Vratislav. Zpěv pátý.

Knížata vidouc, z jakého pramene rozbroj Vyrostl v proud řád, v táboře vyhubujícý, Zbrojili vojska, by potřeli loupežníky V svatyni Páně, a skalných dobyli hradů.

Mužové mocní spěchali v boj, a se těšíc Nebezpečenstvím svatyni vyhrožujícým Sýlili ducha, a k činům pudili pluky. Vratislav své do pole vyvodiv Čechy

Rozohnil lid, že se zbrklý v odpory házel. V táboře Ladislav všech rovnaje hrdin K outoku běh jak krajiny šírého světa Obživujícý slunce, se vévody zhrozyl,

Který s pohledem divým, jakoby slova Nemohl pronesti z ust, stál do nebe hledě S očima vyvalenýma, a rukama lomě Podoba zoufání a bolesti třícý.

Po mnohém vzdychání a pokřižování Nad světem zlým tok rozpustil zprouděné řeči: Do boje, Křesťane! kvap, bys zachoval bratří. Loupežujícý zbor jak morové rány

Sype se v kraj, a y města y vesnice pále Sužuje hrad, by zde krásy a mladosti květy Zhubiv hrdiny spial, a sy poklady svojil. Třesa se vzdychl a zaplakal Emanuel,

Jakoby spatřoval hrob tvé, Křesťane! slávy. Ladislav hned hrdiny k outoku sehnav S zástupem táhl, jak cestu mu vyměřil vůdce. Na cestě líbaje zem co bez sebe vřelec

Děkuje klesl, že Hospodin anděla strážce Plamenem ozbrojiv mocným nevinu spasý. Spatříc z daleka kouř pláč slyšeli hrozný. Pevný sklonil se hrad, jak hladové káně

Vstřelil tam pluk, jak žížnivé hledajícý Pramene lvice se s očima rozvzteklenýma Sháněli, kdeby se krásy, kde klenoty stkvěly. Z pokoje Mudrán kmet šel naproti dráčům,

K nohoum vítězy padl, své skládaje jmění O život prosý. S posměchem na něho hledí Černý vítěz, a třesoucýho se táže: Ještělis neužil dost, mdlá šedino! světa?

Vypršel čas, bys z ráje a rozkoše vyšev Mládeži kvetoucý své propustil statky. Praviv zaměřil meč, by stařečka prohnal. Dívčice v tom jak anděl a neviny obraz

Z pokoje vyjde, a k otcy co štít se y sylná Obrana tiskne, a krev zaň cediti prahne. Krásy a neviny blesk meč vítězy sráží, Mladosti záře y satany pronikajícý

Kouzlí zázraky leskem, a tesknota duše Outlé se obráží jak mrakové v nebi V pohledu sličném, a divocha k milosti nutí. Bez ducha stojí, v neviny kráse se zaryv.

Kdyby mu poklady svět snad rozložil všecky, Kdyby se scházely krásy, a vnadami divy Plodily v srdcých, kdyby y Bůh mu co králi Šírého světa y moc y udělil slávu:

Zhrdnuv slávou, zlatem a krásami mdlými Sklonilby srdce a moc k tvým, nevino! nohoum. Ztrativ pohledu dravost směje se vřelec Na pannu sličnou. Křísýc smělosti jiskru

V zlekaném srdcy co hrdlička cyty své jeví Zdárná dcera, a za otce milého sázý Život y svobodu svou. K ní s posměchem Můrán: Tybysy mladosti květ jak zpozdilec zbožný

Za hynoucý vydala dým? Což šediny naplat? V rozkoši bydli, ty starče se po zemi plaz, když Lásky a sličnosti blesk mé zahřeje srdce. Pro Boha, mocný hrdino přej, by se dcera

Za otce vydala v obět, a milého krví Spasyla svou; neb srdceli laskavé kloní K milosti ducha, ó strp, by se ukryla s ním, a Sladila zármutku jed mu v tichosti svaté.

