K boji se chystaje Mehmed, zvětřené vášně Zpoutav jediné mstou své rozjedil srdce. Otroky párami snů spiv vytvořil štěstí V budoucnosti, a divochy v plameny rozžal.
Odyna s manželem ctným jak chlapkyně mrzká Vzdychala v poutech. Rádaby kráčela na smrt, S otcem se spojila svým; vždyť nehody nad smrt Strašlivější hrozyly laskavé ženě.
Zlostník utratil otce; y manžela svého Ztratiti, rozkoše dráčům sladiti, v hoři Mělaby plésati věrná milému žena? V nebezpečenství jaké se utěchy dotře?
Hledala smrti, y v bídách naděje sladká Ubohé smrt mstou divou odjata byla. Každého hlídala stráž mdlé vůdkyně hnutí. Vidouc hrozýcý jak zsynalé mračno
Nevině pád, tvář slzami skropila bledou, Manželi tiskla se k srdcy, a zjevila strachy; Snad již hodina bije, že milého z rukou Vytrhne mých, že tě, hrade a živote můj! kat
Smrtiti bude. O kyž nás v smrti y spojí. Ali srdečně řekl: Snad umřeme spolu. Bez tebe nemohu býti, y nemohu tebe, Dušinko má! byť se vztekali, vydati dráčům.
Praviv k prsům tiskl svou nad světy dražší, Jakoby na věky s ní se loučiti měl, a Kráčeti na smrt. Oběma ztrnula srdce, Hrůzou zbělela tvář, a zmodrala usta.
Spatřiv ouzkosti vzdychl, a y vycedil slzu Tvrdý Azor. Krůpěje milosrdenství Nemaje v kamenném srdcy co divoké zvíře Vyrostl v bojích. Plovaje řekami krve
Usmrcujícým okem se na zbité díval. Uslyšev mládeže pláč a povzdychování Neviny spiaté co skalina stál, a y nehnul Z koleje sebou, byťby y spasyti hnutím
Nevinu mohl, neb věznému zachovat život. Jediné v zoufalivosti se na dceru svého Milého vévody dívaje hnul, že y smejšlel, Jakby ji vytrhl z pout. Vždyť miloval divoch
Vévodu svého co otce, vždyť životby jeho Životem vyplatil svým; mdlé dítě co anděl Krásné a dobréby v porobě trýzniti nechal? Láska y čest, byťby hrozylo nebezpečenství,
Kázaly muži, by okovy hanebné zdrtiv Uvodil v svobody chrám dceř vévody svého. Myslil; co blesk se y myšlénka zrodila v skutek. Manžele za ruce pojav pouštěmi bloudil.
Zřídiv přípravy k bitvě co milenec vřelý Mehmed k milé se hnal, aj! milenky nikdež. Lítaje sršán zvídal: Kdo Odynu kruhů Zbavil, kdo zrad se na světě nejošklivějších
Dopustiv vyvolal v boj y pravého Boha? Nemoha v stopy se zrad a neviny vtříti, Hřímal co kat smrt ustama jedovatýma, Hlídače zbiv všem pohrozyl obsluhujícým.
Slouhové krotíc vztek slib skládali mu, že Odynu stíhnou, byťby y se světa prchla. Odyna krásná octla se na hoře, s nížto Spatřila Křesťany blízké. Co bez sebe slzy
Rosýc radosti sladké, že svobody dojdou, Na hoře sedla, a rukama sepiatýma, Očima k nebi své jevila srdečné cyty. Takto se raduje kupec, že uhnul se smrti.
Moře již vlnami bijíc házelo lodí K nebi, a hlubina bezdná hrozyla peklem. U prostřed strměla skála, kam vichrové lítí Mrštili lodí; třeskem se roztrhl koráb,
Mořem se rozplovujícý sem a tam lidé Sháněli každou krůpěji sýly, by k břehu Vplynuli šťastně. Ach! očekávaje kupec Záhuby své již s hrůzou na vlny patří,
Vlna co krahulec dravý na něho kvapí, Shlcuje jej, a y s hlukotem ku břehu házý. Mrtvý na zemi leží, mdloba se tratí, Zmocňuje duch, muž vzdychá volaje: Živ jsem!
