Vratislav. Zpěv desátý.

Ztišiv se bídný král v svém strhaném srdcy Poznovu cýtil, že blesk a sláva a zlato Člověka neuchrání před divokými Střelami osudu zlého. Ach! obnovil v duchu

Rozmilé rodiny pád a popuzeného Národu vztek; svou bídu a samotu trpkou Rozbíraje se strhl sám v hlubinu bezdnou. Vůdcové patříc na mdlého starce y slávou

Ztrnuli vrtkou. Takto y klesnouti může Hrdého vítěze moc, a hrdiny poroba sevře. Vzdychnouc cedili slzy co bázlivé ženy. Zočiv král, že se smutným vypravováním

Pohnuli muži, v ouzkosti politování Došev děkoval Bohu, že spatřuje lidi, Dřív než do hrobu vstoupí. Krůpěje sýly V hromadu sehnav Čechům pověděl dále:

S štěstím zradili krále y přátelé mylní. Utěcha zmizela z duše, a pokoje u svých Nemaje věrných neviděl pokoje v zemi. Turcy pozorujíce, že Křesťané v bitvách

Slabnou, počali boj jak zrádcové skrytí S Křesťany vésti. Co stínové k západu rostli Vražedlnícy; ctitelé pravého Boha V lůnu své rodiny schnoucý vraždami mřeli.

Do nebe spínal se hlas mdlé neviny denně. Na mstu y vyzvali kněží, na mstu y ženy Mocného Boha, a s hrůzou čekali, denli K západu chvátal. Tuť padali oběti vzteku.

Mstivý Nuredýn nám slibuje věrnost Přívětivostí svou lid schytrale šálil. Na oko anděl se Křesťana těsného ujav, V temnosti kovaje pád svár po zemi šířil.

Nejbolestnější trn mou umrtvil duši, Když náš milenec Boha y krále se spustiv K Saladýnovi prchl, a proroka objav Zlořečil Krystu. Tu hrůzy se svalily na mne

Celého světa, a král již povrhel lůzy Potupujícý topil se v ouzkosti kalu. Z svatyně Páně a z králova domu se zrada Zrojila na světy šíré, a záhuba jistá

Hrnula na křižovníky. Vždyť Emanuel, Čítaje myšlénku tajnou sprostého krále V hlubině křehkého srdce již nastrojil syti, Aby, mé panství zvrátiv, Křesťany zhubil.

Bídník přísahy skládal, že do hrobu složí Nevěry blud; ach! zoufalec do hrobu složil Vděčnost, víru a čest, a co člověka krásý. Běda! že zvýšil jsem prach, a ještěra v srdcy

Pěstoval dobrém. Zde příběhy mrzkého zrádce. Vytrhnuv z poroby pout a y z hořekování Pachole mdlé, jsem co milenec k domovu chvátal, Abych y Krystu y národu ctitele zýskal.

K službě ho posvětiv své, a y s obdivováním Spatřuje lásku a schopnosti vykynujícý V obra jsem zrostl. Boj vznikl, můj hrdina vítěz Položiv k nohoum slávy a podrobenosti

Korunu neuvadnoucý, v srdce se varné Zaryv sy podmanil trůn; král podivotvorný Národem vládl, až příhoda roztrhla roušku. Z chrámu jsem šel; v tom z hlučného lidu se syvá

Vyskytne žena, a před všemi ochrany žádá. Slibuji pomoc a lid svým pohledem jasným K podivu kouzlím; slyším žalobu, trnu. Dceru, co světicy čistou, pokrytec dvořan

Ulovil matce; mé srdce se pomluvě zpírá, Nevěře slovům k milency uvedu ženu, Dračice na něho skočí, jakoby dráče Neviny rozkvetajícý trhati chtěla.