S rukama sepiatýma co k Bohu se modlíc Mluvila panna, a máčela horoucými Slzami ruce, a dráždila k vzteklosti vřelce. Nemoha krůpěje vroucý, nemoha s očí

Strpěti střel jak ostříž na pannu hnal, by Mocného vítěze sladkou zbožnila láskou. Darmo y srdečné prosby y vylité slzy, Darmo y v tísních krása co slunce se stkvěla;

Zmámenec ctnost co nebesa zlomiti pevnou Chvátaje vytrhl meč, a poroby žádal. Rozmilé dítě! ty ctnostby jsy zradila věčnou Pro mdlého starce? Co skalina stůj, a se opři

Hrůzám celého světa! řka stařec co vítěz K vítězy mluvě se s dcerou posvětil na smrt. Dívčice objala otce, a zmužila ducha Vidouc kráčeti smrt. V tom vůdce se Izuf

K pokoji dral s svým zástupem nelítostným. Spatřiv mladicy krásnou, pro sebe vybrav Krásu co dennicy čistou, zástupu kázal, Zlatoby sebrav otroky v řetězy spínal.

Pro pannu začal se boj, muž příčil se muži, Řinčely zbraně, až stěny se třásly, a vojsko Zděsylo hrůzou. K čemu to namahání? Tebeli mladice mámí, vezmi sy krásu,

Za to sy poklady volím; promluviv Izuf Poklady vzal, a Můrán mladicy objal. Po boji lítém co hromové radovánky Rachotícý bouřily spitého vojska,

Vůdce že sjednotil mír, a kořisti hojné Vyhledal lid. Tak kupec se raduje ušev Bouřím zdutého moře. Již v nebezpečenství Smrti se třásl, že vlnami rozkacenými

Poklady ztratí; pro ně se v plameny házel, Zápolil s bouřemi, pil jed v skalině mrtvé, Klenoty shrnuv v naději krásného štěstí Plynul, a rozkoše své vezl do milé vlasti.

Vicher se strhl, smrt k lodí s vlnami nesa. Vůkol se otočil vír; v tom spanilé slunce Odkrylo tvář, boj s vlnami mřel, y se burné Hladily vody. Ach! spatřiv na moři tichost

Padá bez sebe muž, své poklady líbá, Trne, se ohlíží, a co dělati, neví. Tak se y vůdcové těší poklady svými. Izuf líbaje zlato, a milému Bohu

Slibuje na věky věrnost v rozkoši tone. Můrán hltaje krásy své rozmilé dívky Bez sebe stojí, na vás, růžové tváři, Ohnivé oči y lásky y neviny sýdlo

Zhlížeje Bohem se hlásá. Kyžby y krása Bez ducha pro něho pevnou hořela láskou, Kyžby se zarděla tvář, a sklopily oči, Kdyby mu zavzněla usta: Ach, miluji tebe!

Miluji, řekl muž s pohledem vyhrožujícým, S očima plápolavýma, věř, miluji tebe Nad Boha, dušinko má! Tys Bohyně srdce Vřelého, rozkoše květ, a života pramen.

Nežbych se odřekl tvých, má koruno! krás, ha! Raději zbořím svět, bok proženu starcy, Vyleji krev tvou, nad světy milenko dražší, Skončím života běh, syn žádosti zhoubné

Plésaje v smrti, že mých svět nevine k srdcy Bůjnému vnad. Kdyby v kráse se milenec šťastný Zakochal tvé, kdyby lásky mu svítila hvězda; Ha! což zmatenec dím? Tys na věky má, ó

Růžinko rajská! Bůh mi tě nevyrve z rukou. Zůřivec praviv záhubu očima šlehal, Jak drak k dívce se vpial, a milosti čekal. Řečí ztrnula Lila co holubinka,

Jestliže krahulec zlý k ní s hůry se spouští, Bez ducha klesla, a mdlobou zděsyla otce. Ubožátko, ach! klekl, a slzami poliv Zdárného dítěte tvář, smrt na sebe prosyl.

V divocha vtěliv se strach vší sýly ho zbavil. Mrtváť ležela krása, a mládeže rozkoš Jevila světu, že na mžik pomine sláva. U milé Bohyně stál, když strašlivé hluky

Vzbudily z divých snů jak anděla k soudu Volajícý hlas, a y vyzvaly k boji Vítěze spité; neb Křesťané k outoku hnali. Vrtký plašil se lid, a vůdcové schnoucý

Strachem co zvěř s ním pádili s hradu. Mudrán líbaje dceru, své jediné štěstí, Volal ji v život, a skočiv nemoha zmocy Radosti své, že se na živě k dobrému otcy

Stiskuje, plésal, jak plésá lekané dítě, Vyjdeli z houští v kraj, a matinku zočí. Ouzkosti se sebe shodiv milenku líbal, K srdcy ji vinul, a potokem vycediv slzy

Na zemi klekl, a k Bohu a za drahé dítě Modle se vyjevil cyt, jenž v sevřeném srdcy Šlehaje paměti, smyslu y opatrnosti Na čas ho zhostil. Jen v rozmilém dítěti oči

Zaryv, jediné hnutím řídě se jejím Zapoměl na všecken svět; vždyť otcova sláva Kvetla co růže, a novou kouzlila krásou. Nebe se otvírá a zčištěné krásy

Se svého rozseje lůna. Ach! na srdcy leží, Stařečku, tvém tvá duše, tvé spanilé dítě. Oči jen mluví, srdce jen tluče, a duši Cytové vroucý sýlí mužnosti ohněm.

