Vratislav. Zpěv druhý.

Zvěděv Saladýn, že Zulimu s synem Zajali v Gáze a pevnost popelem leží, Roztrhl šat, a y první vycedil slzu. Zármutek s hanbou sevřeli krále, že lidí

Štítě se milých, sýliti pokrmem těla, Zvýšiti moudrosti radou rozumu nechtěl. Vidouc přátelé vroucý hrdinu svého V dusyvé žalosti tmách, jak k podpoře sylné

Květina mdlá své spínali ruce, a řekli: Hrdino, obživujícý široké světy! Bůjnému vojskubys nás jak cyzynu vydal, Aby y dcery y synové hynuli tvoji,

Vykvetajícý města a vesnice řádné Plamenem zašly, a zmatky se rodily v zemi? V těsnotě vstaň, vzbuď k činům národy věrné, Křesťany zmař, by je zvířata strávila lítá.

Přátelé mluvili tak, když národu květ se K vládaři prodrav, slzami rozvodněnými Zbouřené v srdcých bolesti zjevuje prosyl: Hrdino náš, a živote zmrtvené země!

Zastaň se dítek, a vlast svou z dřímoty strhni, Přijmi y krev a y poklady národu všeho, Křesťany zbraněmi třep, a klenoty rozdvoj! Řkoucý skládali k nohoum stříbro a zlato.

Saladýn se co zdárného dítěte láskou Pohnuv pláčem y prosbami zbitého lidu, Slíbiv ochranu všem, svou zmužuje duši Hotovil zbraň, zas klenoty vybíraje

Lákati Křesťany leskem, a rozmilé své y Zbaviti pout, a y národy smířiti hodlal. Láska mu sladila dílo, a zkřídlila sýlu, Aby se zrádných neděse nebezpečenství

Vlnami rozbroje dral v stan svatého míru. Vyslav posly, a pracemi za lid se zmoživ Do snů sladkých vplynul, a ukojil ducha. Snové mu pochlebujícý v růžové kráse

Kouzlili zlatý věk, lid pudili k činům, Věčnosti hodným. Darmo se Křesťané hrdí Sypali v zem; vlast zbrojila hrdiny své, a Štěstí vpialo se k nim; hlad, sváry a mor jak

Přátelé věrní v Křesťany rojili šípy, Rozsyli v zástupy strach, lid zmařili cyzý. Z různic se pokoje trůn jak bleskavé slunce Vyvinul mocně, a obživil pouště y tvory.

Sultán vida ten div, a plésaje v srdcy Poskočil ze sna, y u sebe zavřel, že lidem Dobude věrným stálého pokojem štěstí. Křesťané Zulimu vedouc přitrhli v tábor.

Veškeren sbíhal se lid, by v potupy prachu Spatřoval slávu, a kořisti zděloval hojné. Jaké to na světě štěstí! Z rozkoše lůna Srazyloť v žalář modlu a národu hrdost.

Mužové povzdychujícý ztrnuli pádem Širokomocného krále a zbožněné ženy. Zpyšněné vojsko se hůř než zdrážděné saně Lítíc výšilo duchy, a zhubiti každý

Po světě kraj, lid zbíti, a řetězy slavné Vládaře spnouti, y svou jak Bohové vládu Zvěčniti chtělo; y stín je jasnosti dráždil. Vztekle co v pouštích vichrové zdivočujícý

Bouřili smělcy: Sultán Křesťany zhubil, Y my se, bratří! na ženě pomstěme pyšné. Proudu se postavil vstříc, smrt na lidi tiché Hrnoucýmu, co hráz náš hrdina vlídný,

Slova co med k nim promluvě s pohledem jasným: Krystovo vojsko a knížata dalekoslavná! Protoli mužové v boj jste se s nebezpečenstvím Pustili, vlnami drali, a zdrtili zrádce,

Třepili Turky, y mocný v svatyni Páně Vštípili kříž a jednoty slavené vládu, Abyste v blesku své mocnosti nevinu třeli? Vojsko se stavělo v proudu, a sevřené hrázý

Světlého rozumu jak zvěř křípělo zuby, Soptilo vztek jak zježené vlnami moře, Házelo zbraň jak vichrové vyvracujícý S kořeny dub, neb strhlou praskotem skálu,

