Vratislav. Zpěv dvanáctý.

Na oko zaskvěl se mír, boj snovala zrada. Emanuel co Mehmed se s Nuredýnem Spojiv zbouřoval lid, a záhubu chystal. Dceřina láska a vlast a svršené křivdy

Rozžali Nuredýna, že spojence svolav Znáti chtěl moc, boj vášněmi zkřídliti nový. Dravá bouřemi noc jak v rozbroji peklo Stala se svědkem y zrady y oukladu všeho.

Uvodiv v skrýš své ctitelé mluviti počal: Mužové slavní! dlouholi váhati budem Povolujíce, by Křesťané s posměchem naše Loupili statky, a zbíjeli s ženami děti?

Ach! jak proroku mocný! synové tvoji Zklesli, že pro Boha nechtí skočiti v boj, že Srazyti poroby pout lid nectně se zdrahá. Bože! kde jsem? Vždyť pohanu ctitelé tvoji

Oběti nesouc čest a stud a y štěstí K nohoum skládajíce se v neřesti topí. Zmužme se, bratří! pro Boha životy vsaďme! Praviv sedl; tvář hořela rozhorlency,

S očí vyšlehl blesk jak z Vezuvu výlev, Každý třásl se mu oud, jak třese se strom, když Vichrové bouří. Nemoha divosti zmocy Vytrhl meč, a do kola švihaje větrem,

Sháněje krůpěje sýly řeč vypravil k zboru: Životli vám, neb vaší rodině milý, Chceteli stráviti věk své mladosti květné V rozkoši sladnoucý, smrt na křižovníky

Z nenadání valte, a z nebezpečenství Vyrvete sebe. Vždyť smrt, neb porobu věčnou Proroka slavného synům Křesťané nesou. Křesťany znám; nic na světě svatého, nic jim

Vážného není; s posměchem přísahy rušíc Tupí mocného Boha, a Krystu se příčí. Zrádcové bídní za zlato otce a děti, Za zlato přátely své a y samého Boha

Zaprodavše jen bubliny svatosti kouzlí, Aby y pěnami lásky y pravoty bleskem Sprostý zklamali lid. Těm ouskoku plodům Svůjbyste svěřili rod, své vydali statky?

Pro Boha držte se žen! teď svobody hvězda Krásně se zaskvěla nám, teď naděje růže Vykvetla naším; chopme se mužové zbraně! Vlasti y žen a y pokladu dobudem lehce.

Zuřivec řekl, a rukama zatleskajíce Poctili rozdivočency vévodu hřmotem: Zbíjeme mládka, a slabého zavřeme krále, S nimi y zmizý moc vší Krystovi sýly.

Takto y svobodu svým a y rozkoše sobě Na věky upevníme. Tu řinkali meči Slavíc hlukotem příští svobody jasné, Jakoby složili v hrob již Křesťany zbité.

Po divém hlukotu svodný promluvil Mehmed: My zde co sloupové věční klesavé vlasti Rozvažujeme, jak zázraky konati počnem; Zatím vévoda Křesťan co milenec vřelý

Oumysly uvede v skutek. Co mužové dlíme? Netřeba slov, kde skutku potřeba žádá. Mineli den, my Křesťany zhyneme všickni. Každého ouklady znám, a y tajnosti škodné

V hlubině dravého srdce. Jen záhubu naším Chystá Krystovo vojsko, a záhuba zraje. Vévoda hrdiny zbiv, již svobody jiskru Duše y rozvine syť, by národu květ a

Jádro co otroky zloviv v cyzynu zavedl; Nás pak srdnaté muže y šedivé starce Hodí v skrýš, než k mukám přípravy skončí. Darmo, ach! knížata slavná! klekněte před mě,

Darmo se s dítkami matky co červové budou Svíjeti u noh; Turkům milosti žádné. Dříve než pomine den, smrt rodiny stráví. Slyše, že zkovali pád vám synové vzteku,

Vida y nástroje děsné, by trhali panny; S dřímoty skočiv svatý složil jsem slib, že Krysta se spustiv přivinu k proroku Páně, Abych y zachoval vás, y Boha sy zýskal.

