Vratislav. Zpěv jedenáctý.

Knížata slavili ples, zpěv krajem se šířil: Vítězy celého světa, ó Saladýne! Kam jsy se děl? Proč bouřivé proudy co příval Nehrneš k nám, bys Křesťany otroky spínal?

Prchněte, národe Krystův! hrdina Božský Sype co kroupy sem zbor své drtivé sýly, Třese se vrch, kde šlehá obrové mocy Prudkost, jezera schnou, a sousedé strachy

V skaliny lezou. Kam jste se, knížata, skryli? Kde jste, ó slouhové Boží? Hanbali věčná Zprznila vás, hrob hrdiny na věky zavřel? Jiní zpívali hned, jak přestali první:

Truchlete pro milé syny, ó pečlivé matky! Rozplyňte v potoky slz, ó dívčice tklivé! Pro své rozkoše kmen. Ach! nebude matka, Nebude tisknouti k prsům zdárného syna,

Milenka věrná svou se těšiti láskou. Krása a podpora vlasti co květiny sprahlé Zklesaly v hrob, a s nimi y rozkoše všecky. Potom co hrom hlas mladého ozval se lidu:

Odkud ten blesk? zvuk valný vítězujícých Bratří dere se k nám? Kdo hrdiny z hrobů, Z pustiny radosti křísý? Slunce co noc se Tmí, a y veškeren kraj své sličnosti kalí.

V slávěli Spasytel náš sem vstupuje, vítěz? Křesťane, utěcho má! ó koruno slávy! V mocy se skvíš jak na nebi slunce, žes jak hrom Rozdrcujícý v bojích nevěru zmařil.

S hudbou spojil se zvuk všech v táboře řádů: Křesťane mocný! ctiteli svobody svaté! Z hlubiny bíd pni jasnou do nebes hlavu. Dokud y svítiti slunce, y hromové hřmíti

Na nebi budou, dotud y sýla y vláda Bratří trvati tvých, y koruna slávy Na čele tvém se co ohňové třpytěti bude. Takto se rozléhal zpěv, lid vzbuzuje k činům

Oslavy hodným. Radosti vůkol a vůkol Hřměly, a s ženami muži, s dítkami starcy Plésali pospolu dnes, věk růžové slavíc Budoucnosti co hrdiny šťastného věku.

Z rozmaru vévody strhl, jak rychlého hroma Roztřepujícý hluk, muž novinu nesa, Že se již veškeren kraj v boj vypravil tuhý, V svatyni Páně. Tuť strach všech zmocnil se smyslů,

Mužové seděli zkostlí. Z těsnoty vytrhl Usmrcujícým hlasem je muž, by co jiskry Vletěli v boj; syc veta je, Křesťané, po nás. Knížata srazyli sněm, boj zavřeli svatý;

Mladý hrdina Čech měl zkusyti sýlu Zpurného lidu, než Křesťané mocy své spojí. K spěšnému potýkání s hrdiny svými Vytáhl Čech, král chvátaje v svatyni Páně

Vtělil se k mužům. Na cestě ztrnuli hrůzou Vidouc rozbroje běh; vždyť sousedé tiší Křesťany zdivočenými co zvířata mrzká Hynuli denně, vždyť dráčové vyhlazujícý

Pilnosti květ vše bořili v krajině štěstí. Nemoha ztrpěti vin, lid zbouřiv se krotký Ozbrojil mstou, smrt za smrt v odplatu nesa. Potkav s nimi se Čech, smír zjednati chtěje

Vypravil Popele k nim, by předložil rozkaz: Domů, lidičky! jděte, kde rozmilé ženy S dítkami šetřiti vás, y těšiti budou. Dědinu svou jak poklady nejstálejší

Otců ctných sám ploditel vzdělaje pilný Vytrhni rodinu mdlou z bíd chudoby nectné, Odhoď vzteklosti zbraň, vin prominu hrůzu. Mírný vymluvil posel, a mužové tiší

Házeli zbraň, k své rodině bráti se chtíce, Když lid vůdcové lítí tužili k stání. Svolav starších vévoda rokoval s hněvem: Mládenec složil jsem slib, že Křesťany věčně

Tepati budu; y v stáří přísahu trojím Živému Bohu, že od svého neustoupím Záměru, byťby mne mor, byť zdržoval hlad, neb Nebezpečenství mrazylo těsného ducha.