Mrtvilo hřmotem co Vezuv stříleje oheň, Cestu y láva sy krajiny zatopujícý Ráželo krásou mužného zástupu k boku Stálého vůdce y ženy y dítěte mdlého,

Hrozylo na Ladislava a zahřmělo rozkaz: Nepřítelkyni zbí, neb sepneme zrádce! S tváří přísnou vstoupiv k lítému pluku Ladislav jak Bůh svým umrtvil okem

Národu vztek, a plameny rozbroje dusyl Slovy co meč střed srdcý pronikavými: S ženami nevedem války, ni s dítětem křehkým, V srdcyli bouří krev, v boj větrné mstali

Hrdiny láká, orlové do boje leťte, Kdežto se Saladýn jak na nebi slunce Zbraněmi třpytí, kdežto y tygrové Turcy Po krvi žížníc vás v seč s posměchem loudí.

Umlkl zaměře rukou na Saracény. Zástup se zkrotiv jedným provolal hlasem: S ženami nevedem války, ni s dítětem křehkým. Y hned co sršán Konrád mezy ně skočiv,

Očima pálaje smrt a vzteklosti jedy Slívaje z plného srdce se v zástupu ozval: Takli se Křesťané koříc pohanu dráči Za činy zhoubné co dennicy vyšlete krásnou

S dítětem ženu, by v rozkoši plyna se vysmál Vlídnosti škodné? Byť zrádcy svolili všickni, Ctitelé Krystovi věrní hájiti budem Ramenem práv, a y mužové nepřivolíme,

Aby se vydala žena, a oslavil Sultán. Prodejme pachole s kněžnou, takto y hrdost Zmateme mocného Turka, y pravého Boha Mstíce co Křesťané čistí dojdeme slávy.

Hrdina Český na hany odpovídal: Mstouli a zradou vlídnost spláceti chcete, Synové Boží? Vztekuli náboženství Krystovo učí? Zdravá liduli moudrost

Loupeže káže? Y zysk y sláva y víra Nutí nás, by se bez hany vydala kněžna, Sultán krotil, a mírný miloval Křesťan. Nebezpečenství hrozý Křesťanu denně;

Mníteli ouzkosti propast kopati bratřím? Poctěte ctnost, a y dravost sepnete láskou. Zuřivec Konrád hřměl vztek na Ladislava: Lásku jen kaž, a shrnuv milosti moře

Na Saracény své bratří Křesťany vyhub. Sladivé řeči my mužové zavrhujíce Vyplníme, co čest a co statnému vojsku Svoluje Bůh, a y krví zmyjeme oltář,

Zradali zlítí nás, neb z milosrdenství Krásu co nebesa jasnou v porobu svrhnem. Ladislav ctný hrubému muži se opřel: Já jsem ulovil kořist, v proudy se svaliv

Nebezpečenství; zbraněmi Zulimy dobyv Zbraněmi muž y práv svých zastanu svatých. Praviv na Čechy kynul; a řinkaly zbraně, Sápal se lid smrt šlehaje očima svýma,

Když v tom poslové zboží obětujícý Jevili vůdcům Saladýnovu žádost. Zlata a kamene blesk lid zaslepil chtivý, Však vztek žádosti spial, a zvětřenec Konrád

Promluvil k poslům: Žena se s dítětem prodá, Sultán korunu slož, a Krystu se podrob! Poslové vážní slyšíc rouhavé řeči Zvýšili duchy, a hrdá pronesli slova:

„Saladýn han nedbaje velikomocný Řídí rozumem jasným laskavé skutky. Vlídnost k smíru ho nutí, potřeba zbrojí. Kyneli okem, co včely se plukové sypou,

Lvovéby skočili v boj a Křesťany zbili. Na svou zhlížeje moc a na vaše křivdy, Cýtí pravice své y mocného ducha; Však nežby vycedil krev, ctný hrdina věnec

Věčnosti strhuje sám sy s stkvělého čela, Vítěz y stálý vaší slávě se koří.“ Takto y pravda y moudrost hleděly srdce Zpoutati mstivá, když jed vylila pomsta

Na divé duše, a vlídnosti zkalila krásu. Zvězniliť kněžnu, a z tábora vyvrhli posly. Jakoby vítězství své objalo syny, Sultán s oslavy spadl v touň mořivé necti,

Křesťané rozvětřujíce co dívčice marné Hlavy, se hodíc v her a rozmaru proudy Zpívali hrdě: Kdo smí se rovnati obrům? Sultán zhasl, s ním veškeré nevěry právo.