Rozkoše mžik již vyhladil nebezpečenství, Ouzkosti mrou, a radosti kvítky co hvězdy Na nebi spanilejší zmužilost rodí. Byť se vyřinul vztek, ctnost netrne pevná,

Bouřemi příkořenství kráčeti směle Bude co hrdina v věčnosti chrám, y se vyhne Outoku lítého draka. O předrahé dítě! Utěcho má! tybys chlapkyně rozmařilosti,

Potrava žadosti zlé se plazyti měla V kalině necti? Ha! raději zoufalec bodnuv Do srdce meč sám zmařím ozdobu milou, Nežliby neřesti červ květ neviny zrušil.

Protoli nad život svůj jsem miloval tebe, Nedbaje bouří, nedbaje vyhlazujícých Morů házel se v proud vší ouzkosti, aby, Panno! tě žádosti vír jak chudinu schvátil?

Protoli vštípil jsem ctnost jak nebesa čistou Do srdce tvého, by vichřice hanebnosti Zvrátila strom mé slávy, a ukrutenství Zbořilo svobody ráj? Tys jediné štěstí

Života mého, tys koruna krásy a lásky, Dokud co slunce se vnadami nevinnosti, Dušinko, stkvíš; tvé krásyli hvězda se zatmí, Divochli přemoha ctnost hrob blahosti zryje,

Otec y zahyne tvůj, y naděje sladká Nevinné lásky. To řekl, a rozmilé dceři Na srdce klesl, pak spoutav rozbroje v srdcy Vyhledal skrýš, by zde nevinu ukryl, neb umřel.

U hradu vzteklosti hrom, až hory se třásly, Do lidu hřměl; neb outokem hrdina Český Do hradu proudil, a zástupy v hlubinu srážel. Hrůza se sypala s hor, křik z doliny bouře

K nebi se pnul, a y skalnaté ohromil muže. Pro milé zlato a sličnosti vykvetajícý Bojoval vrah, mdlých ujav se nevinností Zápolil Křesťan. Nedbaje života svého

Házý v rozbroje vír se s hlukotem Izuf, Můrán střílí v drtivé nebezpečenství, Byťby y krev měl za pannu zcediti všecku. Ladislav svých záhubu v outoku spatřiv

Ohnul se v zad, a y zmatek y ouzkosti rozliv Do Saracénů štěstí ukoval k bratřím. Již se y vítězství blesk na křižovníky Usmívaje, a hrůzami zděšuje Turky

Hrdiny blažiti měl, když z polohu zrada Hrnula pluky, a zkalila mužnosti slávu. Praporec Krystův, královu důvěru zradiv Emanuel co satan Křesťany tiskna

Nebezpečenství syl, by koruny hrdin Života zbaviv svatyni na věky zrušil, Vyzvav v ouklady pluk, jak hromovy střely V outoku nejprudším hnal na křižovníky,

Ztrojiv vzteklosti moc hluk skalami šířil, Příval se proudoval v zad, lil v hrdiny zmatek, Zvrátil y řád, y mužnosti udusyl plamen. Z předu y ze zadu meč jak po nebi bleskot

Křížil se oslepujícý; plukové vítězujícých Třepili lid jak hromové s plamenem rázným Vrchole hor, neb věže a stoleté kmeny. Křesťané mocní zradou hynuli mrzkou.

Darmo se obrové v tísních zpírali zkáze, Darmo y čtveřili moc své klesavé sýly, Výšili moudrosti hlas, jak ovoce zralé Padali v touň s hlav drsnaté skály,

Skládali zbraň, a se házeli v řeku, by nectné Poroby ušli. Jen hrdina Ladislav, a Kmetové tratíc sýly a mužnosti jiskru Mdlobou bez sebe padli, a v porobu shrkli.