Pro vás chvátaje, v smrt jsem Křesťany zradiv, Lásky a rozkoše med, sklad stříbra a zlata Opustil rád, v toun hanby a nebezpečenství Muž se y cyzynec vrhl; a pravého Boha

Synové zdární, chlapové mrzkého vojska Ztratili svou jste y vlast y své spanilé ženy, Ztratili zlato a všecko, co člověka těší, Všecko, co člověka krásý; v hlubině necti

Vězýc nechtěli z poutbyste v svobodu, z bídy V rozkoši vkročiti ráj? Jen se synové hanby Vrhněte v poroby kal, jed z rozkoše píte Mrtvíc bujného ducha a zmužilé tělo!

Zejtra, ó povstaňte ze snů přátelé lstiví, Zdrtí s posměchem vás y rodiny vaše. Zejtrali patřiti mám, ó proroku Páně! Na muky národu tvého, a vejskati jako

Křesťané, pláčeli žen a hořekování Zaslechnu hrdin? Ha! žluč vře v zbouřeném srdcy, Vzdechnuli na vás, ubohé děti a starcy! Ruce mi trnou, vásbych, májové panny,

Katům vytrhl z muk! Než co zmatenec činím? Pročbych vydal se v boj, když s usměchem na své Otcové děti a mládkové na panny krásné Zhlížejíce se diví, jaké to muky

Krásy a rozkoše lesk, kmen mužnosti stráví? Chlapům nemluvě vhod, vztek na sebe pudě Raději zalezu v poušť, bych nevida muk, a Neslyše prozpěvování vítěze zlého

V hořekování pro tebe, svobodo drahá! Pro panny vykvetajícý vypustil ducha. Raději do řeky skočím, nežlibych zhlížel, Jak kat ohnivé kleště, by anděla trhal –

Bože! již mráz jde po celém těle, a strašných Leká duše se muk! Smrt otroky děsý, A činům hrdiny pudí. Jestliže všecka U národu zemřela ctnost, neb zhynula láska,

Mužli se na zemi nestkví, aby se za lid Posvětil na smrt; zde cyzynec z milosrdenství Za bědujícý lid tře se v okolí bouře, Světuby na jevo dal, že na světě stud, že

Na světě ctnost jak Bůh náš panuje mocný; Protož y skládám slib zde před Bohem živým, Pokrm že netkne se ust, sen neukolíbá Smyslů mých, až Křesťany v svatyni zhubím.

Zejtra, než pomine den, květ Krystovy slávy Rukou zahyne mou, král do hrobu vstoupí! Dokonal řeč; strach celého zmocnil se sněmu, Mužům hrozyla smrt, mdlým poroba dětem;

Můželi trpších ran kdo čekati z lidí? V porobě aspoň se svým byť y životem nahým Těšíc líbali dítky, a plésali s nimi; Životem radosti stín, lesk rozkoše zmizý.

Jistá potře je smrt; vždyť milenec králův Stroje y ouskoky zná všech v svatyni lidí. Snad y v tu noc, než rozmilé spatří, Strhne se bouře, a katané otroky zvraždí.

V propasti trampot se hodíc ztratili smysly, Snížili hrdého ducha, a trnuli strachy, Ač prv veškeren svět v své rozhorlenosti Zhubiti chtěli. Ty ouzkosti s posměchem spatřiv

Mehmed co ďábel se raduje, pomatenosti K oukladu užil. Co spasytel národu všeho U prostřed zástupu stál, a potvory tvoře Hlavy jim mátl, že Křesťany viděli líté,

Jak se již do hradu ženouc poklady drou, a Rodiny smrtí. Dráčům svatého nic, nic Na světě milého není; hrdina mře, a Růžové mladosti květ y moudrosti sýla

V rozbroji hyne. Tu na všecky strany se s hrůzou Zoufalec dívaje čeká, jestliže s nebe Na pomoc Bůh svým věrným anděla sešle? Naděje žádné; y nebe se hrůzami kryje,

Burný stahuje mrak; v té ouzkosti Mehmed Vyslanec Boží stavě se k nedůvěřencům, Volí cediti krev, čest zprzniti pro ně. Jakoby v mžiku se s mužů svalila skála,

Jakoby povstali z hrobu, zhlíželi vůkol Cýtíc pravice moc a prudkosti ducha, Zvrátiti veškeren svět, a y Křesťany zbíti Hrdiny prahnou; způrcům Mehmed je Bohem,

Jemu y statky, y čest a y životy svěří. Božského vévodu volíc v nebezpečenství Větří sýlu, a na vrahy k outoku kvapí. Růžena šťastná nepovšímala sobě

Oukladu lstivého otce. Což blažené dívce Do toho, kdyby se boj zas do země vtrousyv Vyhubil vlast, neb nebesa roztřepovala Střelami skaliny hřbet, vrh plameny šlehal:

V lásce své složila svět a y celého světa Krásu a štěstí; o ní zpívaly ptácy, V ní se kochala zvěř, strom dychaje vůni Vyjevil sadu, že láska svět jedině blaží.