Emanuel co v snách se dívaje na mne Táže se okem, mé vnitřnosti probodujícým: Bláznali vedu, by ctnost jak nebesa jasnou Zakalil lstí? Sám pravoty obraz, a mdloby,

Lásky a neviny hrad slib před Bohem skládá, Žeby se raději svrhl v důl syrného pekla, Nežliby zavadil o stín oblažujícý Neviny svět, neb v hradě a v svatyni Páně

Pochoval ctnost. Slov matka se rouhajícých Zděsyla vřelá; lvice se na něho švihla, Škubala vévodu řkouc: O mstiteli věčný! Ještěli zdržuješ soud? Třep satana hromem,

Aby se ztišila ctnost, a vzkřísyla doma Rodina mdlá. Lid hrnul se k nám, a y jistil Loupeže pravdu, y dívčice ztejrané žádal. Nemoha milenec víc své tajiti viny

Na zemi padl, a kroutě se pro Boha prosyl Krále y Křesťany pravé, by na smrt ho zbili, Jestliže neviny dráč se dopustil křivdy. Pohledem zkroucujícým pravoty tvář k nám

Promluvil směle: Co na nebi hvězda mi rozum Stočila panna a vylila do srdce jed, že Mládenec, byťby co Bůh stál, klesnouti musyl. Hrdina slávy a práv, již zvítězujícý

Sličnosti chlap jho škaredé žádosti nesa, Okovy srazyti chtěje své potratil sýly. Ach! kdož poroby muk, kdož rozbroje sprostí Svadlého ducha? Y Bůh a y sláva y mužnost

Kázali mocně, by zrádné se vyhostil lásky. Ach! zas Bohyně blesk, tvář omrazujícý Zpurného obra y s krásami spojené vnady Nevinné duše mne otroka na věky spialy.

Pro Boha! vrtkavé štěstí v rozkvetu slávy Zradilo ctitele svého, a rozkoše mrou, y Přítel se tratí. V hlubině necti se zhlíží Po tobě, svobodo, man. Kde jsy pramene mocy,

Koruno ctnosti a živote nesmrtedlnosti! Vytrhni z poroby pout jak Bohyně věčná Milence svého, a k moudrosti trůnu a k chrámu Slávy a blahosti veď co vítěze muže.

Ach! y ty zhrdla jsy mnou? Kde pomocy, ach! kde Utěchy najdu? Zde přítele nemaje k tobě Bože se přivinu můj! spas opovržence Bleskotem lásky. Y u tebe pomocy žádné.

Láska, ach! udusujícý mocného ducha Schopnosti krásné y strávila srdce, y střela Rozum, y zhatila smysly, a pohrdla Bohem. Vida, že z pout se nevyrvu zvýšené lásky,

Moudrosti jiskry se zmocniv skoumati hledím, Pannali kvetoucý jak na nebi anděl Bez viny kráčí? Pojav dívčicy strojím Nevině syť, ctnost klesneli v nebezpečenství,

Čili se prodere z víru co nejspanilejší Družice ctnosti, bych kráse se omlazujícý Klaněl co Bohu, neb chlapkyni žádosti mrzké Z mysli y mužného srdce již na věky vyvrhl.

Děkuji Bohu, že klesnuv v osudném boji Pod nebem nejctnostnější nalezl jsem pannu. Slyše tu řeč jak z tupého strachu se k břehu Jistoty trhaje snář tíž se sebe házým,

Plésaje v srdcy, že milého bez vady vidím, Že se y ctnost, že y ozdoba moudrosti výší, Zjevuji radosti cyt, a vítěze líbám. Ku panně chvátaje král, by nevinné duše

Spojila svátost a do smrti blažila láska, Vypravil matce, že ctnost květ nejspanilejší Rozvila v bouři, a štěstí vyplyne z bídy. U dcery jsme; tať lekla co draka se svého

Násylníka, a hrůzou klesala do mdlob. Spatřiv dívčinin strach jsem stvrzoval svatě Zděšené panně, že svátost rozmilé spojí. Jakoby udeřil hrom, mé přislibování

Uvrhlo dívčicy v proud všech náruživostí. Láska a stud a potupa opovržence Lstivého s mstou své spojily střely, by srdce Zbouřily outlé, a rozžaly smělosti ohněm