Děsyvé vejskání všem jevilo krajům Vítězství, všem hrozylo ukrutenstvím Národu zlého, a smrtilo rodiny napřed. Mudrán s dítětem svým hlas radosti slyše

Bouřícý jak osyka třásl se, a smrt již Spatřoval jistou. Líbaje šlechetné dítě, Louče se s ním chtěl prohnati bok, a y krásu Zmařiti rajskou. Však strach, otcova láska

Trhaly rukou naději vykvetajícý V růžové kráse co Bohyni před oči stavíc. Zhlídnuv v horách záhubu nákeřníků V doly se rozprchujícých očima jiskřil,

Když se mu rozvinul ráj, když mládenec anděl Vnadami vábícý k své osobě kouzlil Veškeren svět; pak pohleděv na dceru krásnou K nohoum rozmilé klesl, jí slibuje stálou

Na světě lásku. Tu sličná Lila mu padnouc K vřelému srdcy se šťastnou na věky cýtí; Slzami zalívá své hrůzami tváři Zorané otec, a milenku stiskuje k prsům

Vzdychá, jakoby v proudech rozkoše tonul. S jasného nebe jej strhl hrom mořivé pravdy; Rozkoše ztratil se stín, s ním zmizely ráje, Dravá děsyla poušť svým pohledem otce

Usmrcujícým. Tyran co zdrážděné zvíře K panně se žene, a nevinu svíraje Božskou Mukami straší; radosti nekonečné, Vábivé krásy, a hry a y sladivé řeči

S klenoty loudí k neřesti laskavé srdce. Dívka se zpírá vnadám lstivého světa, Mocní krásného ducha, a outoky zmůže Obsluhujícých rekyně pochlebníků.

Jaká pro otce rozkoš, v bojili vidí S hanami ctnost jak nebesa neklesajícý! V nebezpečenství vykvete otcova sláva, Neviny krása se v bouřích rozvine pravá.

Ale co drak muž na květy růžové panny S vysosti střílí, sýla y obrové ruky Zbitá mře a rozkoš s vnadami vadne. Otec se trhá, záhubu očima jiskře

Neviny vrahům míří, na zemi kleká, K Bohu se o pomoc modlí, na dceru hledí, V ouzkosti skáče, a nevinné stiskuje k srdcy Dítě rce: Tyby jsy vrahům sloužila nectným?

Svobodu přijmi! Tu míří k srdcy, a živne, Jakoby naději spatřiv v bělavém květu, Na duchu okřál. Zbouřené srdce, co kvapíš? Stínli tě šálí? Krásubys vyhubil outlou?

Odpusť rozmilé dítě, ó vřelému srdcy Pro Boha odpusť! Všecken se na těle třesu, Hlavy již necýtím, a pro tebe stokrát V hodině umru. O rozkoši má! ó mé štěstí

Na světě nejvyšší! kam se poději s tebou? Nebezpečenství roste, a smrt a y jistá Poroba hrne se k nám. Smrt jediné zbaví, Smrt z tvých rukou, otče, mne neřesti každé.

Pravila dcera, a líbala dobrého otce. S zoufáním, ach! zápole otec se díval Na milé dítě, a zakryv tváři se ztišil, Skoumal, a promluvil ze snů: Naděje svítí;

Zemřeš dušinko má! ach, jistotně zemřeš, Hvězdali naděje nám svou zakryje tváři. Na duchu zmocniv žádných nebezpečenství Otec se nehroze víc, dí, miluje dceru,

Zbrojí smělostí své zbodané srdce, Byťby y kat, byť y s mukami veškeren svět se Vysypav v skrýš chtěl zmařiti neviny krásu. Hlukot se blíží, hrdiny Emanuel

Řetězy svírá, s posměchem k hradu je vede. Bořita Čech prch porobě nectné co střela K Vratislavovi letí, otcyby přispěl. Turcy vstoupili v hrad, smrt při boku s nimi,

Velitel kyne, a trůn svým bleskotem mámí Dravý pluk; soud začal se nad Čechy strašný. Křesťané chlapové spiatí k trůnu se vlekou. Emanuel co král k nim s vysosti mluvě

Tupí mužnosti kmen, y se rouhaje Krystu Vyvolává v boj jak člověka Boha. Velitel pyšný na smrt posvětiv hrdin Zástupu kázal, by radovánky sy chystal.

K rozkoši chvátá zbor, a vévodu slaví. Izuf hlídaje zlata se směje, že zlatem Bude se těšiti svým, jak zvětřenec srdce Pěnami těší, vrtkéli nápady vtělí.

