Vratislav. Zpěv osmý.

Hrdina Český v tábor se s prozpěvováním Usadiv s zástupem mužným všecken lid zlítil Na Saracény. Až do vzteku zůřivec Rudolf Křesťany vehnal, a na zlato ukazujícý

V plameny rozšlehl co syrnaté potravy záští. Rajmund hodlaje trůn sy zvěčniti stkvělý Jak had stříkaje jed mstu vkořenil v srdcých. Všecko jen bouří. V rozpalu nejzvětřenějším

Nový bleskotem div lid zmrazuje trhlý. Slonové k táboru táhnou s pokladem valným, Azya smutná kloní koleno své, a Korunu slávy svět skládá věčnému Krystu.

Panstva se scházý zbor, k nim poslové mluví: Saladýn náš hrdina širokoslavný, Mocná knížata! vás se srdečně táže: Vojnuli věčnou Křesťané zvolili sobě,

Čili co králové moudří přijíti mír, hrob Zýskati Páně co otcové národu svého Bez boje chtějí? Sultán, pokoje ctitel, Slávy a života běh jak bublinu mylnou

Znaje sy vyvolil smír. Ač sladivé štěstí Milence líbá, národu láska a mocnost Hrdinu hradíc slibuje obživujícým Namaháním vítězy svobodu stálou;

S blesku své slávy co Bůh sám v kalinu stoupiv Křižovníkům Syryi odevzdává. Vážní poslové řekli, a při živém Bohu Přisahajícý tvrdili žádosti pravdu.

U křižovníků nebylo slyšeti dechu, Nebylo viděti cytů. Do sebe hledíc Přemejšleli, co s pokojem činiti mají? K pokoji zlata je blesk, v boj honila víra;

Rádiby líbali mír, a y radosti žali V bohaté zemi; však pokoje žádost Soužila vášně, a Saladýnova moc a Sláva se vršila k nebi. Kdo s vladařem mocným

V závodu zvítězý, kdo zvlněné proudy Hromovy mocnosti sepne, a svobodu zjistí? Sultán pokojem zobří, Křesťané zhasnou. V rozpaku Ladislav k svým promluvil bratřím:

Knížata mocná! Sultán pokoje žádá, Po něm y Křesťané touží. Pekloli, čili Nebe sy vyvolíte, ó koruny slávy? Pokojem vykyne ráj a záhuba vojnou.

Rozumli čistý řídí vznešené muže, Slepéli žádosti dým hlav nemate pevných, Bohali milujíce y národu svému Přejete štěstí, soběli spokojenosti

Základy klenouc k věčnosti kráčeti chcete; Podejte, mužové Boží, pokoji ruky. Dokud se vztekati boj, mdlé národy tříti, Prameny každého štěstí kaliti bude,

Jakého dojdete v bouřích blahoslavenství? Kníželi uvede řád, neb důchody zvýší V krvavé zemi, a vztek a y utiskování Vloudí v svatyni lid, by se z rozmilé vyrvav

Vlasti co milenec hrob zde spatřoval Boží? Zavřete pokoj, a s celého světa se shrnou S poklady putovnícy do Palestýny. Hrdina přestal, a tichost opanovala

Veškeren sněm; jen v pohledu nejistota Každém se barvou vyobrazyla děsnou, Jevíc prudkosti vášní, v vrtkavém srdcy Vírně se křižujícých. Sláva a trůn a

Rozkoše pudíc k činům zvětřené muže Zplašily pokoje blesk; zas tichého štěstí Lahody, růžové ženy a spanilé dítky V pamět se tisknouc krásami obnovenými

Tvářily rozbroje vzteky a pokoje sladkost. V jediném srdcy y k vojně y k pokoji láska Hatila rozum, a hrůzou zavřela usta. V pomatenosti se prodrav z strašného ticha

Vratislav vstal mládenec obživujícý Pohledem tvorným k skutkům klesavé duše. Ozbrojiv cyt z ust prudká vypustil slova: K pokoji radím, k pokoji ouzkosti naše,

K pokoji povinnost nutí národu otce. V popeli leží zem, lid na poli zbitý, Ourody zahynul květ; kam pilnosti růže, Moudrosti jádro a radosti zmizela krása?

Otcové vlasti! ach, Křesťané synové Boží! Vtiskněte do srdce hlas své naděje věčné, Zmocněte duchy, a národy pokojem smiřte! Pokoje před všemi žádá divoké vojsko.

Lítá zvlčila vojna y laskavé srdce. Jestliže zásluha svatá národy tříti, Kam vás povede vztek? Již zkusyli, bratří! Zpoury jste moc, a y zažili v rozbroji strachu.