Z rozmaru Saladýn strhl vítěze světa. Saracéni lítí bleskové z pustin Střelili k rozkoše bytům, vírem se sýly Vlkové derouc bořili hráz, a y skály

Statečnosti co prášek v prudkosti třepíc Ráželi k táboru cestu, a rozsyli zmatek. Darmo y moudrosti ohlas se s hrdiny svými Ladislav jim postavil v bok, a co hrom a

Morové střely y děsyvé zástupy klátil; Sýla se rojila, proud zmohl, odpory zhltil. Selim rozumu syn a mladosti krása Stíraje statnosti květ své pravice tíží

Rozrazyl bok, a do pout Křesťany koval. Spatřiv Vratislav s hor zemdlené bratří V těsnu, a vida, že hrdinu Ladislava Selim pne, lev neznaje odporu v bouři

Láskou vroucý mocného zvýšuje ducha, Sýlí mužnosti shon, a zkřídluje rány, Orel se vznáší, hřmí a spiatého otce Sprostiv kruhů, světí Selima na smrt.

Smrti se zděsyv prosý o život Selim: Křesťane! nebí, poklady za život přijmi! Zbraní nevedu Turku! bych v svatyni Páně Zlata co kupcy hledaje poškvrnil slávy.

Přátely mstě smrt za smrt mužovi splácým. Zlatali Křesťane! blesk tvých nesvede smyslů, Pomni, že ženě a dítkám ochranu zhubíš. Životli miluješ, Turku! a s dítkami ženu,

Proč jsy, nedbaje milých do boje vletěv, Křesťany žal, a slabým pokoje nepřál? Pomsta mne slepá, Křesťane! do boje hnala; Pálíc města a třepíc sousedy tiché

Matku a bratří zbili mi křižovnícy. Zočiv vztek, mstou pro milé zahoře prudkou Lítám v boj, a jen výším křivdami křivdy. Hrdina popřáv života zkleslému muži,

Na Saracény co zvlněné moře se spustiv, Roztrhl vítězy slávu, a zástupy zplašil. Z nebezpečenství víru se k milému otcy Prodrav, k svým se co k vděčnému příteli přítel

Vracuje odplaty dostíhl. Láska a vděčnost Objaly korunu hrdin, a zrodily smělost. Vlídnost jasná strojila nejmilostnější Radosti mužům. Selima v svobodu pustiv

Vratislav y se s Křesťany oslavil všemi. Tenť červ v prachu se koře jen do nebe rukou Pozdvihl, slzami skropiv tváři se modlil, Vstal, a co šipka vždy hrdinu žehnaje svého,

Lásky a neviny chrám již v soumraku spatřiv, Přivinul rozmilé k srdcy, a Bohem se cýtil. Vřelý Vratislav chtě zýskati bratřím Bezpečnost, a y snížiti vítěze hrdé,

S výborem smělého vojska co po zvěři chrt se Zbrklý skryt jsa pláštem šedivé nocy Pouštěmi k Turkům hnal, a zde zpoutané snem y Veselostmi co Satan vyvolal pluky

K strašnému soudu. Y oheň y mečové s hřmotem Rozdrcujícým statnosti jiskru co trhlou Plašili zvěř lid divý z tuhého spaní, Zhatili rozkaz, a trhali řád, a y skalné

Hrdiny sráželi v prach jak hromovy střely. Praskoty ohňů poklady pohlcujícých, Plamene bleskot jak had k nebi se pnoucý, Zbraní břinkot a vítěze spitého štěstím

Vejskání, a y zmatené lůzy y mroucých Nářky zde hrozná tvořily podívání. Vítěz se k stanům dral, kdež sýdlo své rozbil S hrdiny sultán. Jímaje Saffadýna