Dokud se hejbati krev, duch vládnouti tělem, K činům buditi Bůh mne z dřímoty bude: Vášní seženu var, bych záměru dostíhl. Neboť mne víra a vlast a y ukrutenství

Divého národu v krajích do boje pudí. Křesťanem ploditel můj, má Křesťanem matka Zhynuli zrádně y se všemi dítkami ctnými; Jediné já z bíd vyplyna ohrozujícých

Patřil jsem na smrti svých. Běh života mého Během se stal mně věčného příkořenství. Křesťany ztratil jsem čest, a co miluje člověk V mladosti nad všecken svět, svou nejrozkošnější

Ženu y rozmilé dítky. Ach! v starosti otec Syrý u svého syna, své jediné v světě Naděje, zhaslého kleče jsem obnovil slib a Donutil dceru, by přísahu ztvrdila semnou

Bohu, že vrahy co ještěry smrtiti bude. Jako mně, mužové, vám zlý vyhubiv Křesťan V rozkvětu štěstí udusyl naděje jiskru, Jako mně vám y odvedl růžové ženy,

Outlý vyplenil rod, čest zakalil jasnou. Proto jste ostřili zbraň, mstou zbrojili srdce, Bohu y proroku slib jak nebesa pevný Složili s rozhorleností, že se co lvové

Shrnete na křižovníky, by v outoku čestném Svobodu svým a y vlasti jste dobyli slávy. Štěstí tiskne se k vám, blesk svobody krásý Krajiny naše, a strach jak pohlcujícý

Peklo se ouvalem řítí na křižovníky. Vybyste usměchem štěstí, svobody bleskem Pohrdajíce se pitomé vrhali děti V nebezpečenství touň, by vrahové lstiví

Smrtili s posměchem vás jak bázlivé ovce, Proto že slova co med teď mluvili s vámi, Proto že podvodu párou zmámili lid jak Lekavé ženy? Proč zrádcům, mužové! věříc

Skládali zbraň? Vždyť Křesťané loupežujícý Zhubiti veškeren lid, zem vlastniti sobě, Zrušiti proroka nám a zprzniti Boha Míníc, bubliny lhou. Kdos pravého Boha

Ctitel a podpora vlasti, se před Bohem ozvav Přísahu slož, že co hrdina Křesťany zmaříš. V prchlosti řekl; hned přísahu skládali všickni, Že se co proudové vírní na křižovníky

Svalí, aby y Boha y proroka, žen y Ztejrané pomstili vlasti. Tuť k poslovi pravil Vévoda utrhajícý: Řečilis lidu Tichého, Křesťane! slyšel? Jda k knížeti svému

Pevného národu zjev mu žádosti slušné. Praviv Popele odbyl. Již k boji se mocně Chystaje Nuredýn k svým promluvil lidem: Ctitelé živého Boha a proroka jeho,

Podporo vlasti! My mužové bojujem zdární, Abychom hájili žen a pomstili dětí, Pomstili potupy Boží; řekněte: proč se Křesťané do boje hrnou? Loupežujícý

Vtiskli se v květný kraj, by y pobrali statky, Zlato a rozkoše nám, by y májové dívky Svojili sobě, y syny a šlechetné otce Smrtili s posmíváním. Těchtoli dráčů

Posměchy trpěti muží na věky budem? Hrdiny! chopte se zbraně, a synové mstěte Otců poroby svých! Bůh říditi kroky, V nebezpečenstvích Bůh vás hájiti bude.

Křesťany vyhubujícý Hospodin zmařiv Krásami zlíčí vlast jak nevěstu vnadnou, Rozseje po zemi štěstí, ovine čela Slávou národu svého, a milence zblaží.

Praviv v plameny rozžal vévoda vojsko. Zvěděv Vratislav, co vůdcové myslí, Končí rozbroje lstí. V syť lákaje Turky Zvětřené plaší outokem nebezpečenství.

Chytiv veškeren pluk lid v svobodu pouští, Zůřivé řetězy spiav své do města vede. Spatřiv zdaleka hrad, prv milosti Páně, Slávy a utěchy pramen, teď neřesti sýdlo:

Všecko se na světě, vzdychá, proměně sklání. Z přemyšlování strhuje vévodu lid, jenž V zástupu k němu se valí, anděla svého Hlukotem vítá; prodrav z lidu se dí kněz:

Přijmi, ó ozdobo vůdců, srdečné díky Vděčného lidu. Tys zdrtiv divoké Turky Kruhů Křesťany sprostil. Již poroba věčná, Posměch a smrt jak káně se snášely v spolku

Nad lidem Krystovi věrným, starcové mřeli, V porobě plakaly dívky, a mužové slavní Kráčeli pod jhem. V svatyni rodina Boží Naposled vkročíc volala o pomoc k Bohu,

Slzami skropily hrob, a zlíbaly sebe S dítkami matky; zde otec, tam klečela panna, U kmeta svíjel se muž, krev v ouzkosti cedě S přítelem loučil se přítel, a posvětil na smrt

Milého bratra. Tu Hospodin lidu se ujav Anděla vyslal a vyplenil nemilostníky. Hrdino Páně! tys svobodu v svatyni vštípiv Z potupy vytrhl hrob a z ouzkosti kněží,

Mocný oslaviv kříž jed nevěry zkazyl. Za to tě slaviti svět, Bůh na věky věků Žehnati, anděly svými co podporu Boží Plamenem nebezpečenství voditi bude.