Můrán touží po svém životě, jako Lakomec po zlatě toužívá, byť y mořem Hnáti se měl neb prodrati jedem a meči K pěknému zlatu; než na hradě růžové panny

Nevida vřelec se leká, po hradě sem tam Zhlížeje volá, ptá se, a slibuje zlato, Slibuje svobodu slouhům, pannuli najdou. Na hradě neživne stín, les nekryje dívky,

V sklepy se pouští, slídí v jeskyni stuhlé, Do vody patří, po hrobu v zahradě pátrá, Naděje blesk s hor, z dolin a ze zahrad duše Zmatené neposylní; lásky se hvězda

Očím zdivočujícým z hlubiny mrtvé Neukáže, a nesvede k rozkoši dráče. Zoufání, vztek zvětřuje smysly a k činům Vyhubujícý náhlí pomatenosti.

Hrůzami mrtví lid, meč do boku míře Skončí žádosti boj, smrt, láskali srdce Nezblahoslaví, vášní hrdinu zvěční. Z příkrých zhlížeje hor mžik v puklině zočí;

Bystří zrak, chrt skalami chvátaje vidí Milenku svou, kmet vztahuje ruku a mečem Dívčicy prohnati chce; muž zvracuje ránu, Spíná starce, a do světa s pokladem letí.

Vykypěv vztekloty var zlé vyčistil srdce Plamenné lásce, a vnadami májové krásy Naplnil hlavu co růžemi zahradu jaro. S usměchem patří Můrán na boje srdce

Outlého, na bledé tváři a do zemi vryté Slzami zkalené oči. Tu plésaje trne, Láska že mocná hrdou dívčicy zmůže. K otcy se otáčí, a zde v pohledu kalném

Spatřuje vztek, jenž lítí v zježeném srdcy, Spatřuje jistou smrt, co milence chystá; Starceli sprostí pout, hrob vyhrabe panně, Skryjeli buřiče sklep, tma tesknosti dceři

Zasype čelo; co hráz se mu neustupná Mudrán na cestě staví. Mužnosti zvrátiv Skálu se bouří naděje sladivé dotře. Tváří rozdrcujícý odpory zpupné

Hřímá: Stařec je vrah a příznivec Krystův, S Křesťany veďte ho na smrt. Chlapové táhnou Stařečka v hrad. Jak samice, v ouzkuli zočí Ptačata, skáče, a milých chrániti hledí:

Takto y dívčice letíc o pomoc volá Zemi y nebe, a s očima zdivočenýma Po hradě zhlíží, spatřuje trůn, kde se zlatem Velitel leskne; co orlice střeluje k nohoum

Mocného muže, a lomíc rukama svou mu Zjevuje tíž a otcovo nebezpečenství. Ouzkost jasní tvář, a všecka se krása Vtěluje v ní, jenž střelami ohnivými

Do srdce vráží. Nemoha Emanuel Strpěti střel dí k dívčicy s pohledem vlídným: Neděs se vrahů, v pokoji bydleti budeš. Můrán zhrozyv se slov meč vytrhl divý;

Velitel mžikl, a Můrán řetězy spiatý Hledí, jak se již šťastný zmocňuje vítěz Kořisti krásné, a sladí vábivé řeči. Líčí vlídnosti blesk, by neviny háje

Mladicy pěnami jal, a se oslavil láskou. Peklo mu hoří v srdcy, a žehravosti Šlehaje zápal y hlubiny náruživosti Pronikajícý bouří zkřížené vášně.

Krása se s vnadami všemi co ohnivé slunce Do srdce ryjíc zplašuje zobřené cyty, Tvoří rozkoše ráj, a y blahosti soka Větřícýho. Tu zmámenec trhaje sebou

Kroutí okruhy pout jak sokovu hlavu, Skřípaje zuby co střelené zvíře se ježí, Se země skáče, a řinkaje řetězy slabec Na zem se vrhá, jak pes kameny hryze,

V mysli co zůřivec krev své milenky cedě S hlukotem plésá, jakoby radosti zmařil. Se země zhlíží, vidí zplašené sny a Rozkoše v blesku. Zde zoufaje rádby se zbavil

Života svého. Ha! otroka zdivočeného Železa víží, posměchy do vzteku honí. Nemoha přemocy hrůz jak škádlené dítě Pláče, a pěnami z ust jed vylívaje

Potupu mstí. Sok vysypal utiskování Na něho roj. Vždyť krví dobyl sy krásy, V naději plyna se vnadami milenec blažil; Nebe mu kvetlo, a s vysosti slávy, a s blesku

