Křesťané k boji co sultán mocně se strojíc Zpívali písně, že svatyni nevěry sprostí. Naděje potvrdil Bůh; neb Zulima zašla. Viděllis, bratře! jak na horu vstupoval anděl!
Promluvil muž jak horlivec s vyvalenýma Očima, všecken se třesa, a nemoha slova Živého vyrvati z ust, ach! viděllis pomstu Mocného pána? Co Bohyně kráčela žena,
Vnadami kouzlíc svět; Bůh pokynuv okem Anděla ozbrojil mstou; tenť švihaje mečem S nebe se snesl, hřměl rozkazy opovržencům Věčným, vicher se strhl, hrom zkřižoval světy,
Ze země vyskočil dým, puch umrtvil syrný Po kraji ptactvo y zvěř; král temného pekla V plamenu vyjev zhlížel se po milé kráse, Uloviv rozkoše květ s ním v hlubinu letěl.
Nebe sy zakrylo tvář, a vichrové hřměli. Mstícý Bůh tak potupiv pyšného světa Slávy se vyvyšujícý rozbroje skončil V táboře pro ženu mdlou, a nevěru snížil.
Takto y na Saracény se Hospodin zbroje Zmate y moudrosti řád y Křesťany zvýší. Vypravil div, jenž v táboře rozsyli dráči. Veškeren lid klekl, s rukama sepiatýma
Děkuje Bohu, že hrdou nevěru ztrestav Křesťany zázrakem sýlí. V rozhorlenosti Přísahu složili muži: Potřeme Turky! K vzteklosti rozvětřujícý popudil vojska
Mládenec Kvído, an pomocy u křižovníků Hledaje svou a y milého nehodu otce Vyjevil mužům. Turcy zajali krále, Pobili nevinné dítky, jen královec Kvído
Prchnuv katům vzbuzoval k milosrdenství. S knížaty zbouřil se lid jak ohňové syrní Nešlechetností národu zavrženého. Knížata drželi sněm, tíž na Vratislava
Složili msty zlé divochy rozdrcujícý. Hrdina táhl, zbil zpurce, a k nevině kvapil. V jeskyni vdrav se, ó pro Boha! podívání Strašlivé spatřil. Tu kvílili Křesťané nazý,
K zemi je shyboval kruh, meč nad nimi visel, Smrtí zděsuje stálou snížené duchy. Kníže, co krýval své zlatem a šarlatem tělo, V jeskyni zymou mře, chlap mrskaje pána
Posměchy z něho sy tropí. V prachu se třesou S dítkami matky, a trhajíce sy prsy Rozmilé své se snaží živiti krví. U syna mrtvého kmet jak podoba smrti
Volá pronikajícým nebesa hlasem, Aby se smilovav Bůh smrt na muže vyslal. Ubožátku y v ouzkosti naděje bídných Poslední smrt ušla, a od něho k mladším
Chvátala kněžím. Všudy jen děsylo peklo Lidi, a zoufání meč do srdce tklivých Vráželo duší. V propasti bídy a nářku Ozval se hlas: Bůh vězným svobody popřál.
Jakoby zavolal v soud zvuk pohybujícý Žilami mocných světů anděla Páně Veškeren lid, tak ztrnuly sevřené duše Hlaholem mocným; z hrobů povstali v život.
Vévoda v hlubinu lezl; jak z kotliny puch se Udusujícý na horu valil, a mrtvil Jedovatinami lid. Cosy temného v hloubí Nasléchajíce šli po hlasu v hrob, kde se jak stín
Míhala podoba spiatá okovy k skále. V pospěchu srazyli kruh, a vynesli starce Z příbytku smrti. Co pochodeň dohořujícý Na zemi kmet hasl životem slunce a větru.