Jak lev bránícýho se mládenec rychlý Myslil y korunu slávy a mužnosti stříti. Sultán sebrav květ své mladosti v bok se Vítězy stavě y proudu se valícýmu

Opřel, y podporu strhlou v jednotu srazyv V hory se skryl. Čech krásu a kořisti hojné Rozděliv svým jak Bůh mdlým vyhovil lidem. Prudkého bojovníka co přítele šetře

Zaslechl řeč: Straň hada se, Křesťane, zlého. Saffadýn tvůj věčný vrah a y mstitel Vlasti zde mře. Však hrdina nedbaje vzteku Rány mu hojí, přítele v svobodu pouští.

Hrdinstvím sy y láskou pověsti čestné Dobyv jak král panoval v táboře tvrdém. Slávy té záviděl Rudolf vlídnému Čechu. Zpozdilec lahodě mládkům, bouřemi lehký

Nakvasyl lid, čest světlého hrdiny zraniv, Slibuje bojovníkům kořisti sladké K Božským činům divochy zvětřené pudil. V mysli se duchové mocní kojili slávou

Budoucý, lvy zmožené spínali kruhy, Spanilé lovili dívky a hrnuli zlato. Národu květ je písněmi pochlebnými Vítaje nad vás, prošlých obrové věků,

Velebil ozdoby hrdin, a králové spiatí Bohům velikomocným oběti nesli. Již se y pohledem jasným nebesa na ně Usmívala, a k věčnosti šířila cesta,

Vítězství již hrdému kázalo štěstí, Hlavuby sklonilo svou, a z zrádného mraku Sláva co slunce se prodrala v mámivé kráse, Sama y náhoda mužům korunu pocty

Chystala, pořadu Turků do tenat ženouc. Spatříc Křesťané v houští slídivé vojsko Lvové se hnali, a břinkali meči, a hlukem Třepili stráň, by y bleskotem, by se i hřmotem

Zmrazyli Saracéni. Začal se boj, a Křesťané bůjní dravou zklesali zbraní. Rudolf bouřícý teď co dívčice krotká V zmatené hlavě jen muky a řetězy plodě,

K pomocy svolav Boha y světice Boží Zázraku očekával; než Hospodin hlasu Neslyše plachého ducha, již ohnivé střely Do srdce hřímal, již ještěry probudil mstícý,

Aby mu svědomí zlé zkřížily hrůzou. Pitomec pomocy v bouřích nevida spěšné, Zoufaje na svět y na Boha žehral, a patře V propasti syrné se třásl co pachole, až mu

Ztrnula kost, až paměti v ouzkosti pozbyl. V tísni té hrdina Český na Saracény Připadl, vítěze zmátl, a řetězy srazyv V slávě a radosti bratří v svobodu uvedl.

V táboře způrcy vráželi na Ladislava, Aby se Zulima na smrt vydala s synem. Vznešené zajaté krása a neviny outlost Neoblomily vojska; co ďáblové soptíc

Vařili v srdcých jed, a co dračice mstícý Zbouřili vůdce. Jen moudrý hrdina štít a Koruna cti mdlé nevinnosti se ujav, U prostřed zdutého vzteku se pnul, a y mocně

Jak Bůh pohledem přísným buřiče krotil. V bitvuli kráčeli muží, žádali hlasem Způrným kněžny, a nechtěli zbraněmi hnouti, Ledaby spatřili krev své zajaté krásy.

Mužů hrozýcých hněv hrdina zpoutal Slibuje vítězy slávu y kořisti hojné. Jestliže naděje svodná zklamala divé Pluky, a štěstí zradilo vítěze smělé;

Ach! tuť hltavé saně se k outoku hnali, Aby y dobyli kněžny, y hrdinu zmátli. Nikdý se nezježil vztek, hřmot neděsyl hrdin, Jako když Vratislav se k táboru vracel.