Zavřete pokoj, a vlídníc zdrážděné vojsko, Stavíc moudrosti chrám v své zbožněte zemi. Skončiv usedl. Knížata bouře se hrozýc Klonili k pokoji srdce, a mínili slovy

Zjeviti cyt, když vášněmi rozvětřujícý Jarolím kněz k vůdcům mluviti počal: Sám Bůh zbraňuje vám, byste, Křesťané, pokoj Zjednali s neznabohy. Kdo zrazuje Boha,

Lidemli zůstane věrný? Na oko anděl Ustama ctí jak Křesťané Boha, a pěnou Sultán zmámiti nás, y zmařiti hledí. Věčný snovaje pád již poklady vábí,

Již cti, lásky a ctnosti y vznešené mysli Bleskotem láká, jakoby miloval syny Krystovy, jakoby kříž jim zjasňoval milý. Krásný svedeli vás klam v záhubu, bratří?

Vězte, že nevěry syn jen nevěru zplodí. Než co zde marní rokujem opovržency? Smímeli líbati mír, slib zraditi svatý? S tělem y s duší na věky slouhové Boží

Přijali kříž, aby s kořeny zvrátili hrad, a Zhubili nevěry rod, by co vítězné slunce Zastkvěl se na zemi kříž, hrob živého Boha Křesťany k utěše zval jak rozmilé dítky

Mocného Krysta, by po světě obživujícým Hlásal se div, že zhynulo všetečné peklo Božím vojskem, že sláva se Krystova šíří, Potupa mře, a ctnost y důvěra živne.

Dokud jen stín zlých strašiti Saracénů, Dokud jen dech mdlé nevěry větřiti bude, Pokoje žádného jim, vám žádného stání; V bouři y v zymě y ve dne y v nocy co praví

Ctitelé Boží hrňte se v boj, a co vrahy Buřiče bíte, až mrzký zahyne plod, až Křesťan se mocný v svatyni na věky zpevní. Takto y čest, tak káže y náboženství

Svatému vojsku; a zrádcové utrhajícý Živému Bohu vy slib byste zrušili věčný, V porobu vydali lid a v posměchy Krysta? Bože, ó Bože! co na světě děje se s tvými

Vyvolenými, že podpora tvá, že y Krysta Dobrého lid jak vrahové nejstrašlivější Na milé bratří zbraň, pout okruhy těžké Kovajíce y kříž y se zmařiti míní?

Sešli, ó Bože! mi smrt, bych z kaliny jedu Vstoupiv v odplaty ráj hrůz neviděl v zemi Pusté, a neslyšel spiatých hořekování. Jestliže synové zdární prodali Boha,

Zraduli plodí čest, kdo hájiti víry, Brániti měst a ctnosti y neviny bude? Sešli, ó Bože! mi smrt, než potupu svrhne Na světy peklo, a zdrtí Krystovu víru.

Vidímť v duchu y bouři y vítěze Turky, Nebezpečenství sype se na hlavy naše, Vášněmi proudí vír, smrt zkřídluje hrůzy, Potopa hrne se sem, ach! poroby nectné,

Kníže co chlap, kmen sýly a mladosti krása V potupě mrou; kam sláva se poděla naše? Praviv zakryl sy tvář, pak hlasytě plakal Pro svého Krysta, že jasnost mocného Boha

Syvne, a Křesťané, sláva a ozdoba světa, V necti se topí. Knížata Křesťané pevní, Ač svá skláněli srdce co otcové mdlého Národu k pokoji, ač je y sen, ač y sladkost

Blahosti pravé co zmilené líbaly syny, Ztrnuli hrůzou, slyšíc hořekování Věrného kněze, a vidouc mstivého Turka Plesy a utiskování v plamenné mysli.

Bázlivec nedychaje co pachole křehké Děsyl se stínů, tvoře sy s mukami peklo. Zbrojník rozpaky spatřiv mylného sněmu Sokům ukoval pád, aby zohyzdiv krásu

Slavného muže co vítěz se v rozbroji zastkvěl. Takto se v mužích zkřížily náruživosti, Mdloba a pevnost, víra a nevěra, strach a Smělost bouřily v srdcých divého sněmu,

Ouzkost zrodila hluk, hlas stíhaje hlasy Vyvodil zmatek, ten moudrost okovy sepial. Z hlukotu zůřivec Rudolf protrhl se jako Vicher vyvracujícý stoleté sosny.

