Sýlu a květ, sem práva a moudrosti kněží Uvedl v oslavy chrám. Kdo k rozkoše studni Z cyzých vkročiti smí? Lev rozplašil ovce.
Mocný po městě zpěv div smělosti hlásá Vítěze krále, a Křesťany snižuje zbité. Proto se zmocňuje lid, a srdce své šíří, Proto se radosti zvuk, květ rozkoše rojí.
U prostřed plesů Zulima povzdychujícý Klonila hlavu, a utěchy neznala žádné. V outlé se srdce co had dral s jedovatými Zbraněmi strach, a hrůzami vyděsyv duši
Zapudil radosti blesk. S svou ve dne se slávou Obírala, a na svého milého muže Myslila v nocy, a dechu a stínu a snů se Hrozýc kovala muk sy ohnivé střely.
Sultán Křesťany zbil; tou obživla zprávou. Sladkého pokoje Bůh své rozvinuv krásy Radosti po zemi syl, a národy spojil. Všecko, co zkouzliti láska, co zkrásyti vděčnost
Může, se sypalo v ráj, v němž hrdina vítěz, Národu sláva a hrad k svým vstupoval milým. Nebe se smálo, a země se krásami třpytíc Vítala smělosti div; mrak na nebi jasném
Vyskočil náhle, a hrom krás rozdrtil sklady. Zulima ztuhla, a očima zakalenýma Do nebe hledíc mocného prosyla Boha, Aby se slitovav mír svým udělil dětem.
Nebezpečenství drahého muže, a láska Rozplozujícý nehody děsyvé bitvy Shrnuly ouzkosti v srdce, co starostlivosti Svírala tíž, meč pověsti probodal vrtké.
Sláva a pád, strach, naděje, láska y štěstí V mysli se střídaly tvorné, a živily, nebo Mrtvily milenku věrnou. Stínové skutků Proměňujícých osudy národu všeho
Lítali k ní, a lekali nedotklivostí Lidského štěstí srdce, co jediné mužem Oblažujícým stálo. Tu orodovnice Vroucý v postrachu kleknouc za svého chotě
Žádala Boha, by národu zachoval otce. S hrůzami všemi se smrt k ní blížila zrádná, Střílela šíp, by v outoku rozdrcujícým Mužného národu zbor svým potřela jedem.
Z ouvalu mocně se blesk jak na nebi záře Vyšinul slávy, a král mdlé chranitel vlasti S vyhrožováním stál; smrt s hrůzami svými Valila záhubu v lid, jenž nevinu tísnil.
Jasno a mrak se tu míhaly v krvavé bitvě, Zlekané srdce y stálo y trnulo ouzkem. Bože ach! šálivé štěstí věncuje slávou Ctitele své, a s vrchole pochvaly v propast
Necti co otroky sráží vítězujícý. Vzdychala klesnouc, jakoby milého muže Viděla padati v touň vší neřesti lidské. Saladýnek co sladká hrdlička na svou
Matinku s obdivováním hledě co anděl, Hladě y líbaje ji, k ní promluvil vlídně: „Pověz mi, matinko má! proč v radosti naší Slzami skropuješ tvář? proč s očima k nebi
Vzdycháš, jakoby smrt, neb poroba nectná Hrozyly nám? Což štěstí moudrého otce, Svoboda národu všeho tě nepovytrhne Z žalosti pout? Mrak bídy a poroby drsné
V jasno se proměnil dnes; již Křesťany otec Vyhubiv v slávě se stkví, y své rozmilé spatří.“ Zulima na milé dítě se usmívajíc, Jako se z mraků na kraje vítězujícý
Zasměje slunce, se vinula k zdárnému synu, Líbala tvář, a ho hladíc srdečně řekla: Rozmilé dítě! my plešeme v rozkoši sedíc, Hajitel náš snad v tuto se hodinu souží.
K táboru směřuje hlad, mor dere se v lidi, Štěstí zrazuje jej, a se skloňuje k dráčům. Ach! co sy počneme, jestliže šíp ho y moru Prudkého zraní, jestliže král své zástupy ztrativ
V porobu klesne, neb vzdychati ranami zbitý V samotě bude. O můj! Ach! Bože! co mluvím? Matinko srdce své ztiš; vždyť věncuje sláva Milého otce, a štěstí vítězy hrdou
Snižuje hlavu. Svět veškeren třese se před ním; V bíduby hrdina padl? Lev lekneli srny, Ovce se pes? Jak vítěz a milenec Boží Vrátí z boje se k nám, jak národu otec
Blažiti lid, a své rozmilé líbati bude. Řekl, a se k máteři vpial, jak květina outlá K podpoře mocné se pne, a zhlížeje okem Pronikajícým na svou matinku dobrou,
S usmíváním starosti živého srdce Zplašiti chtěl, a y vzkřísyti k radovánkám Milenku smutnou. Zulima laskavé dítě Na srdce tisknouc ztišila hoře, a mylnou
Naději v těsnotě živíc jasnila čelo, Jakby se vydrala z pout všech nebezpečenství. S nebe se přibrala noc, a pěnami mdloby Pokropujícý svět lid nutila k spaní.
Mrakové vyběhli z moře, a po nebi hvězdám Hyzdili tvář; tma bouřemi vyhrožujícý Rozstřela křídla a třepivé zbrojila hromy. Sousedé po radovánkách klesali v lůno
Zdravého spaní. Křesťané v bouřivé nocy Skrývali tmou své zbraně, a chvátali k městu V naději sladké, že Bůh své mstitele řídí; Do města padli, a vlcy vráželi na lid.
Vyskočiv ploditel ze sna, a spatřuje vrahy K dítkám uvrh se svým, jich životem hájil. Žena se klížila k muži, a volala k Bohu O pomoc spěšnou; stařec a neviňátka
Spínali ruce, a budili k milosrdenství Křesťany zkyselujícý; po zemi jako Bohyně krásy se plazyla mladice, muže Hrdého o život prosýc. Darmo y slzy
V hojnosti tekly, a hlas až k nebi se vnášel, Darmo y neviny krása a mladosti outlost Mluvily srdečně k mužům o smilování; Křesťané s posměchem krev jak potoky cedíc
Zpívali vítězné písně, a chválili Boha, Jakoby slavili jej mstou srdce své sýtíc. Do hradu vtrhli, a Zulimu zvolili v obět. S usměchem zaměřil dráč, div krásy a lásky
Zmařiti chtěje, když v hrozyvém nebezpečenství Vratislav meč vyškubnul muži, a s synem Zulimu živil, by Saladýnovu slávu K táboru vedl, a svobody vydobyl bratřím.
Křesťané skončili s nocý strašlivé dílo, Pobili lid, a sebrali klenoty s zlatem, Zbořili město y hrad, a s prozpěvováním V slávě se vraceli k svým, jak chlapkyni vedouc
Stranami kněžnu co Bohyni v porobě stálou.
Cookies on Poetry Cove