Odyna krásná divocha pohlažujícý, Čeho se chopiti má, v své radosti neví. Mluviti chce, z ust cytové nevypáčí Jednoho slova, již oči, již povzdychování
Jeví vděčnosti cyt, jenž z plného srdce Hrne se k ustům. Jakoby dobrého otce Vinula k srdcy, a tvář mu líbala milou, Jakoby trhla se v nebe, a na věky v ráji
S manželem plésala svým; tak v radosti proudu Plynula pozdvihujícý zkleslého ducha, Líbala manžela svého, a líbala starce Očima jiskříc plameny vděčnosti svaté.
S vrchole blahosti strhl hřmot roztřepujícý Rozkoše květ v mžik Odynu v hlubinu bídy. Slouhové hnali se sem, a jímali ženu. Azor brániti chtěl jak hrdina paní,
Ali v pochopy skočiv divochy stíral. Mamelucy zdvojili sýlu, a javše Ali s ženou prohnali Azora mečem. S prozpěvováním v průvodu nevěstu vedli
K vůdcovi svému. Tenť milence sokovu hlavu S posměchem poslal. Ach! chudina ztrnula hrůzou, Vzdychla, a zmužila srdce, y s pohledem jasným Pravila k vrahům: Pročbych se děsyla hlavy?
Žádný neujde smrti, y vévoda zhyne. Katové odstoupili, a Odyna zklesla. Spatřila v snách, jak milenku se světa volá Ploditel ctný; z mdlob trhla se, nabyla smrtí
Brzkou srdce, že tvář jak nevěsta šťastná Růžemi krásýc zpívala veselé písně. Mehmed slyše, co krásná Odyna koná, Chvátá k ní; tať očima milostivýma
Muže se ptá: Kde slouhové, květiny máte, Aby se nevěsta k slavným krásyla hodům? Naděje vyšla již záře, y blahosti slunce Svítiti bude; již ráj, již milenec věčný
Krásy své rozvinul květ, a dušinku volá. Půjdu, ó živote můj! bych spojila s tebou Na věky srdce, a v moři se ztápěla lásky. Řekla, a zpívala sladce, a věncem sy hlavu
Kryjíc ptala se dívek: O řekněte, milé Hrdličky! jsemli již krásná? Dušinky, s Bohem! V blahosti letím chrám, kde milenec sličný Po milé touží, jakožto po vodě jelen,
Prahneli žížní. S Bohem! ó dívčinky, s Bohem! Pravíc vyběhla ven, a Mehmeda vedla Sladce se usmívajíc; nohy jen předly, Oči jen hrály, a medná zpívala usta.
Krásami zpoutala muže, a rozžala starce, Chytře se dotřela skal, jak na světě šírém Krásyby zhlížeti chtěla, a skočila v řeku. Hrůzou zpitoměv Mehmed zůřil co tygr.
V rozkoši ploval, a v kal se mu zvrátila rozkoš. Hladem a žížní mřel tak Tantalus, ač mu Voda se týkala ust, ač ovoce krásné Smálo se naň; když ustama vody se tknouti
Žížnivec chtěl, když ovoce strhnouti mínil, Voda mu zběhla, a ovoce zklamalo ruku. Mehmed naději svou jak šálivé pěny Prchati vida, co satan běhaje lidem
Na křižovníky co původy ouzkosti každé Žehraje mstou všech zjedoval srdce, a zlato, Slávu a rozkoše med co odplatu jistou Slibuje svým, lid vnadami krásy a vlády
Zkouzluje do boje vedl, sám praporec ujav K předu co střela se dral, by Křesťany náhlé Zdrtiv vítězství k svým přikoval zborům. Vratislav již čekaje na poli vrahy
Řídil co Bůh vše k lítému outoku, v čele, V srdcy y vzad lid stavěl, a moudrosti uživ Chytrý stanovil řád, by divoké srážel Outokem vzteky. Co vichrové vyvracujícý
Odpory v cestě se hrnuli Mamelucy. Mehmed zarazyl klín, by k srdcy se prodrav, Vévodu jav boj jedným outokem skončil. Strašná začala seč, vztek ztužoval v smrti
Mameluky, a Křesťany vodila moudrost. Divy se konaly lstí, a zázraky sýlou, Sýla se klonila k pádu, a zmladila chytrost. Se všech tepali stran jak pitomé stádo
Křesťané Mameluky, a nebyli s to, by Zvrátili řád, by zplašené k outěku pudíc Zavřeli boj. Tuť z zálohy Celestýnus Znova se dera co drtivé vyvodil hromy
Z rozpuklin lid, a hlukotem zástupy zděsyl. Václav přihnal se s lvem, a u boku Rudolf Vévody svého co štít, jak proudové hrázý Podvracujícý v řady se Mameluků
Tiskli, a sráželi hrad vší mocnosti divé. Mamelucy stáli co věž, ran zmahali hromy, Zoufáním chtíc zlomiti moudrosti střely, Stavěti záhuby proud, v bok sehnali sýlu,
K Vratislavovi míříc střelili klín, však Ocelem mužnosti klín svou třepil se mocý. Pomocy žádné; y hlad y mdloba y ouzkost Zhatily Mamelukům smysly a smělost.