Ustama plyvaje jed, a očima zkázu Stříleje vztekem se třásl, jak osyka trne, Hneli se větřík; zlostí sotva to vyhřměl: Vratislave! tys nevěry syn a y přítel

Zrádného Turka. Rcy, šálivé moudrosti slunce! Před Bohem živým: proč nám k pokoji radíš? Vrahům zemřela moc, již svoboda věčná Krásý svatyni Páně, a Křesťané věncy

Neuvadlými se lesknouc obrové míří K nesmrtedlnosti, a korunu odplaty přijmou. Sultán na zemi brouk k nám vine se had, by Neroztřepila zbraň ho vítěze Krysta.

V běhuli slávy a štěstí Krystovo vojsko Zůstane stát, až neznaboh podpory zmocniv Na rozmařence se proud s svou vyhrne sýlou? Rudolf nemoha zmocy své vzteklosti umlkl.

Po něm se Rajmund v řeč jak schytralec hybný Pustiv promluvil k mužům: Do boje, bratří! Dokud se vítězství k nám skloňuje volně, Dokud y rozhlašujícý zázraky pověst

Ztřepuje bystrosti syl, svět v okovy ková. Sultán, nevěry sloup, červ v poušti se plaze Vyhledává v oukladu příležitosti, Aby y láskou, aby y milosrdenstvím

Pohnuv nebe y zem sy přátely zýskal. Zpozdilec král! kdož ujme se otroka v tísni? Dokud je dáví strach, v boj pusťme se nový; Syce je zoufání a y potupa světa

K smělosti zvětří. Bůh nás s anděly svými V Egyptě očekává. Rudolf se ozval: Egypt na světě ráj zve slavené syny Boží do svého lůna, a zlato a krásy

Se všemi lahodnostmi ti, vítězy! chystá. Vytrhni zbraň, a hráz se ti odporujícý V hlubinu svalí, okoli rozkazy mžikne. Po mnohé bídě a hladu a mořivé prácy,

Křesťane! v rozkoši seď, a národy vládni. Pravil, a knížata vrtká poctili chválou Lítého rozbrojníka, a zavřeli v sněmu Pevně, že zvěční boj, aby z národu zlého

Nepozůstalo v zemích jediné duše. Z povětrnosti je strhl svým pohledem jasným Vratislav, jenž po tuhé promluvil bouři: Bratřím schválil jsem mír, řeč ztvrzuji svou, a

Hlásaje před Bohem pravdu, se neuhnu s cesty, Byťby y smrt, byťby poroba hrozyla věčná. Vbodněte do srdce meč, a y klesaje v prach řku: K pokoji radím. Však vás zaslepil slávy,

Mocy a pokladu blesk, že viděti zkázy, Slyšeti nechcete pravdy, a jediné ducha Pěnami spíjíc šálivé rozmařilosti, Nemožnostmi se tříti, a potřebu tvrdou

Zlomiti řečí usylujete planou. Vzhlédněte z mylných snů, moc sečtěte obra Saladýna, a ztište se skutečností. Začneli poznovu boj, buď poroba nectná

Sníží Křesťany nás, neb záhuba shladí. Přijměte mír, a vládněte v Syryi volně. Knížata roztrhše sněm, řeč mluvili k poslům Potupujícý práv a y jasnosti Boží:

Věčný vedeme boj, tak přísaha váže Křesťany pravé, a k činům hrdiny sýlí. Jestliže Saladýn svých Krystovi zemí Nenavrátí, jestliže neproklev bludů

Neřekne: Můj jsy ty Bůh, co jsy za lidi umřel, Propadl hrdlem y svým a y národu všeho. Křesťané vyřkli, a poslové mluvili na to: Pokoje květ vám, knížata, neseme vábný,

Přijměte otcové smír, než bouře se strhne. Mocný Saladýn jak na nebi Bůh zde Na zemi vládne, a vyšleli po kraji rozkaz, Vyhrne lidu se roj, by Křesťany zmařil.

Křesťané žádných hrůz a y mocy se žádné Nelekajíce co tygrové po krvi žížní. Kliďte se ven, syc zavzněla hodina smrti, Poslové, vám. Tak zahučel zástupu jekot.

Zůřivec obnažil meč, by šedivé posly Zabiv poklady dral, a lásky sy dobyl. Poslové ctní se nevyděsyli vřelcy. Zočíc knížata div, že y v nebezpečenství

Poslové jasní tvář, jak na hru by s bratry Kráčeli svodnou, strhli se z nerozumnosti, Jediné Rudolf blíkaje na zlato vábné Zděliti chtěl lid poklady lahodivými;

Vratislav však hlídaje pokladu všeho S zástupem svým vedl z tábora posly, a křiků Nedbaje planých svobody, práv a y Božské Vlídnosti hájil co hrdina v hrozyvém vojsku.