Rozkoše otroka svrhl hrom v propasti necti. Ztrojiv žádosti vztek klesl do moře bídy. Mudrán poznává, že y velitel nový Stejný kovaje pád květ neviny zhubí,

Že mu y smrt jak odplatu mužnosti jistou Chystaje tváří vlídnosti omamujícý Skrývá neřesti jed a drtivé hromy Lstivého ukrutenství. Na dceru vzhlédnuv

Sýlí v stálosti dítě, a nevinu šlechtí. Dívčice stojíc u prostřed vyděsujícých Katů slyší hlas: Veď Křesťany na smrt! Kloní hlavu, a otcovy smrti se leká.

Radost co hlukoty hromů roztřepujícých Skaliny větří; vedouť Křesťany na smrt. Lůza se hltavě zbíhá, mukami hrdých Mužů těšiti srdce a proroka svého

Slaviti bude. Co na ples hrdina Český Kráčí, kmetové patří na svého vůdce, Jasní usměchem tvář, a sy korunu slávy Před oči staví. Syvý velitel s trůnu

S posměchem hledí na vás, mužové Boží! Jiskří očima smrt, svou zvýšuje sýlu, V duchu již svatyni zdrtiv vlády se zmocní. Ukrutenství vrch vší neřesti stihnouc

Spínalo hlavu, a šířilo hladové srdce, Lapalo pochvaly lesk, když hrdina syn jak Mstícý anděl tu stál; meč rozražujícý Vyděsyv zběř hluk umrtvil po celém hradě.

Jakoby vicher se strhl, hrom do hradu třískal, Jakoby zem svá rozstřela usta, a peklo Hltalo veškeren lid, tak zkřídlila hrůza Pitomé vrahy, a zkalila rozkoše obrům.

Krásy a zlato a muky již zavrhujíce S vrchole letí; za nimi hrdina s otcem Nedaje stání, nepřeje oddechu sobě. Mudrán zázrakem strnuv u dcery klekl, a

S řetězy spínaje ruce, a děkuje Bohu Nemohl zjeviti slov a radosti burné. Zaliv slzami tvář, červ v prachu se vina, Nevěda, kam svých očí hoditi maje,

Paměti nabyl, a u noh zemdlené dítě Spatřiv k němu se vrhl, a milenku láskou K životu křísyl. Tu radosti ozval se ohlas; Zaživ svobody lid jak bez sebe divem

Po hradě běhal a krásu a slávu y prudkost Hrdiny ctného co anděla velebil zpěvem: Přihnal se muž, smrt na vrahy syl, y hned život, Svoboda, krása a čest lid zblažuje Boží.

Kdo jsy to, hrdino? Bůh, čili milenec Páně, Že se y moc, že y krása co důkazy Božství Na tobě stkví? Tys mužnost z poroby muk, ty Nevinu z propasti han svým vydobyl mečem.

Nám jsy ty Bůh! tvou podobu synové zdární V srdcých vryjeme vděčných, zázraky stkvělé S obdivováním příštím pronesem věkům. Lila se protrhla z mdlob, zpěv šťastného lidu

Slyšíc, hleděla v hrad, a zde divoké lůzy Nevidouc, se co keř k své podpoře sylné Vinula k otcy, a mdlým se ho tázala hlasem: Jaký v těsnotě Bůh nám k pomocy přispěl?

Slyšela vypravování, spínala ruce S očima k nebi, a slzami skropila tvář, a K prsům milého tisknouc kmeta mu s rukou Rážela kruh, a zaryla podobu Božskou

Vyprostitele v pamět, a chvátala s místa Smytého krví. Mudrán v rychlosti sebrav Rodinu svou hrad opustil s přátely všemi; Jediné Můrán spiatý v porobě zůřil.

Hrdina mocný hnal jak ptačata ostříž Horami, pláněmi zběř své uprchujícý Zhoubě; co stínové nazý, podoby smrti Pádili v les, kde se skrývali v houšť, a tu v obět

Klesali smrti; již střelili v pláň, a zde těly Posyli zem; zas vrazyli v kroutivé hory, Kdežto je přijala touň jak potravu pekla. V páru se ztratila moc prv vyhrožujícý

Vraždami krajům; jediné vůdcové zbrklí Stráněmi s zástupem mdlým k své chvátali tvrzy; V patách stíhal je Čech, strach sypaje do nich, Jakoby křižuje hrom smrt mezy ně rozsyl.