Řečný vymluvil kněz, a veškeren národ K slávě se přitiskl své, by očima svýma Anděla spatřiv na těle, na duši okřál. Vévodu provodil lid, když ku hrobu Páně

Kráčel, by před Bohem živým člověk se kořil. U hrobu slavného klekl, a vzdychaje vroucně, Slzami svlažuje prach své žádosti vyslal K původu veškerenstva, a o pokoj svatý

Prose se utopil v snách, že podivy uzřel V blažené budoucnosti. Co rozkazem Božím Pouště se změnily v ráj, a dráčové v bratří. K národu národ se vina, a v porodu duse

Rozbroje vztek, syl po světě sladivé štěstí, Pěstoval rozumu štěp, a k moudrosti chrámu Vyvodiv rodinu mdlou lid utvrdil v pravdě. Šťastný vykvetl věk. Div spatřuje náhlý,

Nemoha pronesti z ust slov vyzrazujícých Prudký cyt jen slzami radosti zjevil. Matka se obětujícý za syna Bohu Plésá tak: Ach! rádaby cedila krev, by

Dobrému dítěti krví koupila štěstí; Rádaby vkročila v hrob, by milému svému Přidala dnů. Vše co láska a zbouřené srdce Mysliti káže, co otcy zde mocnému Bohu

Přednáší, a y skutečně v vytvořujícým Duchu již spatřuje štěstí drahého syna. Laskavé mateři srdce se s obdivováním Třese, a spíjí duch, jak bez sebe padnouc

V radosti umrtvujícý vine se v prachu, Slzami skropuje tvář, a děkuje Bohu. Povstav od hrobu Páně se k statnému vojsku Vévoda vracel, by na trůn usadil krále.

K podivu vypnul se trůn, ctný velitel kynul, Vykročiv zástupem král jak milenec Boží Ozdobil trůn. Lid zkameněl nevěře očím. Jako se z hrozných snů muž trhaje hledí,

Zdali se skutečně za ním katané ženou, Vida se u prostřed svých, jak s obdivováním Na milé patří, však mdlým nevěře smyslům Ještě se příšery leká: takto y národ

Veškeren zhlíží očima vyděšenýma Na svého krále, a hlavou kroutě a s hrůzou Očima stříhaje skoumá, zdali mu lstivá Podoba nemate smyslů, pravduli vidí?

Vida a nevida ptá muž svého se druha: Králeli vidí? čili ho kouzlové mámí? K trůnu se blížiti chce, a lekaje čar se Za lidi leze, a vyjde, a znovu se děsý.

Jistotu zvěděv sype se k milému národ, Jako se synové hrnou k dobrému otcy. Radost se zvýšila v ples, když spanilé dcery Sybylu rozkošnou a Sofyi outlou

Slouhové věrní z poroby přivedli k otcy. Jaký povstal tu cyt! Jak rozmilé spatřil, Bez sebe král k svým klesaje nejrozmilejším Neviděl rozkoše své a neslyšel slova.

Růžové dcery co květavé milostenky K otcy se vinuly mdlému, a líbaly ruce, Líbaly oči, a slzami kropily tvář co Perlami předrahými, a křísyly otce

V život, a otec se vtiskl k svým obživujícým Milého dcerám, do nebe hledě a ruce Spínaje plakal, až srdce všem ztrnula v těle. Teprv co rozkoše cyt se rozplynul v slzy,

Stísněné srdce se rozlilo v slova, a dobrý Velitel šťastným cýtil se člověkem býti, Zvěděl, co s dcerami zrádcy kovali mstiví, Májové krásy co z poupěte rozvinujícý

Růže se chovaly v skrejších pro chtivé zprávce, Rozkošnícy na čisté kráse se pasouc Panství tvrdili své, a sy rozkoše strojíc Čekali dychtivě zpráv, jižli Křesťané klesli.

Štěstí zradilo klam, ctnost ovilo slávou. Chlapové nectní kořisti oželujíce Sladké, se vydali v běh, by v nebezpečenství Nahého obhájivše sy života prchli.

Hrdina neviny štít a svobody skála Oblaživ s národem krále y oslavil sebe. Proto se vůkol a vůkol co hromové v skalách Radosti rozplozujícý k nebi až pnuly,

Proto y sladký zpěv ctil anděla Páně, Krása se zbíhala sem a podala věnce: Lidi plačícý, hrdino! vytrhl jsy Jak Bůh z vězení hrozného, daroval

Dítky otcy a matce, Ženicha nevěstě zoufajícý. Žalář pekelnou otevřel tlamu, a Muži srdnatí, v šarlatu knížata,

Outlé s matkami dítky Pukřeli v skalině jedovaté. V hoři nejtrpším Hospodin pohleděl Na své věřícý; k pomocy anděla

Seslal; vévoda přišel, Vzhlédl, kam se poděli protivnícy? Po zpěvu s ženami muží růžemi svého Hrdinu zasypali a volali mocně:

Svoboda zvolila chrám sy v svatyni Páně Za svůj trůn, kam sláva y vkročila s ctností. Zlatý povstane věk, lid plésati Boží Po věky bude co milenec sladkého štěstí,

Všickni lidé se spojí jakožto dítky Jednoho Boha a věrní v radosti bratří. Takto y na křižovníky y na Saracény Vylila mírnost hrdiny přívětivého

Rozkoše med, a pěnami obživujícý Radosti spíjel se lid, že běhaje městem, Nevěda, čeho se má v svém chopiti plesu, Ze srdce vyvrhl svár, a co milého bratra,

Nedbaje víry a nedbaje různice věčné, Miloval Saracéna y zblažoval Křesťan. Jakoby čistá láska jen řídila bratří, Takto sy tajnosti jevíc líbali se a

Jistili svatě, že šťastný rozkvete věk, kde Křesťané s Saracény jen jednoho Boha Vzývati, za sebe v bídách životy čestné Sázeti, lásku sy láskou spláceti budou.