Vůkol co obryně smrt strach při sobě vedouc Lítala, na lidi jed své omamujícý Ouzkosti hrnouc. Teprv se Mamelucy Děsýc házeli zbraň v les prchnouti chtíce.
Průchody v hory a les zbor zamezyl strašný. Mehmed v outoku hrom svou klesati sýlu Vida chce prchnouti v poušť, a se tvrditi k činům. Čech se mu příčí, boj s ním strhuje nový.
Hrozných hlukoty ran, křik zatvrzelého Zrádce a nevěry zlé vzhled vyhrožujícý, Na Boha, na lidi vztek strach v dolině šíří, Zoufání moc čtveří, nebezpečenství
Zkřídluje ducha; než zrojené rány co hromy Mrtví nevěry moc, krev hrne se z těla Dravého muže, a smrt svou schvácuje kořist. Mamelucy zašli, a vévoda patře
Na lidi své, jak leží ránami zbití Na poli šírém, jich slzami posvětil svými. Václav u mdlého lva, jenž zývaje hynul, Sedě co milého druha ho oplakával.
Všickni vázaly rány, a vzdychali hořem. S králem se spojili rychlým Křesťané všickni. Templáři k ním vrazyli, v strašlivé slávě Kráčelo Krystovo vojsko, a král se co otec
Přivinul k synům. Uvodiv v táboře řád, cyt Rozplašiv zdivočenosti co zvolené děti Mocného Boha, co svorné, co zvýšené bratří Křesťany zpevněné vedl jak k odplatě věčné.
Každý zapudiv svár, své vyčistiv srdce Světil se za svého Boha, co vítěz se stkvěl, a Svatyni Páně co nebesa slávami krásyl. S vrchole krásných snů v důl pomatenosti
Mrštil je Saladýn s svým zástupem hrozným Vyvaliv nebezpečenství v svatyni Páně. Křesťany zastavil král, moc obracel svou, a U Tyberyady obě se potkala vojska.
Sultán knížata svolav promluvil vážně: Bitvy se blíží hrom, boj rozhodne při, zdaž Křesťan, či náš lid v dědině kázati bude? Ovšem, že Křesťané trou jak tygrové lítí
Zástupy mdlých, a se zmocnili v svatyni vlády. Však již se zatměla tvář jim sladkého štěstí, Prudký zpitoměl duch. Kdož opře se nám? kdo Počtu a mužnosti rovná lidu se mého?
Řeky y jezera schnou, kde se klademe polem, Sluncy y skryjeme zrak, střel rojeli vyšlem. V čestný mužové boj, kde sláva a Bůh své Hrdiny vítá, pomsta a odplata zraje.