Jaký zázrak se stal? Ach! bez sebe leží Národu otec a velitel Jeruzalemský! Křičeli osvobozency, běželi k němu, Budíc milého v život y ruce y nohy
Líbali králi, a žádali skroušeně Boha, Aby je oblažil láskou dobrého otce. Stařeček v život se budě sy vzdychl: Ach! kdo volá Zkleslého k mukám? Očima do kola hledě,
Jakby se protrhl ze snů: Pravéli vidím Křesťany? řekl, čili stínové smysly mé šálí? Ach, lid spatřuji Boží! Svobodo zlatá! V skutkuli tvé jsem se sladkosti dotřel? Vždyť Bratří
Srazyli poroby kruh, a v svobodě piji Posylňujícý dech, a na tebe slunce, Obraze Boží! na vás nebesa patřím! Klekněte obživujícý nohy, a ruce
Sprostěné kruhů k nebi se pněte, a usta, Vyjevujícý cyt, své zavzněte díky Mocnému Bohu! O Bože! ó světlo! ó nebe! Ach! kdež naleznu slov, bych vřelého srdce
Vyloživ cyt svou před tebe rozvinul duši, Pane a utěcho má? Ach znovu se rodím, Bez strachu dychám, spatřuji slunce a lidi, S nimi, ó živote můj! ó s vyvolenými
Přátely tvými zde mluvím. Hlasové milí! Těsnému starcy, vy duši co zpěvové s nebe Občerstvujete mou, y vy větrové tiší! Lijete do srdce balšám; vějte; ó vějte,
Poslové Boží! do těla mrtvého život, Aby se vytrhl z mdlob, a děkoval Bohu. Ach! již nemohu slov cyt vyjevujícých Pronesti z ust, neb radosti příval se k srdcy
Plnému žene, již hlava jde kolem, a nohy Zemdlené trnou. Umlkl, a pooddychaje S očima vytrženýma, a sepiatýma Rukama na nebe zhlížel, a třesa se hořel,
Jakoby před Boha svou chtěl složiti duši. Na těle stařeček okřáv srdečně zvolal: Vítám obraze Boží tebe, ó slunce! Vítám, krajino svatá! pramene živý
Milosti Páně! a tebe y svobodo milá! Vítám vás, ó Křesťané! přátelé šťastní! Ach! vy jste z hrobů mrtvého vytrhli v život. Praviv, Vratislava co anděla Páně
Přitiskl k srdcy, a plakal, až slzy co perle Kapaly s očí, až se y pohnuly skály. Vévoda buřiče potřev s vysvobozencem K táboru táhl. Pluk cestami prozpěvujícý
Vejskaje veškeren kraj svým obživil zvukem. Vůdcové králi se klaníc hleděli mraky Zplašiti s čela, a mrtvému zvýšiti duši. Darmo y láska y čest svou složili obět,
Darmo y ozval se zpěv, vtip k usměchu nutil, V smutek se pochovav král, stín po zemi kráčel. Leželať rozdrcujícý na srdcy muže Křehkého skála, a ouzkosti celého světa
Svíraly duši. Co nad oko miluje člověk, Poklady, slávu a trůn a y rozkoše sladké, Začby y vycedil krev, svět s usměchem prodal, Svobodu, vlast, svou ženu a rozmilé dítky
Na věky ztratil. Jen neočekávané na mžik Radosti zažil, že z muk král v svobodu přešel, Hned v touň bolesti klesl, rod, sláva a zdraví S poklady všemi co blesk se mu před oči stavíc
Zmrtvily krále. Co chudera v pustině bloudil Nemaje živého broučka, by rozdělil srdce, Sjednotil radosti s ním; až se z těsného smutku Velitel strhl, vzdychl, jakoby pukalo srdce,
Jakoby duše se se vším loučila světem. Z hlubiny bolesti své jak z syvého mraku Prohleděv, hrdiny, k vám, svou vyložil tesknost. Jako se neozve pták, list nepohne větrem
V ztišené nocy, a jedině po celém kraji Panuje tichost, jakoby tvorové všickni Zklesali v hrob, tak mlčíc Křesťané chtiví Zhlíželi dychtivě v tvář, jižli mluviti začne.