Proto se s tělem y duší oddala dívka Vroucý náruživosti, a moudrého otce Slyšíc řeč, jenž schvaluje rozmilé dcery Vášeň, se zvýšila k nebi, a žehnala den, když

Milého spatřila muže, sny tvářila vnadné V plamenném duchu, a rozsyla pokoje sýmě, Rozkoše lahody světem co Bohyně lásky. Za to se vděčný lid k ní vysypav s hlukem

Oslavil písněmi pannu, co slavené ženy Zmáhala krásou, zatmila moudrosti sluncem. Z rozkoše plynula rozkoš, z krásy se krása, Z ourody rojila blahost; svět a y všecka

Pohybování spitým zmizela očím. Z milých trhla se snů, a viděla světla, Slyšela v hradě co větrů pohukování Valného lidu. Co v nocy to s námi se děje?

Kdo mi mé rozkoše stín jak žehravec pudí Z blahosti stanu? Snad ploditel překvapujícý Přípravy k svatbě mé chystá? Skrývaje stroje Radosti nové mne bleskotem nenadálým

Šťastniti míní? Dobroto! jak se ti dcera Za syvé starosti splatí? S usměchem řekla, Skropila slzami tvář, a spínala ruce, Jakoby nad život svůj a y nad světy otce

Dražší pro tebe vroucý žádala dcera Odplaty s nebes. O co mne to z samoty žene? Nemohu zdržeti v snách, ach! nemohu déle Zvědavé duše; mé srdce se třese, a duch jen

Do živa chvátaje láskou napřed se kouzlí, Napřed se láskou spíjí. Naděje sladká! O kde jsy, hodino šťastná? Brzyli s nebes Na zemi vstoupíš, aby již před Bohem živým,

Před světem celým milenka milému svému Na věky zjevila lásku, a vinula k srdcy Manžela svého? O manželi! živote můj. Tys Před Bohem na věky můj. Kdo radosti prudkost,

Blahosti rozkoše zná, jenž v sevřeném srdcy Bouří? Bože ach, můj! s kým cyty své zdělím? Srdce mé klesá, rozkoše nemohu snesti. Plésej, ó světe! a vzhledněte nebesa na mou

V rozkvětu slávu! O andělé! lidé! kdo cýtí Lahody srdečné lásky, kdo miluje duše Nad hvězdy čistší, dělte, ó rozkoše dělte Semnou! slyšte, co cýtím; nemohu cytu

Dušinky, pronesti vám, mé srdce jen hoří, Hlava jde kolem, a slzy, ó Bože! se hrnou. Nesnesu plamenné lásky; ach! jak mi je těsno! Každá žíla se trhá, duch se mi krátí;

Lásko a rozkoši má! kyž – z samoty pryč, syc Plamen mne zdusý. Pravíc do živa letí, Slyší sápavé řeči, a hrůzami kostne. Čeho se chopiti má? Smrt u sebe vidí.

Nebezpečenství roste, již katané míří; Dívčicy neprospívá mladosti růže, Krásy a neviny lesk, kat ztrojuje sýlu, Darmo y sliby y pláč, zlý směje se otec,

Nutí katany, ráz – sny zmizely černé. Dívka se protrhla z mdlob; ach, čeho se lekáš? Stínli tě šálí? Zase se trhla, a vyřkla: Bože! co dím? Vždyť jsem viděla otce, a hluky

Slyšela usmrcujícý, vždyť mne y bleskem Zděsyli mečové svým, smrt lítala z ust, a Přísahy hřměly co hromové divého sněmu; Milenec umře y král, já do hrobu zklesnu,

Po všem na světě veta! Tu bez sebe padla. Vždyť y naděje hvězda, y blahosti stín se Zatřely hrůzou. Křiky ji zbudily k mukám. Zrádcové skončili sněm, smrt kráčela s nimi,

Hřměloli povykování. Živote sladký! Rozkoše tvé kat – Bože ach! zmateně řekla. Hrůza co obryně kynouc sypala tmu, a Vylila ouzkosti jed, y hatila smysly.