V Vratislavovi všickni srazyli lásku. O milém muži se rozběhla po městě pověst Rozhlašujícý div. Hned z města se starcy Scházeli sem, by moudrého zočili vůdce,

Zbíhaly panny, by spatřily očima svýma Krásy a vlídnosti květ. Co srny se pásly Na čele jasném a na oku obživujícým Růžové tváři. Co do těla duše se dívky

Vtělily do jeho krásy a rozžaly oheň V srdcých šálivé lásky, že zcediti krev a V plameny skákati chtěly, by živily muže. S nimi y Fatyma vroucý, Růženy krásné

Chůva, své spíjela smysly a hořela láskou Obživujícý krev y zkleslého věku. Všecka jen obdivováním na těle trnouc Běžela k dceři, a očima jiskřícýma,

Rukama sepiatýma co poslice Boží Hlásala bez slova div a mrazyla dceru. Dítě mé rozmilé! dnes jsem spatřila divy. Řekla, a nebyla s to, by zbouřené srdce

Mocý vpudila v řeč, neb rozlila v slzy. Fatyma opatrujícý od prsu outlou Dívčicy právě co květinu nejspanilejší S pochlebováním ozdoby rozvinovala

Poupěte svého, že růže se vyzdvihovala V slávě, a vnadami bujníc lahodivými Jímala srdce y mládka y muže y starce. Tváři co dennice jasná, v májili barví

Bez mraku nebe, a oči co plamenné hvězdy, Štíhlý zrůst, krok anděla Páně, a pohled Bohyně rozkoše led svým pohnuly kouzlem. Slova co med, vtip střelami pronikajícý

Hlubiny srdce a prudkost živého ducha Zdrtily rozum a věčná kovaly pouta. Vůkol a vůkol se žádná neskvěla krása, Aby se pustila v boj, neb zatmila bleskem

Růženu vnadnou, jediné Melina jí se Rovnala v kráse, a Božskou předčila ctností Ozdobu chlubnou. Se všech hrnuli stran se K podivu světa co rojové včel, by y krásy

Div, by y milosti obraz zočili, hrdí Saracéni s poklady svými, a k nohoum Bohyni skládali v dar, kdo co na světě spatřiv Nejdražšího, buď životem vydobyl svým, neb

Rozumem na jevo vyvedl. Knížata vládu, Hrdiny čest, a výbory mládeže krásu V oběti nesouc živili naději v srdcých, Lásku že vzbudíc paprškem milosti zobří.

Pochlebníků zbor své Bohyně stíhal Loudivé vnady, by písněmi zázraky krásy Po světě rozhlašuje y plamenem lásky Mrtvý obživil zpěv, y k nebi se vynesl

Bleskotem pozdvihujícým z dřímoty básník. Panna co rákosem hrajíc životem lidským Zbožnila hrdiny v mžik, neb zmrazyla slovem. Nad zlato, nad všecken svět, ba y nad život vlastní

Slavíc Bohyni svou, jak kynula okem, Letěli v smrt, neb sy kovali poroby pouta S pochvalováním, že sy y zýskali lásku Růžové panny, y trpkosti zažili smrti.

Vidouc zplašené muže se mladice pnoucý Zvýšila mocného ducha a zhrdala láskou Planého milovníka, a kouzlila sobě Obživujícým skaliny duchem co světa

Šťastného tvůrkyně ráj, kde se růžové krásy Vysypajíce co májové květiny milka Švižného loudily sem, a vnadami šlechtíc Ozdobu světa mdlé láskou rozžaly srdce.

Růženě hořela tvář, že milenec vroucý, Koruna krásy se k ní jak k Bohyni lásky Blíže již milosti cýtí plameny věčné. K milému letí, k věrnému stiskuje srdcy

Vyvoleného, a stín vší rozkoše míjí. Dívčice čelo sy mne a spatřuje s hořem Šálivé rozkoše sen, a z usmrcujícý Slávy se trhá, běží v sad, kde své smysly

Pěnami krásy a neočekávané lásky Spíjíc blahosti hledá, z sladkého sna zas Zhlíží s hořekováním na stinné stromy, Slyší zpěv, květ zočí obživujícý

Radosti v sadě se rdít. Ach! běduje, každý Na světě miluje tvor, jen mne sladivé lásky Stínové mámí. Věčněli vzdychati, v moři Vášně se topiti mám? Bůh pro mneli štěstí

Nevyšel s nebe, a milosti hvězda se neskví? Všecka mi naděje zhasla. Vždyť bez cytu lidé Poklady v oběti nesouc outlému srdcy Mluví slova co med; ach! jakoby pára

Pochlebování, jakoby klenoty mohly Zýskati srdce, co po milém stínu se pídí Vytvořujícý se všemi krásami tělo, Se všemi ctnostmi a vnadami milého duši.