Zmocniv se král své příhody vypravil takto: V svatyni panoval mír, a příznivé štěstí Každý stíhalo krok v mém usylování O mdlého národu čest. Jak na nebi hvězda
V letě se čistí, spadne a jasněji svítí, Takto y vznikla, y zmizela po zemi bouře. Hledaje pravého štěstí hleděl jsem v srdcých Národu rozdvojeného y vštípiti pokoj.
Než vztek rozdělil lid jak s bleskotem temnost. Křesťané líbali kříž, jim smáli se Turcy. Z posměchu vykynuv boj mé naděje zmařil. Za to jsem rozkoše sladší v rodině užil.
Jako se po divé bouři svět krásami mladí, Takto jsem s vysosti vstoupiv do bytu lásky K šlechetné ženě se vtiskl a dítkami okřál. V domově nehořel vztek, a nevřela závist,
Doma sy pevnila byt jak poslice Boží V růžovém oděvu láska, a jasnila práce Moudrosti sluncem, a plašila přívětivostí Tesknosti mrak, y rozkoše živila v srdcy.
S očima laskavýma co andělé duše Rozmilé letíc vítaly dobrého otce, Líbaly příteli tvář, a se vinuly k němu, Jako se přivine keř k své podpoře mocné,
Sladily řeč jak včeličky neviny medem, Jevily vděčnosti cyt, jak srdceby chtěly Rozkládati, a láskou zblažiti otce. Tehdáž v skutku jsa král jsem lidu se tázal,
Pravý na zemi Bůh: Kdo mi na světě roven? Jako se lukami tichá křižuje voda, Jako se v ní květ na břehu vyskakujícý S usměchem zhlíží, z čistého potoka pije
Život y krásu, y moji plynuly dnové V rozkoše sadu, a rodina obživujícý Láskou dobrého otce co májové růže Vábila krásou, sýlila milosti vůní.
V blahosti vstoupil jsem chrám, když rozkvetajícý Krásy co podivy světa se v bleskotu k očím Stavěly mým, když synové mužnosti květ, a Koruny krásy mé dcery se sypaly k otcy.
Líbaje manželku ctnou jsem hlasytě zplakal, Nemoha přemocy cytů roztrhujícých Zšířené srdce; y matka co Bohyně šťastná V radosti plynouc cedila slzy, a děti
Klenoty nad světy dražší tisknula k srdcy, Zlíbala každého tvář; viz, mluvila sladce, Manželi, podoba tvá! Mne objala radost, Slzy se vylily s očí, pohleděv k nebi,
Slzami děkuji Bohu, a na děti zhlížím. Takto se z rozkoše rozkoš prejštila u nás, Blaženost ztvrdila trůn, a svornosti láska Poddala ruky, y u boku neviny Božské
Kráčela sprostota věrná postupujícý K moudrosti chrámu; zde ctnost, zde sýdlila práce, Krásy se rozvinul květ a rozumu sláva. Časové zlatí! kam jste se se všemi plody
Sladkého štěstí poděli nám? Co sny láska Zplašila radosti tiché, a zrodila hoře. Melina, otcova sláva a matčina rozkoš, Stkvěla se v zboru co Bohyně lásky, neb mezy
Hvězdami slunce, a kouzlila vnadami svými Veškeren kraj; v ní otec své založil štěstí. Spatřiv Melinu Rustan nevěry hrad, a Zhrdnuv krásami mdlými sy vyvolil hvězdu
Slávy a vnad, a y věčnou zahořel láskou. Nechtěje žádosti krýti mé Meliny žádal. Nevěře smyslům, stál jsem co bez ducha, mysle: Zdaliby sličnosti květ a národu rozkoš,
Krystova sláva a koruna rodiny jasné Volila blud, neb mizeru vsadila na trůn? Meliny volám, s hrůzou slyše y vida Mocnou lásku a stálost bez sebe klesám.