Praviv Saladýn lid v plameny rozžal. Křesťané vidouc zástupy vyhrožujícý Saracénů ztrativše vřelého ducha Vojny se děsyli zhoubné. Již zočili s hrůzou
Na nebi kříž, a meč a krvavé hlavy. Mezy ně Rajmund had jak horlivec Boží Vstoupiv ouskoky tkáti, a tvářiti nové Nehody počal. Co pravdu a skutek a s nebes
Ukazy vyjevil sny, a lekavé muže Stvůrami zmátl. Dnes, promluvil, viděl jsem v nocy, Bratří! ještě se třesu, a nemohu ducha Ztišiti, jestliže tvář sy strašného obra
V mysli jen tvořím, viděl jsem černého obra V bouři se valiti k nám; blesk zžíravé oko, V pravicy hrom, meč v levicy hořel co slunce, Zůřivec ramenem třásl, mrak vysypal hrůzu
Bojovníků, z pustin se řítili lvové, Z kaliny kynuli ptácy, nebesa množstvím Zastěňujícý. K táboru vévoda obr S stvůrami táhl, zem trnula, Křesťané zhasli.
Lvové a ptácy na těla našeho lidu Kvapili s hlukem; tu k nebi se vnášeje obr Vykřikl: Kam ukryl se mol? ten vyděsyl sen mne, Ukazy tyto co vás jsem očima svýma
Spatřoval dnes, a slyšel y mluviti cosy: Chudino! bitvy se chraň, syc s Křesťany zajdeš. Těmito slovy y zpletl, y s vysosti jasné Rajmund Křesťany svrhl v toun divoké hrůzy.
Bratřím kovaje pád, aby pro sebe zrádce Vystavěl v svatyni trůn z těl svatého lidu, Poškvrnil čest, vlast, Boha y přátely zradil. Veškeren zplašil se lid, a hořekování
Horami hřmělo, až skály se ustrnujícý Opětovaly hluk, až nebesa hořem Skrývala tvář. Tuť knížata povstala moudrá, Svolala sněm, v němž ve jménu živého Boha
Jarolím lid zmužoval těmito slovy: Křesťané, bratří! v boj jak hromové mstícý Kvapte, a veškeru moc vám odporujícý Pro Boha zmařte. Vždyť Spasytel věrného lidu
Život a štít svým ramenem velikomocným Stíniti vás a nevěru hubiti bude. Očima jiskřícýma co vyslanec Boží Vypravil kněz, a schnoucý Křesťany zvýšil.
Do boje volá Bůh; proč trneme strachy Vedouc pro Boha zbraň? Čest, koruna věčná Splatí nehody nám. Tak hlasové zněli V táboře šírém, a k činům zbrojili muže.
Nízkosti zemské a svár a po zlatě žížeň Zmizely z srdcý, poslové mocného Boha, Krystova sláva a hrad jak obrové stáli V májové kráse, a ctnost co světice Páně
Před nimi svítíc k věčnosti rážela cestu. Krásné to podívání! Křesťané v slávě Kráčeli k boji, a zbraněmi řinkajíce Měřili prostrannosti co sousedé nebes
Šírého světa, y smrt teď co přítelkyni Vítali k obraně své, a y čekali, zdali Anděly bratří, vlast jižli nebesa uzří. Křesťané spěchali v boj; jak spatřili muže,
Saracéni klesali duchem, a tiskli S pole se k horám. S hor v tom rozvalujícý Skály se sypaly v zbor; tu hynuli sprostí, Vůdcové padli, a zmatek se vyvalil v pluky.
Sýla a vztek, vtip, smělost, nebezpečenství Zplodily div; jak hadové kroutili z ouzka Každý mužové krok, smrt od sebe pudíc Švihly se v hory, a v zad jak stínové smělé
Vtřeli se Křesťané! k vám; již povstala půtka Na vrchu strašná; hodlaje shoditi v důl muž Pevného muže, co skalina zasadil nohu V skálu, a přel, až v hlubinu sletěli oba.