Boha, ach! na světě není; srdce mé shoří! Vzdychla, a slzami tvář svou skropila květnou. Nuredýn své rozkošné miloval dítě Více než slávu a klenoty celého světa.

Z dětí všech mu zůstala na živě krásná Růžena, v nížto y všecky své sjednotil lásky. Křesťany o ženu milou, o děti švarné V rozkvětu blahosti přišel, a jediné s synem

Zachovav dceru co Asdrubal vštípiti hleděl Věčnou v rodině své mstu na křižovníky. Vstávaje léhaje milkům vypravovával, Jak zlí Křesťané meč v bok vrazyli matce,

Hůř než ďáblové o zeď třepili dítky, Chytali vřelou krev, a se spíjeli krví. Vztekem se třesa a pomstou hoře y s pláčem Vzbuzoval syna a dceru, by Křesťany divé

Vydali v smrt, a vida, že dcera y syn jak Ploditel v srdcých svých jed na křižovníky Vaří, plésal, a za děti děkoval Bohu. Melinu miluje Rustan zahynul láskou.

Nuredýn s svou dcerou u syna kleče Za mstitelkyni pevnou posvětil dívky. Dcera co dračice mstícý slíbila svatě Otcy, že žádnému z mužů vřelého srdce

Nenakloní, žádnému milency ruky Nepodá, leč hrdina Křesťany zhubí. Zlostí dívčice vroucý na křižovníky Saracénů popouzývala k boji.

Zbouřiv Nuredýn lid v outoku propadl. Začal se soud; tuť hrůzou Růžena zklesla, Šálivé naděje s bouří zmizely v páru. Pomsta se zmocnila srdce, a zhatila smysly;

Křehkost a strach, boj, vítěze sláva a zbitých Potupa mrzká každou změnily krve Krůpěji v jed, a dívčicy plápolajícý Věčnou mstou vztek ozbrojil zdivočováním.

Všecko se sypalo ven, by v oslavě zjevné Spatřilo vítěze Čecha, jen Růžena smutná Nehnula sebou. Fatyma vyzvědajícý Zaryla do lidu oči, by korunu slávy,

Víry a slabosti štít svým zhltila okem. Sotva že zočila muže, co dívčice trhlá Běžela k dceři, a hoříc plamenem lásky Nebyla vřelice s to, by zjevila slova.

Stíhnouc ducha a krotíc náruživosti Zšířené proud své tvářila milostence Všecko, co vášeň, co plápoly zbouřené mysli Zploditi mohou: barvami živícými

Přiozdobovala tvář jak samého Boha, Vyryla plamenem ctnost jak nebesa čistou, Hlásala lásku, co s vlídného oka se smála, Pronikajícým zpěvem, že trnula tělem,

Jiskřila očima cyt, jenž křižoval v srdcy, Jakoby rozpalem svým svět k obdivování Nutiti, ze srdce vír zas do srdce vlíti Bůjného chtěla a zázraky tvořiti řečí.

Rozmilé dítě! ó patř, jak všecka se třesu, Mluviti chcy, a tíží zprouděné vášně Nemohu praviti slova. Ach! oudy mé starost Skloňuje k zemi, a krev má sotva se vleče;

Miluji předc jak dívčice v májovém věku Krásného muže, a srdce se v rozkoši topí, Smysly se zvětřené matou. Jaké to krásy, Jaké to vlídnosti blesk! ach, očiby duši

Vytrhly z těla, a růžemi barvené tváři Mrtvou vzkřísyly ženu; a jestliže v drahém Oděvu na koni lítá zhlížeje anděl Po lidu oslavujícým ochranu svou, tuť

Zdivočujícý duše co ovčičky krotnou. Y tybys, růžinko má! ač hlava se zpírá, Patříc na květy krásy se zlomila divem, Zardila tvář, a y před světem vyznala pravdu:

Hrdiny krásnějšího jsy neviděl, světe! Bouřivé dívky co pitomé s užasnutýma Očima na muže hledí, očima jiskříc Šedivé ženy tu stojí, jakoby sýly,

Jakoby nabyly krás, se na milém pasou, Na těle trnouc domů se vrátiti nechtí. Sotva jsem strhla se s vnad, ach! jediné láska, Milenko, tvá mou zkřídlila moc, že jsem k tobě

Letěla s rozhorleností, aby jsi podiv Zočila světa. O spěš a hrdinu viz, oč Na duši okřeješ láskou, na těle zpěkníš. Růžena zavrhujícý svádivé řeči

S posměchem řekla: Zdaž Křesťanby povstati Bohem, Vřelice! mohl? Jej věčná škareda hyzdí. Fatyma prudká řeči se chopila proudné, Jakoby mínila div ní kouzliti v srdcy

Ledovém spanilé dcery; tu krásami muže K malování s oblibem vytvořovala Přisahajíc, že se Růžena vnadami pohne, V bleskuli vévodu spatří. Zázraku zkusým!