Bouři, co vůdcům pevným zhatila hlavy Zhoubným třeskem, a zděsyla hrad, y již mříže Třepila, hrdina šťastný příchodem ztišil. Takto se vichrové tiší stoleté duby

Vyvracujícý, takto y krupové mračno Ourodu rozdrcujícý vzteklosti tratí, Slunceli jasnou tváří v nebi se zastkví. Zahnav troudný lid všel mládenec vítěz

Do žaláře, kde smrt své děsyvé střely Mířila k srdcým matky y křehkého syna. Rádaby kráčela vstříc y škaredé smrti Kněžna; vždyť nad smrt pouta a ouzkosti duše

Ztejraly srdce, a zmrtvily rozumu bystrost. Slýchala hulákání zpupného vojska Každého dne, a y muky sy tvořila trpké; Pročby již o život stála, neb toužila světlo

Po tobě Boží? Hrůza se zkřídlila před ní; Hnulali rukou, řechtaly kruhy, a outlé Strašily srdce. Ach! okemli hodila na svou Naději sladkou, na svého krásného syna,

Ztrnula duše, a na tvář kapaly slzy, Cytové mroucý vyšlehli v plamen, a matka K neviňátku se vinouc prosyla zháře O život drahý. O má dušinko! vzdychla,

Synovi zlíbala hlavu, a k Bohu se modlíc Za milé dítě y smrt y zdvojené muky Snášeti chtěla, by vytrhla spanilé poupě Dráčům z klepet, a znova je zrodila k štěstí.

U prostřed bouří syvého ukrutenství Naděje hvězda se lesknula zděšené matce, Jakoby chrám y lásky y pokoje v kráse Nevídané se rozvinul nevinnostem.

S rukama sepiatýma co horlivec čistý Hleděla k nebi, a pásla se na spanilosti Božských krás, a se topila v rozkoše moři. Naděje jiskra teď zhasla, a z pokoje chrámu

Mrštila Zulimu zlost v lom ouzkosti věčné, S nebe se vysypal mrak, blesk roztřepil syna. Podivem hrozným zkostla, a pro milé dítě, Jakby se srazylo v hrob, ctná omdlela matka.

Synek se lekl, k své předrahé, zmrtvené matce Kleknuv, líbaje tvář ji slzami kropil, K ustům pevně se vpial, by probudil láskou K životu matku; ta láskou v život se budí,

Na syna patří, k srdcy jej tiskne, a syn jak Spitý skáče, a v radosti nevěda jak svůj Zjeviti cyt, v prach klesá, s rukama k nebi K Bohu se modlí, vzdychá, pláče, a zpívá,

K matce se vine, a v nevinném zaradování Srdečně rozkládá, že bolesti mrakem Rozmilé nezkormoutí. V sladivé řeči Toku y svým ji těší velikomocným

Otcem, a čaruje ráj, kde se bez vady duše Blažiti budou, jako se andělé blaží. Lichotě mateři syn jak milence vnadné Mládenec věrný, vypudil s krásného čela

Usmrcujícý mrak. Tuť na milé dítě, Na svou ozdobu rajskou zhlížela matka S obdivováním, spíjela medové řeči, Oči se blyštícý jak na nebi hvězdy

Líbala s vroucností, a plameny Božské Cýtíc lásky se spínala bohyně k nebi; Však jak vichřice vztek vrhl s radosti blesku Nepokojný strach v kal zmatené bídy

Matku, a nebezpečenstvím křižoval srdce. Slyšelať hluk jak zježené vlnami moře Lítého vojska, a s hrůzou patřila na své Laskavé dítě, y vzdychla, že růžové tváři

Na věky zemrou. Běda, ó běda! že krásná Naděje mdlí, a dítěte nebude otec, Nebude blažiti matka. Ach! po všem je veta! Bože! ó Bože! kde jsem? Hluk z daleka slyším;

Kam se, ó poklade můj, teď v těsnotě skryješ? Dráčové letí míříc na tebe šípy Rozkoši má? Ach! všecka se třesu! kdo lid, kdo K pomocy zbystří? Kde jste, ó andělé Boží?

Utěcho naše? O lidé! ó hrdiny slavní! Vichrové mstícý hrňte se na křižovníky, Okovy sražte, a z hanby a ukřižování Vyrvete ubohé duše! O nebesa! země!