Dole y na hoře meč jen řinkaje sekal Odporu tvrdou; z praku houkaly koule, Šipové syčeli z kuše, a zatměli slunce. Templáři jak vichrové rozražujícý
Tmavý les, jak bleskové do Saracénů Hrnouc veškeru moc řád klátili pevný Pyšného nepřítele, a hrdiny mátli. Žádný nesměl se v bok jim stavěti vůdce,
Nemohl se prudkosti zpříti, byť vyrojil pluky K outoku, byť se y v smrt sám posvětil vřelec, Na poli zahynul řad, řad rozprchl se s boje. Křesťané v bouřích mocnou zdvihali hlavu,
Skalný třepili pluk, lid děsyli plachý, Spínali vítězství k svým obrové bratřím, Hlásali v zpěvu, že Bůh své zvolené řídě Zdrcuje nevěry hrad, že Krystova sláva,
Stkvělý na nebi kříž, jak vévoda vojska V rozběhu Božstvím sýle zlé zplašuje Turky. Tvrdý vztekal se boj, duch smělosti kynul V srdnatém lidu, až noc svět povzdychujícý
Křídlama zakryla svýma, a zpoutala bitvu. Ještě se nevzbudil den, již se poznovu hrozná Začala bitva, a plukové svírali pluky. Sultán mužnosti kmen v boj vyvodiv prudký
Křesťany tiskl, a uvrhl knížata v zmatek. Kvído se mladý naděje vykvetajícý Slavného rodu co skalina přívalu opřev Postavil v rozbroje vír, a utonul v půtce.
Lobkovic otec y syn v boj kvapili zpurný. U prostřed Saracénů ránami zbitý Lobkovic klesl, a na syna volaje mluvil: Utec, ó naděje má, a živote matky
Rozmilé z ouvalu hrůzy, a zachovej zdraví. Pro čest bojovals dost, krev pro Boha slavně Vycedil svou; byť y v smrt jsy se posvětil svatou, Nemoha přemocy proudu a spasyti bratří
Zahyneš pro dým. Nehnu se od tebe, otče! Promluvil syn, byť y smrt, byť y poroba nectná Hrozyla mladosti mé. Ach! dítě mé drahé! Prchni, než potře tě meč. Jen pomni, že sláva
Našeho rodu, že naší blahosti krása V tobě své složily štěstí; zajdešli ty, y Matka y sláva y náš rod zahyne s tebou. Od otce nehnul se syn jak skalina v moři
Srážeje vlny, a tepaje dráždivé muže. Vida, že hrne se lid jak mrákota čerstvý, Družinu na pomoc volal, a k pomocy kvapil Ladislav, a co lev zvěř pohlcujícý
Lehkou zástupy zbil. Syn hrdina otce Vloživ na ramena co střela se vyrval Z těsnoty v poušť, a milému vázaje rány Srdečně vzdychl. Mdlý k synu se přivina otec
Zlíbal y synovu tvář y slzami skropil, Děkuje za život svůj jen očima k nebi. Plukové noví střelili na Ladislava Vítěze, vévoda mdlel y s hrdiny svými.
Do něho vrazyti meč a družinu spnouti Řetězy mínili Turcy. V ouzku se blesk hnal Na Saracény, a třepil je hrdina černý. V outoku prudký nedbaje prchlého vzteku,
Stíhaje ránami rány a srážeje vůdce K Saladýnovi mířil, a rozplašil stráže. Se všech sype se stran jak hřibové nové Vojsko a zbraň; muž u prostřed víru se točí,
Zmahá, zdrcuje, klesá. Kdo jsy to, hrdino pevný! Co jsy se za kmeta v bouřích posvětil na smrt? Otcelis milého bránil, či v nebezpečenství Za svého přítele slítl, bys smrti ho vyňal?
Kdo jsy to vévodo, zjev! by slavili tebe, Lásky a mužnosti květe! y věkové příští. Saracéni k mrtvému přistupujíce Děsnou odkryli hlavu. O nebesa mocná!
Kde jsem a koho to vidím? Bez vady duše! Zběhněte sem, a na hlavu mrtvého patřte! Syvou znáteli tvář, jenž po smrti ještě Turkům strašlivě hrozý? Pro Boha! Konrád,
Ladislavův sok a odpora věčná Složiv se sebe vztek jak za svého bratra Vyletěl v smrt, by láskou očistil zradu. O kde jste, věkové prošlí! kdežto y způrcy
Se srdce vytřeli jed, by hájili soků V bitvě co bratří? Přeběda! snad jste již od nás Na věky zaběhli v poušť, snad svárové v sýdlo Ticha a lásky se vtrou, a národy zhyzdí.
V rychlosti zbraně se chopíc letěli v pole, Krásné a nevinné duše! ó synové cti a Ctnosti co přátelé věrní stůjte, a plašíc Sváru a podvodu zběh hrad pevněte lásky!