Těsného ducha. Co bez sebe plápolajícý Na zemi k mým se nohoum sklonila dívka, Mluvila všecko, co Bůh, co stud a y láska Mluviti káže, a Bohem mne zaklínala,

Abych se neviny ujav, satana trestal. Nevěda soudce, co mám sy smysliti v zmatku, Hledím po muži věrném, by k pomocy přispěl. Právě se vysypal k nám lid vyskakujícý

S hlukotem na mého slouhu, a bez strachu matka Dceru sy vlastnila ctnou, y Bohem y lidmi Zlosynu hrozýc. Chytrý v těsnosti dvořan Ruce své spial, slib před Bohem skládaje svatý,

Byťby y zhynouti měl, že roztrhne pouta Škaredé vášně, a pro Boha, pro svého krále, Pro všecken lid své zostří schopnosti ducha, Turkyby divoké zbiv chrám založil štěstí.

Ztišiv slovy se lid, jak milého Boha Žehnaje hrdinu svého, a vynesa k nebi Smělosti blesk, vin prominul mládkovi hrůzu. Domů se rozešli všickni. Milenec lstivý

Žehraje na sebe sám dí k mylnému králi: Pod nebem panuje blud, jen u Boha pravda; Všecko je na světě stín, Bůh podstata věčná. Zhrdnuv zmoudřenec slávou pyšného světa,

Shodiv se sebe tíž pěn ošalujícých Pevného ducha, y Bohu y králi se světím. Praviv poznovu zmátl y slovy y činy Veškeren svět. Jak pěnami pochlebování,

Lásky a vděčnosti vroucý Křesťany zkouzlil, Zradiv Boha y vlast se přivinul k Turkům. Outěkem Křesťany zděsyl a zarazyl na sta Do svého přítele mečů. Nemoha zradě

Věřiti ve tmě se motám, doufaje, že se Protrhne ouzkosti mrak; zas novinu slyším. Dcery co nejkrásnější v zahradě růže, Sybila Melinin obraz a Sofia outlá

Zmizely z hradu. Co vichrové slouhové věrní Letěli v kraj, a y v městě co chrtové bystří Stíhali Křesťané stopy, a vykvetajícých Nenašli krás, zrad nevymazali škvrny.

Teprv se v zoufání jak pitomec brodím. V hrůze co konati mám? Tma všudy; ó Bože! Jaký svalils to trest? Proč volence svého Bídami stíháš? Toli ta odplata za mé

Práce a nehody v bojích? Jestliže jako Otroky hrůzami třepíš ctitele věrné, Budeli hájiti král tvé víry, a ctnosti Šetřiti lid? Buď k utěše anděla seslav

Děti mi vrať, neb bídného do hrobu zaraž! Zpozdilec osudu běh y rozkazem spnouti, Boha y kárati míně jsem zůřiti počal: Vyzvalli Hospodin v boj mne mocného krále?

Nebesa zmohu. Proč o Bohu mluvě se lekám Stínu co dítě? Vždyť náhoda na světě řídí. Praviv s Bohem jsem v boj jak hrdina letě Všecko, co kázala žádost, vyvodil v skutek,

Jist jsa, že bez Boha dcer se y dotru, y zvěčním V svatyni trůn. Kdož králi se opře? Svět slouží Vládaři, nedbaje Boha. Tak, jakobych v lůnu Rozkoše seděl a žádných neviděl tísní,

Mluvě y jednaje svár jsem po zemi rozsyl. Z popele vyrazyl dým a v plameny vyšlehl, Nebezpečenství snížilo zemského Boha. Země y nebesa v snách pán říditi mysle

Neviděl po kraji bíd, jež snovali zrádcy. Hrůzami zbitý klesl; sen přitiskl sladký Vládaře k sobě a rozvinul loudivé krásy. Spatřovalť ráj, v němž s dítkami roztomilými

Chodě co mocný Bůh svět zblažoval šírý. Krásy a lahody květ a y všecko, co smysly Zkouzliti může, se rozvilo v rozkoše sýdlu. Dcery co dennice čisté, co koruny sličné

Mladosti vodily v háj, kde chrámy se skvěly, Milého otce a ženichy představujíce Mluvily jemně: Zde v pramenu krásy a lásky Budeme s tebou bydlíc radosti žíti.