Lásky se udusyl cyt, jen o život dbajíc Zalezla v kout jak bázlivé dítě, a oči Rukama zastěňujícý smrti se dravé Vyrvati chtěla. Hluk mřel, s ním nebezpečenství.

S pokojem vrátil se cyt, z tmy rozvinul rozum. Smyslové zbystřili lásky a rozkoše plamen, Srdce se rozšiřujícý pudilo dívku K činům; z poroby pout, z hrůz děsyvé smrti

Obryně milého strhne, a ouklady zmate Zhanobujícých dráčů. Milosti žádné! Vzteklice letěla v skrýš, zde vybrala zlato, Zaslepovala y zlata y svobody leskem

Otroky volné, a k outoku sháněla rváče. Zlatá dennice vyšla, a vzbudila život. Dcery a synové zdární do sadu slítli, Zhlíželi k nebi, a trhali voňavé kvítky,

Lůžkaby milého otce a mateře dobré Postlali krásou, světnice nadechli vůní. Veškeren zaplésal kraj, a lásce se oddav Rozplodil štěstí; jediné Růžena pomstu

Mocnila v srdcy, a s otroky chvátala k otcy, Svéhoby přítele spiala y vydala na smrt. K otcy již vešla, a zůřivě na něho hledíc Skalila srdce, a pohledy zdivočovala.

S hrůzou patřila v tvář, co jevila lásku K spanilé dceři, a zočila šediny řídké, Ješto jen pro drahé dítě se ztratily s hlavy, Viděla ruce, co hladily milostenku

Rozkoše syjíc. Chvílí pohnula sebou. Zrady se zděsyla své; však milého krása, V outoku smrt, a kvapivé nebezpečenství Zvýšily lásku, že v plameny vyhubujícý

Každý milosti cyt jak vichřice střelíc Slepila dceru, a k strašným pudila k činům. Svažte ho! kázala chlapům; svázali starce. Z tvrdého protrhl se spaní stařec, a spatřiv

S otroky zamračenými y rozmilé dítě, Oukladu otec se zděsyv, spínaje ruce Promluvil rychle: O vezměte poklady všecky, Jediné dcerušku milou na živě nechte!

Chlapové zahřměli: Vstaň, bys odplaty došel. Dobrý otec se lekl slov rozdrcujícých Laskavé srdce, a zvolal: O nebohé dítě! Vrahůms do tenat padla, ti mučiti tebe,

Hyzditi krásu a ctnost jak ďáblové budou. Ouzkost mé zhatila smysly, a bolesti cýtím Za tebe napřed; ty, rekyně Páně, ty mysli Vznešené květe! bys nezkormoutila otce,

Zhlížíš pohledem jasným na mdlého starce. Kyž ti to Hospodin splatí z těsna tě vyrvav. Praviv stařeček klekl, a spínaje k nebi Ruce se za dceru modlil, a slzami bledou

Skropuje tvář jak chudera vinul se u noh Dráčů vyhrožujícých, prosyl, a zlato Za milé sliboval dítě. Tu Růžena řekla: O dceru starče, se neboj, ta v nevině kráčí;

Ty jsy y vévodu zradil, y zaprodal dítě. Slouhové kvapte, a k vítězy vinného veďte! Hrůzou zkameněl otec, a po době okřáv, Pohledem omluvujícým na milé dítě

Zhlížeje smutně se tázal: Ach, mámli mé dítě, Věřiti snům? Co vidíš, pravila dcera, Není sen; vstaň! k vítězy na cestu stroj se. Způrnou uslyšev řeč stál bez sebe stařec.