Konrád padl, s ním Křesťané hasli, a plukům Vyrostajícým v bok své stavěli prsy. Křesťany umrtvil strach. Král pro svého syna V hoře se vryl. Toť zatřelo rozumu slunce,
Smělosti plamen. Co bázlivé ženy a děti Knížata s národem mdlým ran čekali zhoubných. Z tábora Rajmund k Saladýnovi chvátal Nocý skrývaje zradu, a Křesťany prodav
Vrátil se k svým lstí ouzkosti bezedné tvoře. Moudrý Sultán snovaje křižovníkům Ouklady nezavřel oka. Co mudřec své přebrav Myšlénky stanovil řád, a statnému vojsku
Kázal, by ukrylo v poušť své strašlivé pluky, Čekalo v tichosti dne. Noc prchla a slunce Jasné se snášelo svítíc k záhubě krajům. Křesťané nehnuli sebou; v poušti se Sultán
Zdržuje, kryl jak čihař svodivé leče. Všudy jen ticho. Tuť Křesťané s obdivováním Na sebe hledíc přítele přítel se táže: Co se to děje, že Sultán nevede vojska?
K vrchu se ženou, v krajiny široké patří, Jaký zočili div! Bůh rozehnal Turky V nebezpečenství národu svého se ujav. Aby y ztepali Turky, y zýskali slávu
Vítězstvím, jehož mocným dobyli Bohem, V horách stíhali Turky, a děsyli hřmotem. Se všech se hrnuli stran jak hromové Turcy; Křesťané zkostli; y Rajmund spojil se s Turky.
Pomocy žádné. Tu v ouzkosti udusujícý Mužnosti cyt a slávy a věčnosti krásu Jediné Templáři jak slouhové praví Milého Krysta se v boj co obrové třeli,
Zvýšili Božstvím moc své ochabujícý Sýly, a nutili k činům vřelého ducha, Do srdce sráželi klín se skalného pluku, Kdežto se mocný král svým kázaje oudům
Leskl, a sýlal y smrt a y porobu světu. Na ně se vyvalil proud vší mocnosti jeho, Skála se příčila skále, a hrdiny rány Zvraceli hrdin, až mužové střelami zbití
Pro Boha zcedili krev, a skončili slavně Mocného života běh jak oudové nebes. S Templáři hned skonala bitva, již zbraně Složili vévoda, král a knížata všecka.
Zhubiv veškeru moc táhl k Jeruzalému Saladýn, a hodlaje v rychlosti válku Zrušiti svatou k činům vzbuzoval vojsko. U města jsou. Lid Boží naději sladkou
Pěstoval, naděje lesk v dým rozplynul skutkem. Hrůzou zpitoměl lid, mor udusyv jiskry Sýly a smělosti hřměl, a svatyně klesla. Sultán v svatyni vtrhl, a Křesťany bídné
Rozehnal z města. Tuť starcy u hrobu Páně Klečíc líbali hrob, a spínali ruce Hořekujíce, že z rozmilé vlasti, kde Krystus Za lidi zemřel, kde slavené složili otce
S potěšováním v hrob, že y s nimi se spojí, U břehu věčnosti mají táhnouti k cyzým. Darmo je trhali dráči, darmo jim meče Hrozyly smrtí, starcy vpiali se k stěnám
Volíc zcediti krev, než zraditi Krysta, Zraditi vlast. V tom s dítkami tiskly se ženy K otcům svým, a pláči a prosbami starce Pohnuly milé, že s dcerami nehody zdělí.
Z zázračné vlasti a od hrobu Páně co mrtví Křesťané lezli, a Sultán vystaviv trůn, a V ouzkosti spatřiv ctnost sám člověkem křehkým Býti se poznal, a strnuv zlehčoval břímě
Bídného lidu. Y slovy y ztišuje skutkem Zemdlené dítky a ženy jim v svobodu vydal Otce a muže. Co Bohyně Sybyly krásné Poctiv s dítkami všemi je oblažil králem.
Jednaje štědře co Bůh, a zvlažuje bídy Člověčenstva se skryl, by utěchy nabyl. Po mnohém kolotování, po mnohé slzy Uvodiv v svatyni řád se vracoval k Nýlu.
Cookies on Poetry Cove