Z mdloby se strhnuv spatřuji s dítkami matku, Vůkol se zhlížím, Meliny krásné tu není. Teprva lekání mi do srdce střílí Rány a lomcuje tělem, a křižuje duši.
Otcova rozkoš a čest, ach! škaredé sani K potravě slouží. Dítě mé nejrozmilejší, Melino! mluvím, tyby jsy, nevinné srdce, Otcův prohnavši bok svou zadala duši?
Pomni, mé dítě, co činíš! Hlubina věčná Po tobě hltá. Přiviň se v nebezpečenství, Dušinko, k otcy, ten rozmilé hájiti, ten krev Cediti bude, by krví nevinu spasyl.
Nevěsto Krystova patř, jak potvora divá S očima jedovatýma se v svatyni hrne, Aby y nevinnost tvou, y radosti zbila. Vstaň, třep nevěry zbraň y žádosti pouta
Se sebe svrhni, a miř jak světice Boží K nebi, bys v blahosti chrám s svým vkročila Krystem. Zýskati chtěje mé dítě jsem vypravil slovy Všecko, co smysliti láska, co sevřené srdce
Zbouřiti může. Co milenec lahodě vroucý Dceru jsem líbal, a s rukama sepiatýma Prosyl co mocného Boha, by vyhubujícý Svornosti květ a štěstí potřela lásku,
Živila rodinu svou jak světice vlídná Plamenem víry a zvýšené šlechetnosti. Však cyt zmocniv se srdce, a usta mi sevřev Smyslu y rozumu zkleslou zbavoval hlavu.
Peklo mi hořelo v srdcy; ach! zradiloť dítě Víru y čest; krev vycedil otec, a na smrt Pro svého Krysta se světil, by založil trůn jak Nebesa pevný. Svatyně skvěla se v slávě,
Jednoty zdvihal se chrám, lid množil se Boží, S jasnosti blesku se vyrojil mrak, a y sláva Se všemi lahodnostmi se na věky skryla. Obrazem strašným zbiv se y věčnosti hrozým,
Utěchy hledaje bloudím, pokoje doma, U lidu stání žádného nenacházým. Nabyv krůpěje sýly jsem potěšil dětí, Nemoha zoufajícý ztišiti matky.
Trnula, jakoby Bůh soud s anděly držel Nad tvorem zrádným; stojíc zhlížela k nebi S poděšujícý myslí, sklopila oči, Klesala v prach, Bůh cytu y paměti zbavil
Duši co květina křehkou; bez sebe vstala, Podoba smrti a potrava zoufalivosti. S oka se nedrala slza, a nebilo srdce Zbodané meči; ach! očekávala s hrůzou
Rozsudek přísný. Vidím, Bože, ó Bože! Vidím trest; ach! ztracené dítě! co počne V ouzku sy matka? O Bože! ach, politování! Pane, tys utěcha má! z pout žádosti mrzké
Vytrhni svedené dítě! O Marya panno! Pohledem potěšujícým na dceru vzhlédni, K lítosti srdce mdlé vzbuď, y ji ku Bohu uveď. Těmito slovy se modlila matka, a jakby
Zastkvěla naděje hvězda, se ztišila v bouři. Nyní k dceři jsem šel, a k srdcy ji vina Lítostně pravil: Mé ubohé dítě! a slzy Kapaly s očí, usta se zavřela otcy.
Vidělť své spanilé dítě co květinu zvadlou, Spatřil y tajný boj, jenž zkřižoval srdce Vznešené panny. Vždyť každou krůpěji sýly Sehnala vstříc, by zvýšila mužnosti cyt, a
Rekyně shladila lásku. Ach! v divokém boji Nevina klesla; tu sklopila oči, a studem Zakryla tvář, a se tisknouc k věrnému otcy Zplakala vzdychnouc, jakby se loučila s světem.