Smyslů nabyv, a pohleděv na dceru zůřil; Řechtaje kruhy se spínal, a zkleslého ducha Zobřiv co král v své hrdosti očima jiskřil. Bohatec slavný, národu modla co zlosyn

Dítětem vlastním spiatý mělliby na smrt K posměchu kráčeti luze, neb vítězy svému V prachu se kořiti červ? Meč do sebe vrazyv Potupy ujde. Tu skočiv co divec se zbraně

Chopiti chtěl; ach! nemoha rukama hnouti, Vida, že svobodu ztrativ y o život katem Přijde, se třásl a pomocy nevida žádné, Pozbyv y hrdého ducha y mužného srdce

Kvílel co žena, a kroutě co dítě se u noh Divoké dívky, a naději koje, že lásku Svedené dcery sy zýská, že se y skála Prosbami zlomí, slze a škytaje prosý:

Pro Boha, rozmilé dítě! ty otce, ty svého Přítele bysy co zlosyna zradila vrahům? Utěcha má, mé jediné na světě štěstí, Cti květ, koruna krásy a družice ctnosti

Nebude v loužích broditi neřesti dravé. Plžům kaliny zanech, ty národu slávo! K nebi se pni, a co slunce se na zemi zastkvi. Nízkosti nezná ctnost, tmy nevyhledává

Nevina; milenka má jen na oko otce Trýzníc skoumati hledí skutečné lásky. Dušinko věz! že tě miluje nad Boha, nad svět Ploditel tvůj, že y pro tebe čest, že y život

S poklady vsadí, aby jsy plésala s ním co Bohyně lásky, a seděla v rozkoše lůnu, Kdyby y králové přijeli k nám, byť y za mou Milenku vládu a klenoty obětovali,

Zhrdnuv zlatem y vládou, spanilé dítě Přivina k srdcy bych řekl: Tys nad zlato, nad květ Slávy a lahody světa! Byť horlivec hrozyl Mukami, dceryli nedám; člověče varný!

Raději v plameny skočím, nežlibych vydal Rozkoše poupě. Hle! předrahé srdce! y smrt y Porobu věčnou pro tebe ploditel zvolí. Dcera se mračíc odpovídala otcy:

Zrady své nevylíčíš lichotivostí! Láska to krásná, dceruli vydati na smrt Holotě míníš. K chůzy se měj, snad ti život Daruje milenec můj, když buřiče zjevíš.

Slyše to otec sy vzdychl a promluvil s pláčem: Jak jsy, ó rozmilé dítě, své lahodivými Křesťany změnila mravy, jak dobrotu srdce Zkalila láskou! Časové obživujícý

Slabotu zkleslého věku, ó růžové krásy! Kam jste se poděli dnes? Vždyť milenka svého Otce co anděl se házela v nebezpečenství, Sázela statky y čest, aby radosti syjíc

Zblažila starce, a otec se dívaje na své Spanilé dítě y v mukách Bohem se cýtil. Všecko se na světě mění, kníže dnes plésá, Vězý v porobě zejtra; dnes miluje otec

Dítě, co zejtra ho zradou vyvede na smrt. Praviv tváři sy skryl; zlá mluvila dcera: Planá minula láska. Ty dítě své prodav, Hrdinu zklamav zradou splácel jsy lásku.

Za toli slaviti má tvé škaredé srdce Milenka vroucý? Pěnami líčené lásky Nezklameš dívčice víc. Ach! pro Boha dítě! Vypravil otec, co konáš? Jestliže zlato

Srdce tvé láká, jestli tě svoboda mámí, Vezmi sy statky y zlato y klenoty všecky, Manžela vol, s svým Křesťanem v rozkoši plesej, Jediné knížeti přej, by v starosti vroucý

S otroky tvými co pes se v kutlině plazyl. Darmo, ó starče! mi slibuješ hory a doly, Pravila dcera, bys snadněji milého zabil; Bublina klamu již víc mi nezmate hlavy.

V porobě věz, by hrdina v svobodě užil Krásného věku. Tenť jest má sláva a rozkoš. K čemu mi zlato a svět a y ozdoby lícné, Muželi milého nemám? Bych se co hvězda

Krásami stkvěla, byť hořely dyamanty Na těle mém, a y vnadami kouzlila lid jak Bohyně lásky; ó bez tebe, manželi můj! ráj V pouště, a krása y zlato se v potvoru změní.