Sotva to mladice řekly, již z celého světa Zborové přišli, a koruny obětujíce Vládaři k nohoum, za Boha prohlašovali Mocného pána. Hned mládkové, ozdoby hrdin,

S pannami ušlechtilými co májové kvítky Z vonných kráčeli hájů k slavnému králi, Aby y rozkoše ráj svou zvýšili krásou. Již se y z končiny světů prozpěvujícý

Poslové hrnuli sem, v dar poklady nesouc, Výbory krásy y práce y moudrosti lidské. Zlato a perle a kameny, s prsteny věnce V bleskotu spatřiv zvolal jsem: Bohové světa

Hrdého, kde jste? Sem do kola vkročte a semnou Vběhněte v boj! Ha! klesnete v potupy propast. Srdce se šířilo mé, duch zmocněl, a hlava Zdvihala svou jak nebesa krásu, a moudrost

V plnosti rozvila strom své obživujícý Sýly, že rozumu div a moudrosti jádro Zpravuje veškeren svět jsem vyvodil kouzly. Slovoli dím, hrad na mžik v pustině skví se;

Čeloli mračím, v ouzkosti světové mrou a Moře schne, skály se planí, vrchové rostou. V mocy své slávy a v štěstí sladkého květu Káži, by lidé co Bohu mi oběti nesli.

Střely se sletěly sem z všech roztočin světa, Písněmi rozhlašujíce y slávu y moc mé Oblažujícý vlády, se klaněli Bohu. Mocný na zemi král svrhl na nebi Boha;

Nový na zemi Bůh však zmařil se lidem. Hrozný praskot a křik sny šálivé zplašil. Chlapové vyzvali v boj div moudrosti, krásu Slávy a Božství z pěn, y ztrestali snáře.

Skočiv slyšel jsem pláč a spatřoval oheň, Pohlcujícý město. Co větrovec k pomocy letím. Všudy jen děsý hluk a nebezpečenství, Hořekování žen a hlasové starců

V prachu se poplazujícých do duše hřmějí: Pomocy, lidičky! žádné, vždyť pro utrhače Stírá nevinu Bůh, ach! pomocy žádné. Slyše tu řeč jak osyka hrůzami trnu,

Vida y v tom kouř s ohněm se rozplozujícý Cýtím křehkosti své, a rozumu pozbyv Jediné mdlého se řídím člověka cytem. Vůkol co bez sebe zhlížím, spatřuji ženu

S dítětem v plamenu mřít, je z plamenu vyrvu. Zrádcové tuť y mne jali, y vyvezli z města. Šalba se ztratila s očí hrdého krále; Do sebe pohleděv duch, tmu zhlížeje všudy

Zhrozyl se nevěry své y vzteklosti lidské. Nedbaje o sebe sám, jen na lidi bídné Vzdechaje srdečně řekl: Ach, ubohé město! Ozdobu zhubili tvou, by spáchali zradu

Bezbožnícy. Vzhlédněte, zvířata dravá! Na domy strávené v prach, sem na lidi patřte, V pouště se rozprchujícý. Mladosti květ a Matky a otcové ctní se co chudery nazý

Po zemi trou, a y hladem y zármutkem moří. K mstiteli do nebe hlas střel odplacujícých Bleskoty vyzve, a Bůh vás divochy potře. O Bohu promluvě sám jsem se vyděsyl zradou

Svou a y přísným soudcem. Ach! nevěra strašná Střelila na duši mou a svírala všemi Mukami krále. Tu brodě se v kalině strachu Poznal jsem brouk své mdloby y mocnosti Boží,