Uvodiv vyslané v hrad, jim kázal, by noc zde Strávili celou. Vracuje k svým se co vřelý Milenec toužil, by noc dnes spíšila děsná. S nebe se přibrala noc jak mrákota věčná.

Opustiv Vratislav stan, kráčeje v pusté Užině plésal, že tvář svou zakrylo nebe, Že se y větrové sýlíc bouřemi děsý Trhlou zem, že v rozbroji přirozenosti

Veškeré Zulimu skrytou v svobodu vydá. Kněžna se kojíc snem jak májové jitro Krásným čekala dne, kdy hodina zavzní Sladkého vysvobození. Cýtilať šípu

Škaredé smrti y zažila poroby mrzkých Ukrutenství. Hospodin mdloby se ujav Anděla k pomocy vyslal, a pomoc se blíží, Svoboda leskne se svatá s lichotivými

Krásami v obrazu jasném, a na milé kynouc Štěpí rozkoše ráj; muž hrdina Božský Očekávaje své než klenoty stkvělé Milenky dražší spíjí lásky se medem.

Zulima krásná v duchu již milého líbá, V moři se radosti topíc na divé hrůzy Zapomíná mstivého příkořenství. Z cytu se rodí cyt, a z rozkoše rozkoš,

K srdcy již syn, již manžel ji líbaje vine. Radost se vrší, však se y pohrožujícý Stahuje mrak, snad hrdina zradami mře, s ním Svobody hvězda. Co tesklím? Hospodin dobrý

Neviny ujal se mdlé; kdo mocnosti jeho Zpříti se smí? Byť světové odporovali, Zmaří outoky světů, okemli pohne. Ach, jak vichrové hučí! bouře se valí;

Kdyby y hrozyla nám? Proč, bázlivé srdce, Stínu se lekáš? Svoboda v bouři se blíží. Jakýs šíře se hluk meč do srdce vráží. Snad to zas vzteklosti hlas, snad zvítězyv lstivý

Poznovu dráč smrt trpkou Zulimě nese. Bože, tys obrana má! kdo věčného zmůže? Takto y svobody leskot y poroby kruhy Střídaly obrazy své, buď vnášely k nebi

Jasného ducha, neb z mžikotu zaradování Srazyly v žalosti touň. V tom rozpaku vcházý Vévoda v sýň, s ním poslové; vévoda míjí. V táboře Rudolf mstou se neskrotitedlnou

Zanášeje, co satan bouře, a zkázu Chystaje sokovi jistou v hrozyvé nocy V samotě kráčel co mor, neb krůpové mračno. Zůřivec s hrůzou žehraje na Vratislava

Obnovil v paměti své teď nátisky všecky. Tyranem dívčicy ztratil co dennice krásnou, Vítězem zmizela moc a y poklady hojné. Mladík panuje sám jak na nebi Bůh, a

Otroky zvětřenec nás k svým snižuje nohoum, Ruce mu líbá lid, kněz milence žehná, Kníže y koleno mdlé jak chudera kloní, Aby mu vystavěl trůn, a do nebe vnesa

Hrdinu vychvalováním oslavil sebe. Křivdyli ztrpěti mám, své mrtviti vášně Oslazujícý trpkosti života mého, Hlesneli král? Ať mrzký otrok se koří

Otroku slávy, mne knížete svoboda těší, Roztřepiv šeredu pout sám potupy pomstím. Praviv vytrhl meč, a chvátaje strašnou Nocý tužil se ďábel, že vyvede skutek

Podivu hodný. Pomsta ho nutila k vraždě, Pocta mu jiskřila krásou nesmrtedlnosti, Jestliže jednati muž, lid voditi k slávě Krvavé bude. Co vyslanec vstupoval Boží,

Kvapil, a ve běhu stál, jak zmatenec stojí, Před nohy třískneli hrom; strach vysypal muky Na něho troucý, pravota vzbudila v duši Ouzkosti cyt, vrah trnul co osyka hrůzou.

Hrůza ho přešla, a podoby umrtvujícý Smělosti jiskru se ztratily v páru, a nebe Zakrylo tvář; vztek ozbrojil násylníka Vrtkého poznovu mstou; čest slavného rodu,

Krystova pře mu do srdce nalily mocy, Hlava se spíjela snem, a rameno živlo, Ruka se třásla, by meč již vrazyla v soka; Koruna odplaty věčná s hvězdami čelo

Krásyla muži, a zvýšila oslaveností Spitého ducha. Co hrdina hrůzami kráčel V radosti chrám, a blížil se k věčnosti trůnu. Vicher se zmohl, a zmítaje do kola vírem

Hrdinu s rozkoše strhl; meč spravedlnosti Pod nebem hořel, a stříkaje plamenem k zemi, Jakoby Soudce tu stál, a pravoty přísný Mstitel se tázal: Co satane činiti míníš?