S milým zažeň mne v poušť, ráj vykvete z pouště, Hvězda se krásami stkvím, a v rozkoši topím. Otec jsa bez sebe řekl: Mé jediné dítě! Láskali v srdci tvém zhasla, ach! k milosrdenství

Smysly své vzbuď! Patř na ruce skroucené, které Nosyly tebe, y na hlavu vzhlédni, co dnem y Nocý v příkořenstvích o tebe bděla! Ruce ty řetězy spnouti, a srazyti hlavu

Dcerobys chtěla? O rozmilé dítě! vždyť víš, že Pro tebe zbělela hlava, že zoraly péče Mořívé tvář, bys ozdoba světa co krásy Bohyně v šarlatě chodíc kráčela semnou

V blahosti chrám; vždyť víš, že y nad Boha tebe Miluje otec, y zlomiti nemožnosti, Dobyti koruny tobě se snažil, a stokrát Pro tebe vycedil krev, bys kázala světu.

Za tyto péčebys smrt jak dračice otcy Strojila svému, a v krvi se brodila jeho? Pro Boha dítě mé strň! zbav stařečka kruhů! Praviv rukama lomil, a slzami ruce

Skropuje milence své, chtěl změniti srdce Dívčice zmatené láskou. Usylování Marné, vždyť plameny divoké vášně Každý strávily cyt, a y zplašily duši.

Vidělať rozbroje v srdcy y ouzkosti syvé Zbitého muže, an klesaje mřel, a se kříse Na milé dítě co na svého anděla hleděl, Spatřila lásku, že krevby y vycedil rád, by

Dítě své spasyl; ach! v dítěti milosrdenství Jiskra se mdlá, blesk naděje potěšujícý Nevyrazyly v tvář; jak čertice mstivá Stojíc otcy se smála, a kázala chlapům:

Veďte ho, dříve než smrt nám buřice zloví. Fatyma kvapila v tom, by zvěděla, jaký V hradě to hluk byt lásky a pokoje bouří. Zočila div. Ach! zde stařeček v prachu se svíjel

Slávy a potupy obraz; tam zplašené dítě Hřmělo co kat, chlap mocného strhoval pána. Fatyma strnula hrůzou slavného muže Plakati slyšíc, vidouc zůřiti dceru.

Co se to děje? Kdo laskavé duše tu hyzdí? Zvídá, slyšíc běh vší neřesti kostne. Slzami zjevuje cyt, k své rozmilé dceři Matka se tiskne, a líbá zjiskřené oči,

Hladí tvář, a y rovná zvětřené vlasy, Na srdce klade své ruce, by zkoumala, zdali Lásky se ozývá hlas v kamenném srdcy; U dcery kleká, s očima uplakanýma,

S rukama sepiatýma co k Bohu se v bídě Obracujícý prosbami, pláčem y hrůzou Zvyklati hrdosti sloup, kruh srazyti vášně, Vyhnati z kamene jiskru jen lásky se snaží.

Dívka se topí v snách, strach křižuje hlavu, Skalní divoké srdce, a duše se straší Hrůzami plachých snů. Vždyť se nebezpečenství Milého manžela blíží, davy se hrnou,

Černý vstupuje kat, meč do boku vráží, Stříká milého krev, krev k vzteklosti pudí Milenku vřelou. Byť se y stavěly hory Dívčicy vstříc, jak obryně skalami protře

K muži se svému a ouskoky tvrdého snáře Usylováním zkřídlené milenky zmate. K záměru chvátá, ničehož nezočujícý, Neslyšejícý pro srdce milé, byť Bůh y

S nebe se spustil, byť svět k ní všecken se sklonil, Rozstřela usto své zem, jen zaryté oči V rozmilém majíc bouřemi kráčeti, pláčem, Prosbami bez cytu tříti se dívčice bude.

Doufaje otec, že Fatyma Růženu zlomí, Spínaje ruce, a slzami smáčeje tváři Prosý o život svůj jak bázlivé dítě. Fatyma kleká k starcy, a do duše dceři

Mluvíc pohnouti srdce, y zvýšiti hledí. Vidouc, skály že prosbami neroztřepí, Nepohne duchem se v divosti utvrzujícým, Padá na kmeta mdlého, by tělem co štítem

Zakryla stařečka svým, by zmařila vinu Dívčice vyhrožujícý, zpoutala proudy Zježené vášně, a rozžala rozumu světlo. Darmo vše odporování plamenné vášni;

Byťby y Fatymu ctnou jak zrádného starce Spojila s smrtí, z oukolu nevystoupíc Pro svého milého svět, ba y nebesa zboří. Od kmeta Fatymu trhá, káže a hrozý