Kde kdo bolesti cýtí, strňte a běžte, Nežli se otevře vír, a nevinu zhltí, Darmo, ach! rukama lomíc bědujem, lidé Nad ocel tvrdší nechtí slyšeti hlasu

Outlého dítěte, nechtí rukama hnouti, Aby co poslové Boží zmařili dráče. Sám Bůh zavřev srdce své shrnuje bouři Na hlavy naše; ó přeběda nám! co sy počne

Pravice mdlá? Ha! muželi žádného není, Žena se za tebe světí, ztracené dítě! Pravíc připiala k srdcy, y zlíbala syna. Jako se očima jiskříc v pustině lvice

Zježí, lovecli stíhá lvíčata zrádný; Darmo y feny se pnou, a hlukotem honcy Zvířata děsý, matka co vzteklice skáče Na bouřícý lid, by hájila lvičat,

Trhá feny, a z pouští myslivce plaší; Takto y hrozýc očima svítícýma Zulima životem svým chce chrániti syna, Cediti krev, by krví zýskala život

Nad světy dražší zlatého neviňátka. Ouzkosti spatřiv syn, k své promluvil matce: Smrti se nehroz, smrt nás poroby zbaví. Křesťané bouří zde, tam andělé vsadí

Na hlavy koruny nám, a milence zblaží. Praviv k máteři tiskl se, jakoby s milou Prchnuv katům do nebe vletěti mínil, Což mi je rozkoši marná hrdého světa,

Což mi y slávo je po vás, k srdcyli tlačím Drahého syna, a růžové tváři mu líbám? Tady je utěcha má, zde y sláva y krása Matce se stkví, zde y kraluje bohyně štěstí.

Řekla, a hladila tvář, a líbala očka Krásného pacholátka, a plamenem lásky zobřeně k nebi se nesla, a srazyla skály S těsného srdce, a výšíc mocného ducha

Stála tu rekyně ctná, by v děsyvé bouři Životem spasyla svým ctnost nad hvězdy čistší. Vzhůru se pnoucý hřmot lid vyděsyl plachý, Šíře se vztek y hrdiny z stálosti vyvrhl,

Země y nebe se třesouc zhlížely s hrůzou, Jak se již rojí dráčové prozpěvujícý S nástroji ohnivými, by rozdrcovali Krásy a mladosti květ; jen obryně matka

Zmužuje ducha, a pudí k smělosti srdce, Bohyně kráčí v boj, v tom bouře se tiší, Na zemi klesnouc s rukama sepiatýma: Bože, rce, mocný! tyli jsy anděla seslav

Katany spial, či se muží změnili v Bohy? Jaké to zázraky vidím! Z pekla se nebe Vine, a nás zve spasytel k radování. Díky, ó mocný Bože, ti srdečné díky!

Tyť jsy y skála y utěcha křehkosti zbité! Zmůželi nevinu svět, když Hospodin stráží? Plésej mé dítě! vždyť pout nás hajitel sprostí. Cýtillis pravice moc? neb viděllis v blesku

Anděla kráčeti s zbraní k pomocy naší? Stínové zašli, a ráje se vykvetajícý Před oči kouzlí s vnadami lichotivými. Patř má dušinko milá! k tobě se níží

Poslové Boží v májové kráse, co hvězdy Oči se svítí, šaty co slunce se stkvějí, Zpěvy se v planině mocní. Bože, ó Bože! Jaká sladkost! jaké to vůně! Ach! kde jsem?

V rozkoše moři se topím, smyslové hynou, Srdce jen cýtí, duše se krásami živí. Zulima spila se divem, a pro cyty jazyk Nemoha mluviti stál, až hořelo srdce,

Kypěla krev, a hlavou zmítali snové. Náhlý bleskot a třesk jak z mrtvého spaní Zulimu k hrozným probudil skutečnostem. Jakby se svírala zem, a zlítilo moře,

Obloha střílela blesk, den blížil se soudný; Tak hluk vyděsyl zeď, až řinkaly mříže. Jekot a vztek hřměl z dutého lidu, že hrůzou Zpitoměl muž, a knížata strnuli strachem.

Zulima bouří zklesla, a držela syna, Čekajícý, brzyli litec je ztrolí. Vratislav v tom vstupoval do žaláře. Anděla spatříc skočila k němu a zkřikla:

Nás jsy ty štít! a tu pro radost umrtvěla.