Nalekal těsného ducha, a obrazy živé V pamět mu tiskl. Vrah spatřoval stín, jak Nedbaje vzteklosti Čech z pout poroby vytrhl Kleslého muže; zde stud se mu vyrazyl v tváři,

Hanba mu svírala srdce, a nížila duši. Strachuje vřelec se vin, zas vracuje se, a Skrývá meč; v tom ticho se po nebi rovná, Mrtvota tíží zem; již y přirozenosti

Pohled ho do vzteku honí; růžové dívky Vábná tvář, Bůh, potupa Krystova, trůn a Poklady ztracené mstou, strach poroby věčné K činům divocha křídlí; vstupuje v stan, a

Zasadiv do srdce meč krev stříkati vidí. Po činu nebesa hoří, hromové perou Střelami vrch, strom v ouzkosti větvemi praští, Třese se zem, jak vrahaby zhltiti chtěla.

Vraha již spatřuje Bůh y veškeré tvorstvo. Zmatenec zkameněl; zaběhl v poušť, a zde hledal Před Bohem skrýše a v ouzkosti ulehčování. Vratislav však vyvodiv vlídnosti skutek,

Plésaje v srdcy se bral tmou k domovu svému. Saladýn jak moudrosti milek se k vojně Hotově pokoje chrám svým zkrásyti hodlal. Marná usylování! Křesťané zhrdli

Pokojem svatým. Zulima v porobě s synem Vadne; co počne sy v bouřích nebezpečenství Rostoucýho? jak kruhů rozmilé zbaví? Pomocy nikdež. Tu plamenem rozhorlenosti

Zbystřiv řekl: Již nebudu živiti dráčů; Matkuli s dítětem mučí, milosti žádné. Knížata, sprostí – slouhové! Křesťany bíte! Saladýne, kam míříš? Z tebeli satan

Povstati má? Buď člověkem. Pravil, a okřál. Novina v tom, že se s dítětem Zulima vracý. Zlítiv se sultán vykřikl: Do hrobu klesla. K městu se blíží, kvap, a své rozmilé přijmi.

Rozmilé Saladýn k svým přivinul prsům. Radosti vršil se hluk, cyt plamenné lásky Písněmi vzhůru se pnul. Sem, hrdino! přikroč, Smíšli zde vstoupiti v kraj, a se potkati s láskou?

Sultán vzdychl, a slzami skropuje tváři K milence řekl: Ach! jak ti ouzkosti splatím, Zulimo má? O Křesťané nemilosrdní! Jak jste svírati krásu, a mučiti mohli

Nevinné srdce? Vždyť tvůj, má dušinko! pohled Bleskotem zdrobuje skály, y zvířata krotí. Saladýnek co pták jen lítaje kolem: Svoboda blaží nás, pěl, matku y otce

Líbaje, rukama tleskal, že v blažené vlasti Bydleti bude; a blíže se k hrdému městu: V nebi jsem, zvolal, a rukama na lidi valné Ukazuje, co bratry je srdečně vítal.

Na hradě jsou. Zvuk veselé hudby se ozval. Saladýn svou vítaje Zulimu krásnou Vyjasnil tvář, a vyvodil radovánky, Jakých málo kdy svět se roditi spatří.

Vyslyšev smutných příhod vypravování Pokynul slouhům; Křesťané ze žalářů Kráčeli k trůnu, a trnouc strachy se s světem Loučili svodným. V poli jich nebezpečenství

Nerozviklalo s váhy, co orlové v bitvách Lítali v smrt jak bůjní mládkové na hru; Otroctví však snížilo vznešené duchy. Čím se již blížili víc, tím hrozněji trůnu

Bleskové hatili lid, jenž k popravě vlekl se. Na dvoře jsou; trůn strašný hvězdami svítí, Sultán leskne se Bůh, smrt ustama jeví, Slovoli vyřkne. Co stínové na něho hledí.

Sultán mluviti chce, tuť bez se zklesli. Tak lid umírává, zářili vidí Zkřídlené hvězdy; ach! vojnu a drahotu, hlad a Mor nám poslice Boží, rozmilé děti!

Předpovídá, zděšené rodiny křičí. Přítel se s přítelem loučí, synovi matka Dělá na čele kříž, kmet líbaje vnučku Lituje krásy, a s ní se y ku hrobu blíží.