U tvrze jsou. Čech prodrav s nimi se s plukem Aškaly dobyl. Tu po městě lítala hrůza, Po cestě stříkala krev, smrt klátila řady. Z zátočin bouří vyrvav se Emanuel,

Přeskočiv zed jen nahý zachoval život. Po smrti vůdců zlých tvář odkrylo jasnou Pokoje slunce; tu lid se vyhrnuv z domů S obdivováním spatřoval zástupy čestné.

Hrdina slavný vítaje do města otce Strážemi k skrejším průchody zavřel, a plukům Statným po tuhé prácy y oddechu popřál. Otce a raněné kmety co nejrozmilejší

Přátely chovaje rány jim těla y duše Hoje, a snížené nectí zvýšiti hledě Přípravy snoval, by zpěvy a radovánky Z nenadání k radosti pohnuly starců.

Otevřel žalář, vážní Křesťané vyšli. Jaká rozkoš! tu bratří, synové letíc K srdcým roztomilých své jevili cyty, Líbali otce, a přátely vinuli k prsům

Vypravujíce jim muky a příhody divné. Ze zboru prodral se Templář, hrdina zbraně Mužovi podal; ten zatočiv do nebe mečem Ku boku mířil, však hrůzami zděsyv se trhl, a

K podivu řekl: Ty Krysta y přítele zradiv Váháním, své nehody původ a lenost Vraždou smazati hodláš? Nehodens zbraně, Nehoden Krystovy smrti, co potvora nectná

Zaber se v poušť, tam s divochy neřesti pykej! Praviv zmizel, a řečí zarazyl zbory. Rajmund jindy co máj v své vábivé kráse Otroctvím cyt ztrativ y důvěru k Bohu

Jediné toužil, by sladivé svobody dobyv Zbíral sy mladosti květ, s ním lahody světa. Vtěliv se k bratřím vesele k táboru chvátal. Vězní Křesťané všickni líbali svého

Vyprostitele s vděčným srdcem, a ruce Slzami pokropujíce mu vzdávali díky, Spojili s ním svou sýlu a moc, a co věrní Stínové šetřili kroků vévody ctného,

By se y vděčili Bohu y andělu jeho. Hrdina poklady dráčů zástupu rozdav Odplatil ctnost, tím věrnost u lidu zvěčnil. Aškalu pevně, a lásky sy zýskati hledě

U Saracénů zlých syn milého otce Zbitého otroctvím a posměchem mrzkým K životu křísyl, y rozplašil ouzkosti syvé. Melin vlídný, u něhož bydleli, konal

Všecko, co kázala přízeň, neb žádala křehkost. Vázaje rány, a hlídaje ve dne y v nocy Stařečka mdlého y líky y oslazováním Bolesti jed svou pevnou zapudil péčí.

Melinův syn, otcova hrdost a rozkoš, K Čechu se vinul co k květině včela, a jak stín Každý stíhaje krok sy vydobyl lásky. Saracéni z hrůzy se omračujícý

Vytrhše patřili v budoucnost, a se vlády Zděsyli cyzý. Mělliby kázati Křesťan Proroka mocného synům? poroby pouto Svírati ctnost, neb pravá klesati víra

Pohanem v hrob, a se kaliti mládeže naší Hanami krása? Ač bouřilo křesťanské vojsko Přívalem vůkol, a svatyně snížila hlavu Cyzozemcům, národu sláva a kmen jak

Červové v prachu se plazýc hasnuly denně; V temnotě veškerenstva my synové Boží, Pravoty květ a mužnosti jádro my cýtíc Pravice moc, a slyšíc moudrosti ohlas

Směle jsme kráčeli v bok, a hleděli v oči Protivníkům; nás hrom nezděsyl bitvy, Nesvedl ouskoku med, blesk neslepil zlata; Bouřemi derouc v prámu se šlechetnosti

K oslavy chrámu jsme zýskali břeh, kde co slunce Kraluje čest, kde y jak máj sláva se třpytí. Mužové, vzhůru! co v bouřích synové Boží Konejte divy, a věrní proroku stůjte!

Všickni shrknou v hrob, čest Křesťané všickni Ztratí v ráz, by se v Aškale svoboda stkvěla. Mluvíc kněží sváru a podvodu jedem Zbystřili vřelce, a novou snovali půtku.