Zkrotiv rozbroje v srdcy, a laskavě patře Na dceru sladkou k ní jsem promluvil vlídně: Jsyli to, milenko má? Kam zmizela růže S májové tváři? Kde oči co hvězdy se třpytí,
Kraluje vtip, a živost podivy plodí? Nemoha mluviti pro pláč na milé dítě Smutně jsem hleděl, a povstav ze mdloty pravil: Rekyně! z těsnoty vstaň, a z dravého víru
Žádosti k slávě se vstřel, y se koruny uchop! Hospodin neviny štít své anděly vyslal, Aby tvé hájili duše, a růžemi k nebi Postlali cesty. Y na nebi světice Boží
Hvězdy se třpytí, aby tě krásami svými Vzbudily k činům, aby tě ozdobu světa Přijaly v radosti stan, a spojily s Krystem. S nebe se spouští duch mdlých pozdvihujícý
K vysosti Božské, a plamenem zčištěné lásky K činům hrdiny pudí. Dušinko! viz, tvůj Otec a matka a s sestrami na smrt se bratří Obětujícý svou čest za tebe vsadí!
A tyby, patříc na lid se odvažujícý, Klesala v poroby jho, a srdečné lásky Neodplatila láskou? Krystova dcero! Zmuž se, a okovy třep své zaslepujícý
Vášně, bys květina rajská kouzlila divy Vnadami vznešené duše, a blažila láskou Rodinu svou, y slavila Křesťany vírou. Dcera se pohnula řečí, s očima k nebi,
S rukama k prsům u otce klekla, a vzdychnouc Bohu se vydala v obět. Co světice Boží Povstala, k srdcy se vinouc dobrého otce Slzami zrosyla tvář, a skroušeně hledíc
Žádala o smilování, jistila okem Pronikajícým hlubiny zbitého srdce, Nad život svůj že miluje rodiče drahé. Známť já, milenko má! tvou lásku y srdce
Outlé, jsem řekl, vím, koruno ctnosti, že dlouho Nebudeš mdlíti. Co trneš, jsem k máteři mluvil, Pro milé dítě, že střelami nevěry klesne, Láskou zahyne nectnou? Okrasa naše
Mohlaby zkaliti tvář své vznešené mysli, Zraditi ctnost, již nad oko miluje v hlavě? Vyšelli žádosti mrak, blesk rozumu mocný Zažene tmu, a v kráse se zvítězujícý
Rozvine ctnost, a z nehody vyplyne štěstí. Nebude Mahomed krásou stkvíti se Božskou, Zvítězyl Bůh, má dcera se světice Páně Prohnala bouří, krásněji kvete, a vítěz
Mocněji kráčí; za to tě miluji nad svět, Pro tebe zvoluji smrt; rcy: čeho sy žádáš? Milého mládence! vzdychla, neb bez něho umru. Rozmilé dítě! ach! smyslové srdce tvé šálí,
Bublina podvodu stkvělá zklamuje duši. Nevěř y krásyvé pěně, y mylnému smyslu, Milenko nevěř! Co křišťál duše y srdce Po nebi toužíc s Bohem se obírává.
Jestliže nemoha tvůj duch v přemyšlování Strvati věčném se po zemi klesaje zhlíží: Slávuli, zlato a ples jak rodiny zemské Miluje vroucně; ó dušinko, spokoj se drahá!
Hospodin velikomocný pro ducha nechtě Zmařiti těla y svolí, aby jsy v květné Zahradě chodíc zbírala kvítky, a tělo Věčného ducha zde byt všech užilo štěstí.