Křesťané slyšíc hlas, že svobodu sultán Daruje bojovníkům, povstali z mrtvých. Bohu y sultánovi y vlídnému Čechu Děkujíce co zvětřené duše se vroucně

Líbali kolem, a lítali ku břehu moře Ječícýho, by vlast svou zočili milou. Naděje sny jim plodila oslazujícý Trpkosti cest; již muží viděli v duchu

Černavé háje a vrch, kde se zrodili šťastní, Prvních užili radovánek, a lásky Krásný utrhli květ. Y nebesa jasná Vítala volný lid, y zbouřené moře

Spínalo vichry a hladilo kolíbavé Po čele vlny. Co dělati nevědouce V svobody požívání skočili v lodí, Vejskali, líbali sebe, a písněmi slavíc

Radosti den, hluk vydali dalekovládný, Až se y skaliny k zpěvům probuzovaly. Saladýn se za nimi dívaje plésal V laskavém srdcy, a práce se uchopil perné.

Po tuhém namahání v zahradě šíré U prostřed rodiny své den dokonal šťastný. Zahrada ráj vnad hojnosti rozvinovala Bystrému oku, a loudila krásami svými

K požívání outlého ducha. Zde matka Přirozenost jak štědrá vládkyně štěstí Spojila kouzly a lahody celého světa. Stráně a sady a les a s lukami pole

S krásami rozmanitými se stavěly v slávě Oku se divícýmu, a jímaly srdce Tklivého lidu; y zpanštěné růže co dívky V májové kráse se pnuly, y modravé kvítky

Loudily v stydlivém kroji co nevinné duše Mladosti květ k svým vůním posylňujícým. Palmy co koruny hájů stíhaly nebe Větvemi houstnoucými, a hájily stromů

Každého věku co králové širokovládní. Pole a květavé louky a voňavé pouště Živily ptactvo y zvěř; slon v rovině kráčel, Z doliny páv, jak okrasa přirozenosti

V ouplném květu se stkví ctná dívčice studem, Na horu vyšev se barvami proměňavými Před lidem spínal, a Božský z vonného houští Ozval se zpěv tvůj, oslavovateli jarních

Radovánek, a k cytům obživil srdce. Na vodě plavala labuť co sníh, a se k sestrám Pojila čistým. Takto zde s přirozeností Moudrost zázraky kouzlíc do svého spolku

Vyzvala růžové zdraví, vábila k sobě Spokojenost, a y lásky y čistoty hledíc Chystala mírným lahody panovníkům. Starosti se sebe složiv národa otec

V příbytku krásy a rozkoše obživujícý Zulimu nejkrásnější krásami vodil. Saladýnek co laň v sad skákaje zbíral Bělavé kvítky a růže, a korunu pleta

Zpíval, a občerstvujícý ozdobil krásou Čelo své milé. Tu otec y matka se láskou Pohnuli outlou zdárného syna, a tváři Slzami kropíc radosti nejlahodnější

Cýtili v srdcých. S očí smála se radost Vážného muže y spanilé ženy, co z jara Vábného v poli y v sadě se usmívává. Veselé duše co na nebi zčištěné slunce,

Jestliže křísý plamenem pronikajícým Ourodu v zemi, a národy k radosti budí, Na sebe hledíc právě co nevinné dítky Zažili rozkoše med, a pudili z mysli

Minulé ouzkosti mrak, jenž hrůzami děsyl V budoucnosti, y zkaloval hodiny dnešní. Na hoře strakaté sedíc, kdežto jim kraje Daleké krásu a poklady přirozenosti

Mladivé rozkládaly, kde zahrady stromy Kvetoucými, kde vlnami zlatícými Pole sy hrály, co po divém pohřimování Žena y muž tak mluvili laskavě k sobě:

Smímeli rozkoše čistší žádati k štěstí Svrchovanému? Vždyť v měňavé hojnosti matka, Přirozenost nám poskytla ve světě darů. Vůkol a vůkol se radosti májové smějí,

Nebe y zem jak hvězdami perlami lesknou; Kdybych však nepřivinula k svým tě, ó milý Manželi! prsům, k čemuby blesk mi y krásy, K čemu y rozkoše med zem vnadami lícná

Obětovala? Co spatřuji tebe, co k srdcy Milého tisknu, y stromy se lahodivějším Ovocem třpytí, líběji lučiny kvetou, Slaději ptáčkové pějí. Jaké to Božské

Rozkoše, v rájili milí pospolu bydlí. Zulimu Saladýn svou přivina k srdcy: Tebou nejvyšší, řekl, blahosti dojdu, Tebou milenko! plésám, byťby se mračna

Syvá hrnula na mne. Co vítězné slunce Krotíš dravosti mrak, y mi v tesknotě steleš Růžemi cestu. O blaze, kdo tichoty šetře Vyhne se střel jak msty, tak y hubivé vojny,

Zbíraje pokoje květ dny života krásý Vnadami lásky a moudrosti potěšujícý. Pravoty neoslepí blesk mámivé slávy, Nezahrnou tmy zysku a lakoty mrzké.