Vyšla, a viděla zbraň, blesk roztřikujícý Zdaleka v oči, a strnouc hořela mstou, by Křesťany zhubila všecky, a očima střelíc Na křižovníky, ach! spatřila výbory svého

Národu v poutech; již klesala obryně strachem Slyšíc v zástupu hlas; tuť okovy spadly, V svobodě otce a vévodu zhlížela v slávě. Jakýs obrazyl lesk se v stržené oči

Leknuté panny, cos Božského skvělo se na něm, Jakoby náhle se na jiném octnula světě, Vábného s obdivováním zázraku cýtí. Láska se vtrousyla v srdce, a plamenem mocným

V duši se vtělíc potřela zápaly vzteku. Jak laň chvátala domů, a růžové cestou Vytvořujíc sny hrdinu přívětivého V hlubinu zaryla srdce, a s ním sy y štěstí

Lahody, s ním sy y rozkoše kouzlila lásky. Fatyma ptala se cestou: Jak se ti Křesťan, Růžinko, líbí? Dívčice v blahosti chrámu Stavěla oltář, vnášela oběti lásce,

Slov a y divů světa sy nevšimla všeho, Samoty hledala doma a v jeskyni lezla; Tady se propletajícý stezkami lásky Vzdychla, až ztrnulo srdce, a duše se lekla.

Již jí samoty skrýš, již květiny vábné Nepotěšily víc, jak hrdlička toužíc Po živé duši se vracela v hrad a tu svého Potkala otce; co bez sebe k srdcy mu klesnouc

Zděsyla starce, že zkostl, a pohleděv s strachem Na milé dítě: Co, dušinko, stalo se tobě? Ochraňujícým tázal se pohledem dívky. Nemocli lomcuje tělem, či smutek tě tísní?

Nermuť se, dušinko má! vždyť otec se šťastně Vrátiv s tebou, poklade nejrozmilejší, Bydleti, s tebou v tichu se těšiti bude. Praviv milenku svou stiskl k plnému srdcy,

Zhlížeje s usmíváním na drahé dítě. Pohledem krásným zmizely trampoty všecky Stísněné hlavy, a srdce se šířilo mocně. Což mu již do hrdé slávy, co do panování?

S dcerou nalezl trůn a y rozkoše v světě Nejlahodnější. Právě co dítě sy stařec Sváděje lichotil dceři, a růžové tváři Hladě a líbaje oči se na světě blahým

Hlásal, a čest a y klenoty zaslepujícý, Veškeren svět chtěl rozdati pokladu lovcům, Jestli se s klenotem svým sám blažiti bude. Vidouc radosti prudkost dobrého otce,

Vinula k starcy se dcera, a zlíbala čelo, Stiskla ho k prsům, jakoby v radosti vlíti Mínila do něho duši, a zkleslého z morných Vzkřísyti hrůz, a převesti v rozkoše stánek.

Radosti očima jiskříc skrývala v srdcy Zármutek neustupný, těšila otce Cýtíc nemožnosti, by divoké bouře Zpoutala vztek. Jak poobčerstvila mdlého

Otce, co střela se v samotu skryla, kde hvězda Naděje svítila duši, že pokoje dojdouc V příznivém spaní rozbroje škodlivé zmůže. Naděje marná! Spaní zplašila láska

Mocná, vytvořujícý milého obraz. Dívka se zmocněné lásky co ještěra leknouc Skočila z lůžka a z bouře se prodrati chtěla. Planá usylování! Poroba věčná

Sevřela srdce, a panna se s tělem y s duší Oddala milému svému. Již na zemi klekla, Na prsy levicy kladla, a pravice k nebi Pozdvihujícý slíbila milency věrnost.

Náhle co z divých snů zas se protrhla zkřiknouc: Bože, vždyť Křesťanem jest! a tu rukama lomíc Skropila slzami tvář, že y ztupila čest, y Zradila víru, y na smrt vydala otce.

V ouzkosti zvolala trhlá: Kde jsy, ó smrti, Utěcho má a y naděje posylňujícý V těsnosti bídného tvora? Co k milému svému, K tobě se vinouc lásky a pomocy hledám.