Krásali sladne ti, plesyli bouřivé těší, Zlatali vábí lesk, kyň, dceruško milá! Radosti rozsyv před tebe klenoty složím. Srdce mé, otče, ach! poklady zavrhujícý
Žádá jediné lásky. O spanilé dítě! Srdečně miluj! vždyť Bůh, vždyť šlechetné lásky Plamen y schvaluje lid; proč cytby jsy svatý Kryjíc v srdcy se opřela přirozenosti
Mocnému proudu. Hle! nebe se na tebe směje, Mladosti věk svou růžinku k rozkoši loudíc Čaruje na světě ráj; vkroč v radosti sady, Prohledni krásy a vol; zde knížata slavná
Krásami podrobujícý hrdého světa Ozdoby sobě, se k dívce co ku hrobu Páně Sypouc srdce y koruny v oběti nesou. Mládence krásného zblaž, svět před tebe klekne.
Nemohu, otče! mé srdce již zvolilo lásku. Pro Boha, dítě! co mluvíš? Králové tebe Zplodili, Bůh y lidé tě určili k trůnu; Tyby jsy zapřela krev, neb zhrdala slávou,
Kterou svět a y Hospodin dívčicy poctil? Ze sna se vzbuď, cyť plameny vznešené krve. Otče! mně krev, mně sláva a pochlebování Nezmate hlavy. Proč marná Bohyně k nebi
Pnulabych čelo, a svět snad šálila pěnou? V srdcy mi žádosti vrou, a co chudina zemru. Pro Boha! jaké to slyším od tebe řeči, Ubohé dítě? Ach! rozumu zbavila láska
Milenku mou, že k peklu sy zvolila cestu. Pekla se, otče! y neřesti nedotknu žádné; Člověka miluji člověk; co mrzkého činím? Slyše ta slova jsem hrůzou bez sebe zůstal.
Darmo, ach! pomocy hledám zhlídaje v svět, zde Naděje jiskra mi zhasla, a přátelé s štěstím Prozrazujícým krále y zradili svého Přítele s povrhováním. Hospodin tváři
Laskavé zvrátiv v muky mne usmrcujícý Vydal. Jak nevěry syn měl k trůnu se Páně Blížiti, za hřích žádati koruny věčné? Věčného trestu se leknuv ozbrojil hromem
Pravdy jsem jazyk, a svrhnuv řetězy strachu K nevině hřměl jak krupové s bleskotem mračno: Zrádkyně mrzká! svéholi prodati Boha, Otceli železy spnouti, a zbodati matku,
Sestry y s Křesťany bratří zhubiti míníš? Toli ta odplata jest, že se rozumu spustiv Párami spíjel, a nad život miloval otec Bohyni svou? Můj Bože! ó mstiteli strašný
Marného rouhání! tys, nemoha snesti Oslepujícý lásky, své pravice hromem Štěstí sladké mé potřev Bohyni snížil. V slávě světa se spínal, a v rozkoši sedě,
Věčnosti spustiv se král, chrám zmilené modle Vystavěl hrdě, y mroucý oslavil krásu Nad Boha tvůrce a radosti neuvadnoucý; Za to mne Bůh v touň mořivé neřesti srazyv
Osypal hrůzami bíd, brouk v kalině necti Plaze se vzdychám, nesmím v ouzkosti k Bohu Zoufalec zříti, a hledati naděje hvězdy. Kdo se mne zastane v bouřích, dcerali otce
Vydala v smrt, a z Krystova lůna se vyrvouc Hodila v nevěry stan, a zhyzdila slávu? Nastojte! víra a čest mře, bludové živnou. Spadněte nebesa na mne, a skály se zbořte!
V hlubině bolesti král k vám o pomoc volá, Vámiby čest a y rodinu pochoval čistou. Chudina král krev s Křesťany vycedil svatou, Snášel y hlad a y morové střely, by dceru
Krystovi odjav, a šediny znectiv y trůn y Boží poškvrnil hrob. Smrt jediné zbaví Potupy krále, a víru y čistotu zvěční. Nevěro zemři! Co zřím? O mé rozmilé dítě!