Očima zhlídaje král jak skalina v moři Pevná k věčnosti bráně, a spatřuje věnce Ozdobujícý pilnost a dobrotu čistou, Zplameniv ducha, by ctnost sy nad světy dražší

Prácemi osobil muž, lid blažiti hledě Vcházý v blahosti chrám. Na mne, Křesťané! patřte; Štěstím oplývám, ne že sláva mi věnce Uvila nesmrtedlné, ne že se mi klaní

Slouhové vděční, nesou světové poctu; Vlídného vládaře ctnost a y národu láska V pokoji šťastní. Byť se y valila bouře Na hlavu mou, s ní vrtkavé zradilo štěstí

Milence svého, byť moře y nebezpečenství Topilo stálého ducha, y zývaje v smrti Neztrne duch; však, vzhlédneli na činy řádné, Orel se do nebe zvýšiv, nedbaje hromů

Vstřelí v potopu bíd, a se prodere k ráji. Vámť ať rozvine štěstí praporec chlubný, Hrdiny zlíbá sláva, a chrám se co slunce Krásou oslavujícý zastkvěje Bohům;

V jasnosti slávy a v rozkoše požívání Vdere se do srdce had, jenž radosti zkroutí, Vinami ztřese se duch, a v pitomost klesne. Pravda co Bůh vás v nahotě u potomstva

Vyobrazý. Darmo jsem k pokoji kloně Mírného ducha y slávu y poklady s štěstím V oběti vydal, bych národu ulevil svému; Křesťané pokojem zhrdli, a zdrtili štěstí.

Vztekej se boj! Bůh ředitel krásného světa Zhubí buřiče vás, a své ctitele řádu Ozdobiv vítězstvím y je pokojem zblaží. Kyž ti to Hospodin splniv, Zulima vzdychla,

Rozseje kvítí po cestě života tvého. Ach! že nic nepřebývá pod nebem v stálé Čistotě, že se y s slávou nebezpečenství, S štěstím spojuje pád. Dnes vítěze líbá

Láska, a věčnosti hvězda mu v průvodu svítí; Zejtra ho nehoda v touň bíd s posměchem srazý. Proměna nepodvrátí stálého ducha, Milenko drahá! promluvil Saladýn, a

Zulimu zkleslou k mocným přivinul prsům, V ráji se raduje muž, y v pustině zpívá, V nehodě neponíží, v svodného blesku Slávě se nevypne ctnost, jen nevinné srdce

Za byt sy volíc. Pověz, kdo v porobě tebe Květinu outlou sýlil, ač vysypal muky Na tebe vztek? Ctnost bouřemi ukrutenství Obryni vodila v smrt, až zjasnilo štěstí

Měnivé tvář, a se prodralo k pokoji s tebou. Bez trnu nekvete růží, bez mraku nestkví Slunce se nám; zmuž doufaje v ouzkosti ducha, V slávě se nepni, a trhaje sladkého štěstí,

Člověče květ tvoř plesy sy v přítomnosti. V blahosti, živote můj! tvá milenka sedí, Radosti moře se vylilo v pokoje sýdlu; Ach! jak srdce se třese, že milého mám, že

K srdcy ho vinu, a slzami sladnoucými Rozkoš skropuje tvář; ach! okoli spatřím Drahého muže, a slávali neuvadnoucý S čela se mužného jasní, bez sebe klesám,

Neočekávané proud se mi radosti prejštíc Stiskuje srdce, a mrtví prudkého ducha. Jaký, Bože, to cyt! Krev střeluje varná Do hlavy mdlé, a tvářemi lahodivými

Zživuje radosti ráj; květ ozdoby každé Sype se k nám, blesk slávy a pravoty vládu, Hrdino! věční tvou; div celého světa, Moudrosti ohlas a vlídnosti krása mne ženu

Miluje svou; shon rozkoše Božské mi zvrátí Zprouděné smysly, a duší zavěje plnou Blahosti vír v touň podivu nepřehlednou. Bože! co děje se semnou? V rozkoše bytu,

V blahosti moři se topím, naděje květné Budoucnosti mi zlatí bělavé sny, a Staví milosti chrám; a předc jakésy zdání Stěsňuje lekavé srdce, a v hlavě mi plodí

Zármutku stín, že se třesouc na tebe dívám, Že se y k srdcy ti tisknu, a ztráty se děsýc Vzdychám: Nejvyšších jsem došla již štěstí. Rozkoše blesk tvé zmatuje smysly, snad štěstí

Zvracuje tvář. Ach Bože! co křižuje v hlavě? Kdyby se pád – můj hrdino! nebezpečenství Hrozý životu tvému, ó podporo naše! Lítého boje se chraň, bys zachoval vlasti.