K stínu se tlačíc, jakoby skutečně měla Se světa jíti a v chrám své blahosti stále Vkročiti, mluvila s smrtí, pak se co lvice Vyškubla družicy své a k milému skočíc

Líbala hrdinu v duchu, a stavěla ráje, Kdeby co andělé láskou blažili sebe. Jitro se přibralo s nebe a k životu budíc Veškeren lid sny plašilo šálivé z hlav, jen

Růženo! tvých snů nerozplašilo svodných, Nepřivodilo s dnem tvé pokoje duši. Pevná trhala láska co dračice srdce, Tvořila strašlivé stvůry y obrazy vnadné

V zvětřené hlavě, a strach a naděje mylná, Láska a zoufání v mdlém válčily srdcy, Zhatily smysly, a zdrtily rozum, y jasnou Potřely krásu. Jak milenku spatřila chůva:

Bože! co dělo se s tebou? s podivem křiknouc Objala dceru, a slzami zbělené tváři Kropíc zlíbala očka a hladila vlásky, Na srdce stiskala srdce, y poznala s hrůzou,

Že se y na těle třese, y divoce zhlídá, Jakoby křičela bouří, jakoby s smrtí Zápolit měla. O Bože! mé rozkošné dítě! Jaká potvora lícnou zkalila jasnost,

Zděsyla hrůzami srdce a zmrtvila duši? Nastojte! očičky světlé co na nebi hvězdy Do hlavy vpadly, a vábivé růže se s bledé Ztratily tváři, a sladká zmodrala usta.

Nemoc, ach! hrozná nemoc se na tebe valíc Ozdobu stráví mladosti rozkvetajícý. Dívka co ze sna se trhnouc vzhlédla a ztuhla. Fatyma patříc na divé oči a vnitřní

Vichřicy plakala znovu, a rukama lomíc Dcery se ptala: O pověz své máteři věrné, Nevinné dítě! co v stísněné srdce se vtřelo? Dívčice hluboce vzdychnouc zakryla s studem

Rukama tvář: Jen, srdce jsem ztratila, vyřkla, Vylila slzy, a k prsům matce se tisknouc Sklonila hlavu, a s pláčem, až trnulo srdce, Vyznala bolesti své: Ach, matičko! umru.

Láska mé vnitřnosti zžírá, pokoje nemám Doma a v zahradě stání, ve dne se třesu Zoufáním a hrůzou zmrtvuji v nocy. Ach! kam se mladosti květ, kam radosti děly?

V jakou hlubinu řeč tvá nebezpečenství Věčného srazyla dívku, že očima svýma Božského spatřila muže? Již po všem je veta! Láska mne trýzní, svobody zbavuje láska.

Darmo se skrývám, darmo se proderu k lidem, Všudy co Bohyně mstícý kroky mé stíhá; Brzy sny divoké tváří, čaruje hned zas Ráje a blahosti chrám. Co sy v těsnotě počnu?

Krotká hrdlička v snách s svým milencem chodím Bez všeho rozumu hledíc na jeho oči U sebe dím: Ach, nemohu bez něho býti! Pravíc vzdychla; co anděl se Fatyma blížíc

K milence své jí hladila tváři, a patříc Na pannu vroucý s usměchem: Nermuť se, řekla. Srdce se ztiší, s mládencem plésati budeš. Řečí potěšujícý zkrásněla dívka.

Takto se květina schnoucý zmocňuje vláhou. Růže se třpytícý jak dennice jasná Vábila v sad zbor krásy, a kouzlila vůní. V rozkvětu slávy se outlých tázala květin:

Sestry kde rovných krás mně najdete v světě? Parna se ztrojiv blesk květ rozkoše pražil. Růže se skláněla k zemi, a skrývala krásy Vábné lůno, a volala plamenem zkleslá

O pomoc k nebi. Tuť dívčice tklivého srdce Skropila keř a novou zrodila krásu. Takto y Růžena v slávě co vládkyně světa Stála tu, sličnosti květ a mládeže rozkoš.

Pročbys, Fatyma řekla, své tajila cyty? Mladice květná krásou zázraky tvoříš; Milenec tvůj, král mládeže, koleno sklání, Vzhlídneli Bohyně tvář. V chrám vejdete lásky,

Vejdete v blahosti byt; svět okřeje smírem. Fatyma řekla, a radila dceři, by otce Zýskala lásce; a Růžena kvapila k otcy, Ozdoby těla y duše co před mužem milým

Rozvila mladice švižná, sladila řeči Chytlavé pochlebováním, očima svýma Šlehala plameny lásky a vděčnosti svaté, Zvýšila krásu a ctnost, y se nevinně ptala:

Dceruli miluješ svou tak srdečně, jako Miluje tebe? a na tvora přívětivého Pohleděv otec, a skropiv slzami tváři: Slávo a rozkoši má! tys nad život dražší,

Nad světy milejší! řekl. Miluji tebe, Dítě! co bohyně lásky, y pro tebe, kráso! Do ohně skočím. Dívka co anděl se vlídně Přivinujícý pravila k starcy: Y dcera

Miluje dobrého otce co Boha, a za něj Na smrt se světí. Což jsy, ó živote sladký! Se vší krásou, otceli milého nemám? Což jsy, ó světe, y s poklady všemi, co, slávo!

Slunceli života mého se skryje? Co kvítek Bez rosy, bez duše tělo, y krásy y duše Schopnosti bez tebe vadnou; k srdcyli vinu Drahého otce, co bohyně lásky, co růže

V loudivé slávě tu stojím, žalosti mrou, a Z mraků radosti lesk k mým vykyne očím. Kdo se mi v štěstí rovnati může, co dcera Zýskala otce? Ach! prvé jsem klesala jako

Chudina v bolesti proud, a v ouzkosti mřela. Neboť se nebezpečenství na tebe se všech Svalilo stran, buď smrt, neb poroba stříti Hrdinu chtěla, a v potupu složiti dceru.