Srdcemli žalosti pohnuly tvým? Ty jsy perla Krystovy víry, tys koruna otcovy slávy! Vyběhni z poroby pout, vkroč v moudrosti chrám, ta Zjasní ženicha Krysta, an k zblouzené mluví:
Pospěš sem, milenko má! tvůj přítel tě sprostí Žádosti muk, a s Bohem y s lidmi tě smíří. Takto co Bůh, co láska a stísněné srdce Vnukali otcy, jsem z ust zas přenesti v srdce
Milého dítěte hleděl. Mé třesavé řeči, Slzami zalité oči, a klesavé ruce Staly se důkazem lásky a rozhorlenosti. Bůh a na zemi sláva y potupa věčná,
Křesťan co chlap, a velitel Turek mé smysly Zvětříc zkouzlily div. Hnav na srdce mocý K nohoum dceři jsem padl, a pro Boha dítě Prosyl, by prohnalo bok jak neznaboh dravý
Bídnému starcy. Y matka y sestry y bratří K dceři co mizery kleknouc žebrali o smrt. V Melině rozžal se boj všech náruživostí. Láska a otec a Bůh, stud, naděje, trest a
Potupa věčná válčili v duši, a tělo Zmrtvili slabé, že klesala, podoba smrti, K zemi, a padala do mdlob, z nichž v život se strhnouc Očima jiskřícýma co obryně stála
Pravíc: Zvítězyl Bůh, již přemohu lásku. Objav Melinu volám mládence k sobě. V naději ošalujícý, jakoby štěstí Na světě nejvyššího se dotřel, co kníže
Rustan k Melině vkročiv, a očima jiskře Potupu v lid, svým usměchem Křesťany stíral Otroky v prach. Co královna k pyšnému Turku Krásná Melina vstoupíc srdečně řekla:
Otec y Bůh mou, mládenče, zýskali lásku, Věrná Krystovi dívka jsem svět a y všecky Rozkoše zmohla, a pro Boha zavrhla tebe. Jakoby s hrdosti skal zběhl v kalinu necti,
Jakoby z rozkoše stánků v bolesti propast Mládence zarazyl hrom, tak bez sebe zůstal. Pohleděv na všecken lid se strašlivě zatřásl, Zamračil čelo, a po celém těle jen trna
Vykřikl: Zýskal tě Bůh, teď s Bohem sy plesej! Praviv do dcery meč a y do sebe zaryl. Hrůzou zemřela matka, a zkameněl otec. Strašný rodiny pád zbil Křesťany na smrt.
Nuredýn se co kroupami strašivé mračno Do hradu přihnav u syna do mdloby upadl. Truchlivé podívání pohnulo srdcem Každého tvora. Ach! stáli tu otcové syří,
Důkazy křehkosti lidské y vrtkého štěstí. Nuredýn jak ze snů trhna se vzdychl, a Do kola hledě jen po svých sháněl se dětech. Spatřiv milého syna co divoké zvíře
Sebou zoufalec škubl, a, mé rozmilé dítě! Slávo a utěcho má! řekl klesaje znova K ustům drahého syna. Jen vzdychaje líbal Dítěte mrtvého tvář, a nemoha slzý
Cediti s očí, nemoha vyrvati z srdce Plného slov, jak třtina se bouřemi klátil Dravého vzteku a msty a bolesti prudké. Každý lituje otce, a nesměje živých
Haněti vášní tváři sy rukama skryl, by Neviděl hrozných na hradě podívání. Domů odnesli Turcy otce y syna, Křesťané u mých klečeli nejrozmilejších.
Nemaje slov a slzý, na děti bídné, Na lidi vzdychajícý hleděl jsem mrtvý. Slouhové věrní odvedše zbitého krále Dceru y s matkou v jediném složili hrobě.
Cookies on Poetry Cove