Potřeba svatá vládaře do boje volá, Vojny se blíží vztek, střel neděs se dravé Bitvy, ó dušinko milá! Pro tebe, pro vlast Hrdina tvůj s svým národem do boje kvapí,

V němž sám bojuje Bůh, by rozdrtil vrahy. Čili zde čekati mám, až Křesťané mstiví Zplazý ourody kraj, až národu květy, Ozdobu světa co divoké netvory potrou?

Vzteklosti vstříc! Bůh zastane neviny práv, a Divochy zhubiv rozseje radování. Mluvil, a se srdce strhl vší ouzkosti tíži Milence své. Jak dennice obživujícý

Zulima povstala v kráse se rozvinujícý Radosti cytem; co v rozkvětu ouplném růže, Hvězda se na nebi stkvoucý rozvila vnadné Ozdoby těla y duše, a k podivu muže

Nutila svého, že plamenem blažené lásky, Rozkoše tokem y zvýšila vábivé krásy, Zmocnila cyt, a ctnost svou šlechtila ladnou. Krásou rozmilé ženy, a odvažujícý

Láskou pohnul se král, boj s hrůzami všemi S paměti složiv vnadami sladícými Života běh spil žížnivé srdce, a radost Očima jiskře a sladivé slívaje řeči

Zulimu zkouzlil, že sladčeji ptáčkové pěli, Líběji voněly kvítky, a míleji vody Hrčely s stráně, že země y nebesa, lid y Tvorové všickni krásami mladnoucými

Jímali srdce, a obrazy lichotivými Živili duši. Co anděl se Zulima krásná Usmívajíc na svého milého chotě: Vidím, mluvila, tvář, můj hrdino vlídný!

Růžové budoucnosti, a národu slyším Vděčného díky. Tys Bůh všem po zemi rodům, Zahubiv boj jsy svobodu upevňujícý Moudrost, lásku a řád v kraj uvodil pustý,

Zákony oblažil lid, a ozdobil mravy Rodiny divé, y ourodu v dědině s štěstím Ukoval stálým. Vůkol a vůkol jen ráje Spatřuji v světě a národy prozpěvujícý,

Všudy se prejští z pramene přirozenosti Rozkoše med, a ovoce moudrosti zraje, Všudy se lid jak včeliček roje, ó skálo Křehkosti! koruno hrdin! jen sype, by spatřiv

Původa sladkého štěstí vzdělal ti chrámy. Řekla, a oslavovatelkyně svého Hrdiny láskou hoříc nepominoucý Zapomenula šťastná milenka hrůz, jenž

Z boje se valily v zem, a zbírala růže Sladivé přítomnosti, a duchem se k nebi S podivem vnesouc patřila na panování Slavené velikomocného Saladýna.

Všecken se svět jak nevěsta ozdobujícý Sličnosti zbor v hrách lásky a rozkoše ztápěl. Radosti vyvyšujícý sladilo dítě Přívětivostí svou a prozpěvováním.

Matka se s usměchem sladkým zhlížela na své Spanilé dítě, a zočíc v poupěti růži Mocně se rozvinujícý plésala v duchu, Skropila slzami tvář své vykvetajícý

Naděje, rovnala vlásky, a zlatila věncem Hlavičku outlou, jakoby za činy Božské Vládaře milého slávou korunovala. Takto se vinuly k sobě, a plésaly duše

Blažené láskou v svatyni přirozenosti, Kdežto se nepnula pejcha, a nehřměla sláva, Kdežto jen láska a sprostota bydlely v spolku Nevinnosti, a syjíc radosti čisté

Šťastnily lidi. Zde v čistoty lůně se lidmi Cýtíc býti y žena y muž se co v nebi Andělé milovali, a plašili mraky Strašivé budoucnosti, jen vůněmi vábných

Radování sýlíc vznešené duchy. Z rozkoše lůna se k činům vytrhl sultán. Svolav vévody mluví: Přátelé milí! Křesťané bůjní slavným pokojem zhrdli.

Mámeli cizozemcům klaněti se, neb Poddati rukou, mužeby svírali pouty? Umlkl, zkoumajícým zbíhaje okem Hrdiny sultán. Do boje, velikomocný

Vládaři! do boje veď své národy statné. Čestného boje sy lid y vévoda žádá. Řekli, a z rady se třeli, by zřídili vojsko.