Zpouře se příčila hráz jak z ocele skála, Melin s průvodem svým. Kdo pevného muže Podryje čest, kdo zprzní vraždami vlídnost? Vybralť se kněz, jak had své sladivé řeči

Do srdce splývaje jed, v mžik vytvořil divy. Lahodě muži, a žehnaje velikomocnost Pravoty jeho, a hlásaje do nebe stálý Štědroty tok, vryl do duše důvěry osten,

Zpoutal sy rozumu běh, a ukoval vášně. Kroutě se outokem svým jak lukami voda Představil vlast jak v kalině pannu, a víru Bohyni řetězy spiatou; obrazyl mrzkost

Poroby, svobody květ, svou nahotu odkryv Ranami vyděsyl mysl, y do vzteku vehnal. Spatřiv, jak se již víří, na katy žehrá, Nahý švihaje meč chce spláceti vrahům;

Sháněje ze srdce proud vší náruživosti S tvářemi hořícými a očima smrt, mor Rojícýma co Boží posel se staví; Hřímaje vzteklosti střel tře odpory, vicher

Vášněmi klátě se zmocňuje slabého ducha. Leká vraždy se Melin, zkazyti hrdin Brání víra y ctnost. Bůh káže, a červe! Bohu se příčiti smíš? Dnes zahyne pohan;

Zejtrali Křesťany spatřím, nebude tebe! Skloniv rozkazu Páně a potřebě tvrdé Rozum svůj, slib skládá před Bohem Melin: Byťby y zhynouti měl, že Křesťany zmaří.

Vykonav čin, kněz čtveří podvody, bouří Hrůzami lid, a cyzým záhubu chystá. Sotva že veškeren kraj noc zdivočenými Zakryla mraky, a snem lid mrazyla tvrdým,

Již se y přihrnul pád v své krvavé tváři, Již se y radování zmocnilo Turků Po divém městě, a zkvasylo zbouřené duchy. Byťby y letěti měl jak potrava smrti

V nebezpečenství lid, své páliti oudy, Na sebe kovati kruh snad poroby věčné; Nelekne muk, y se neuhne drtivé smrti. Melin vášněmi spitý vlídnosti plamen

Zdusyv k outoku hnal své váhavé slouhy, Rozohnil duchy y zlatem y vyhrožováním, Zamezyv průchody v hrad, smrt v domově živil. Y syn zbodati má své rozmilé hosti;

Zkameněl syn, vrhl v bolesti děsné se k nohoum, Otceby oblomil prosbou. Stařec se pohnuv Vycedil potoky slz, pak promluvil k synu: Tebeli jediné štěstí ztratiti mám, bych

Zachoval cyzý? Bůh nám vzkazuje pomstu, Smrtí sousedé hrozý, mineli vrahů. Podrob se osudu, dítě! a snes, co ti nelze Přemocy sýlou. Vypraviv vzdychal a slzyl.

Mrtvá tichota vládla, a zpoutala vášně. Z prodlívání Bůh svým vyhrožováním Protrhl starce, a ouzkost zděsyla ducha Mámícým snem; k outoku chvátaje hrozyl

Loudajícým, sám se y strachoval pokut, K hlasu že milosti skloniv zlomené srdce Zdržoval smrt. Syn spatřiv nebezpečenství Rostoucý, krev hrčeti potokem slyše,

Nevida pomocy, ještě jen zočiti chtěl tvář Živého Čecha, a složiv slib, že mu ztají Jistý pád, šel k milému s otřásáním. Záhuba mocní krok své zvětřené sýly.

Čechové slyší, vidí nebezpečenství. Nedbaje hrůz jak blesk syn zkřídluje rámě, Otce se chopiv, k činům! dí, a co vicher Na Saracény, byť smrt tu y stála, se řítí.

Právě sem vcházý hoch. Čech mládence chytiv Roztrhl šat, a mu k prsům bodaje mečem: Stínli se pohne kde, křičí, po tobě veta! Melin rozumu pozbyv na zemi padá,

Slouhy své prosý, aby již nehnuli zbraní. Vážně co Bůh s svým kráčeje hrdina otcem Střílí s očí smrt; vždy strašněji hledě Vycházý, a y stráž hrom volaje zbrklou

Bouří zástupy ze snů, zvracuje zrady Špinavé tvrz, sám dráčům odplatu chystá. Milosti žádá syn, a y milosti došel Pro mdlého otce. Jen divochy zavražďujícý

Plaší; vítá z Evropy Křesťany švarné. Vydav Templářům hrad Krystovu skálu, Ozbrojiv nový lid, s ním k táboru chvátá Plésaje v srdcy, že na živě zachoval otce.