Chlapkyně tvářbych slzami skrápěti, nohy Vítězy líbati měla? Ha! otceli není, Proženu bok! – v tom spatřuji otce – ó Bože Jaké to radosti zvuk! Již vévodu žehnám,

Jenž Bůh roztřepiv svár ctnou rodinu spasyl. Kyžbych jen jednou slavného spatřila muže! Otče! ó živote můj a rozkoši sladká! K tobě se vinu, a pro Boha dobrého prosým,

Na dceru patř! cyť prudkost vděčnosti svaté, Milenku zblaž, aby zočila anděla strážce, Vyznala k němu se tisknouc: Nám jsy ty Bohem! Všecko co Bohu se koří vítězy, všecko

Oběti snáší, zjevuje vděčného srdce Dary y písněmi cyt; a my jediné v kalu Nenávisti se brodíc milujem svár, a Hrdinu zmařiti chceme, že otcy y dceři

Zachovav životy boj nám k utěše skončil? Z dřímoty otče se zbuď, a k ctnosti se vypnuv Vášní plameny dus, a y Křesťana miluj! Růžena sladila tak svá pochlebování

Pěnami srdečné lásky; co dívčinka outlá Sedla sy k nohoum, hladila dobrého otce, Spínala ruce, a prosyla, plakala, jakby Ztratiti svět, jak vydati s otcem se na smrt

Měla, by pláčem, by láskou zlomila skálu Mstivého srdce, a záští zplašila z duše Zdivočujícý; již zas povstala, vůkol Stařečka vinula ruce, a sladce se smála,

Jako se milá na svého ženicha směje, Pohledem pronikajícým dravého srdce Hlubiny zkouzlila div, že se s povzdychováním Zhlížeje třásl, a nevěda v zmatku co řícy,

Milenku přitisknuv k prsům zaplésal otec, Po milé tváři se díval, a zmateně pravil: Ke všemu, milenko! svolím, Křesťana miluj, Vévodu s národem smiř; však srdce mé zbité

Lásce se zpírá, vrahu se kořiti nechce. Růžena zatmila tvář, a truchlivě řekla: Protoli trpěti má, že předkové hubíc S národem veškeren kraj tvou rodinu zbili?

Vévoda národu Bůh nás životy zblažil, Za to y hrdinu cti. Vždyť svobody přítel Miluje ctnost, chlap lásku a nevinu smrtí. Dítě! ó rozkoši má! tvé moudrosti jasné

Sklání otec se rád; však neznaje lásky Neviny zklamati nechce. Ty za otce miluj! V temnotě kroky mé řiď! Již z nebezpečenství Proudu se vyrvav v tichosti stráviti míním

Krátkého života běh. Jen u tebe stání, U tebe utěchy dojdu. O mějte se dobře, Na věky dobře vy bubliny oslepujícý Krásami prudkého ducha, ó slávo a štěstí!

Praviv kázal, a slouhové poklady snesli Podivy přirozenosti, by vítaje s slávou Mocného vévodu krás všech rozložil květy, Vyjevil lidem, že nad svět sy hrdiny váží.

Růžena vidouc, otce že zdivočeného Sklonila duši, co hrdlička zpívala sladká: V lásce se topím, nad oko miluji muže Krásného, nad zlato výším ctnosti sy jeho.

Blaze, ó přeblaze nám! již dennice štěstí Čistého vyšla, již hodina lásky se zrodí. Tiše, ó srdce mé, tiše! proč divoce tlučeš, K námli se vévoda blíží, v rájby tě vsadil?

Dívčice řkouc jak pták jen lítala sadem, Prozpěvováním hory a doly co dcera Mocného štěstí k radosti probuzovala. Jakoby smyslů, jakoby rozumu vřelou

Pozbyla láskou, srdce své jevila stromům, Štěstí svěřila skalám, zpívala ptákům. Fatyma slzýc vinula milenku k srdcy Lásky a blahosti den s ní v rozkvětu slavíc.

Vévoda utvrdiv řád, a národy vírou Zdvojené smířiv, rozžal radosti plamen V Jeruzalemě, že lid, že y knížata ohněm Hoříc lásky sy strojili radovánky,

Aby y jevili svou y vlídného vůdce Před světem čest, a bleskotem oslavování Spojili na věky srdce. Co na nebi slunce Zatemnil Nuredýn všech hostiny knížat.

Vévodu přijav v hradě co milého Boha Rozložil krásu a lahody pokladu svého, Radosti ztišil se hluk, když Růžena jasná V hostinu vešla, a oči se zaryly v krásu.

Korunu odplaty nesouc koruna krásy Vstoupila v sýň jak nevinné děvče, a studem Sotva že: Děkuji! z ust mdlým pronesla hlasem, Korunu složíc slzami zalila tvář, a

Prozrazovala cyt, jenž stiskoval srdce. Hrdina ztrnul, a láska se zmocnila obou.