Chlapům, luza se žene, a oba dva dělí. Stařeček umírá, jak vichřice dcera K Vratislavovi chvátá, zjevuje zradu. Hrdina s králem se lekl zrad nectného lidu;

Rozkazy vyslal, by vojsko se stavělo v hradě. Otec tu z mdloby se trhl, a Křesťany spatřiv, Dítě mé rozmilé! řekl, a zývaje svého Vypustil ducha. Ach! Vratislavovi srdce

Pukalo hořem, y v tvář se mu vylila slza. Od milé oči své zvrátiv vyjevil cyt, jenž Dceřina zplodila mrzkost. Růžena vidouc Z naděje sladivé dým jak divice hledíc

Očima jiskřícýma, a krásami svého Milého žádosti živíc mluvila k srdcy: Pro tebe otce y vlast, ach! pro tebe Boha Pravého zradila jsem, cyť prudkosti lásky

Věčné, a suď, že milenka pro tebe v oheň, Pro tebe do vody skočí, rozkoše, slávy, Ctnosti se spustí, aby jen bydlela s mužem, Kterého miluje duše, a nesyté srdce

Na věky žádá. Manželi! živote můj! ó Lásku mi vroucý splať, a přivina k prsům Milenku svou, máš na věky, dušinko! řekni. Vévoda ctnostný promluvil s obdivováním:

Pro Boha dívko, co chceš? Svých vrahkyně milých Láskuli žádati smí? Tvář rukama zakryv, Dceryby neviděl zlé, své bolesti krotil. Řečí snížil se duch, jenž očima mrazyl

Knížata v sloup, a co chudina o smilování Bohyně prosýc, slabá vylila dívka Slzy, a k nohoum milého svého se plazýc Jevila varný cyt, an křižuje v srdcy,

Strhuje hrdosti lesk, a volného ducha V otroka spíná. Do smrti, volala smutně, Milého neopustím. Ty jsy života mého Duše y Bůh a y jediné na světě štěstí,

Při tobě choditi stín, duch chrániti tebe V bídě y v štěstí věrná milenka bude. Pravila slzýc; krotká hrdlička k svému Choti se vinula hledíc na milé oči,

Jakoby spíjela láskou poznovu smysly. Darmo se koříc hodlala vzkřísyti plamen V zděšeném muži; co skála tu stál, a se vřelé Dívčice lekal. Y vina y láska ho její

Mrazila v led. Tu se zmužila dívka, a hrdost, Vina a stud v ní ztrojily sýlu, že patříc Na sebe v sníženosti, a v rozkvětu slávy Jiskřila očima vztek. Jak Bohyně cýtíc

Krásy své moc se pnula, a zdivočenými Vášněmi klesala v prach. Muk rozdrcujícých Ztejrané srdce již nemohlo snesti, co mrtvá Ležela krása. Tu Křesťané pozorujícý

Divného osudu vyřkli: Žes, Nuredýne, Zavražďujícý ctnost sáhl na svého krále, Dcera tě zbila, a Bůh zas vrahkyni snížil. Jak jsou nezpytatedlní soudové Páně!

Hrdina Růženu křísyl; vždyť spáchala vraždu Dívka, by živila muže, vždyť zradila Boha, Otce y čest, by svému se líbila choti. Krása a láska y tvrdého zýskaly muže,

Vděčnost, že Křesťany z pout snad vytrhla věčných, Sníženost vznešené panny co hromové bili Na srdce outlé, a cyt v něm zbouřily živý. Růžena povstala z mdloby, a mrtvého otce

Spatříc škubala sebou, zhlížela vůkol, Usměchy pyšného panstva a potupu svou y Škaredu v pohledu cyzým vyryté zočíc Vzbudila hrdosti cyt, stud obrazyl v tvář se.

Hanba a sníženost roj střel do srdce hnaly, V srdcy se rozšlehla zlost, krev vřelá co olej V plamenném těle, a hlava se tísnila bouří. Bohyně krásy a div prv celého světa,

Rozkoše dceraby smích svým plodila pádem? Myšlénka vplynula v skutek, co vichřice skočíc Prohnala bok, a smrtí skončila zmatky. Vévoda zkostl, král zpitoměl, Křesťané tuhli,

Všecken se zarazyl lid, a tváři své skrýval.