Marnosti pěnivé slávy y hrdosti lidské. Bože! jsem v ouzkosti vzdychl, jak před tebe vkročím? Umyji šeredu vin slov utrhajícých Jasnosti tvé? Ach! prominu ukrutníkům

Vraždy a potupu mou, bych milosrdenství U tebe došel. Již nabuda ulevy v ouzku Podrobil snář jsem se v bouřích osudu svému. Zrádcové lesy a horami vozyli krále,

Dravá zvířata řvala, a houkaly sovy, Tvrdý jediné lid jak v rozmaru jeda Písněmi krátil sy čas, a hlukotem vejskal V opětujícých divoké povyky skalách.

U jeskyň stavili vůz; král v dolinu kráčel V smíchu co mol; zbor přihnal se nepodařenců K němu, a starcy vztek jak zdivočujícý Satané lid naň lijíc korunovali

Trním zkleslého pána a upiali k skále. Rány a potupy meč mdlé umrtvil srdce. Z těžkých vzbudiv se mdlob kruh na sobě cýtím, V temnosti sedě co kůl jak mizera pláči.

Bolesti snížilyť ducha a zatmily pána Slavného blesk; jen v tísnosti člověk se ozval, Volaje v mukách o pomoc k živému Bohu. Nářky se v hlubině skal jak hromové víříc

Rozlíhaly, a skaliny, jakoby semnou Cýtily osudu ran, pláč opětovaly S povzdychováním skalám; jediné lidé Žádného v bídách neznali milosrdenství.

Bolest se nesnesytedlná množila denně Hlavou umdlévajícý. Pro Boha prosyl Lidi jsem o smrt, vyvolal na pomoc bídník Nebe y zem hor, žádaje, aby se náhle

Sesypavše mne zbavili muk, a y všeho Posměchu v mukách. Mdloba mé tížila oudy, Zhasoval zrak, duch v těle se krátil, a nohy Klesaly tíží. Vítám tebe, ó smrti,

Utěcho má! jsem vzdychl a bez sebe zůstal. Zrádcové chtíce mne tejrati, vzkřísyli v život Zhaslého muže; ach! bolesti strašlivější Poznal jsem Lazar. Lidé y samota dnem y

Nocý mrtvili duši a trýznili tělo. Nemaje v bídách komu sy postěžovati Skále jsem vypravil bídy, a skála mé pláče Slyšíc cedila slzy, a lidé se smáli.

Ach! což zavinil král, že co satané na mne Hrnete přívaly muk? Vždyť v nebezpečenstvích Pro vás vylil jsem krev, a vy příteli svému Zradou zaplacujete dluh? Byť jste srdce

Kojili mstou, byť y potupa mocného pána Těšila vás, již jste slavného záměru došli. Vzhlédněte mužové sem, jak řetězy spíná Vévodu kat, jak mrskaje vašeho krále,

Svrhuje v potupu trůn. Smrt jediné splní žádosti vaše. Proč neuvalujete na mdlé Oudy, než mukami klesnou, smrt, byste slávy Dobyli na věky věků nejspanilejší?

Takto jsem stěžuje skalám ouzkosti srdce Těsného chtěl bíd břemena poulehčiti Sobě, a naděje jiskru v své vzbuditi duši. Kyžby jen brouk, kyž stínby se člověka ozval

Zmrtvené mysli, ó tehdáž povstalbych muž, a Zmáhaje trpkosti hrůz, y v naději plyna Brzkého štěstí, všíbych se tvrdosti zpříčil! Byly mé vroucý, byly mé žádosti denní.

Hospodin, vyslyšav hlas mé snížené duše, Ztišil mne v mukách. Ráno jsem s obdivováním V škulině spatřil, an tenata snovaje na mne Zhlíží pavouk, jakoby zvídal, zdaž svého

Souseda poctím. Vítej, ó sousede milý! V radosti vzdychnuv děkuji dobrému Bohu, Slzy sy stírám s tváři, a s sousedem mluvím. Pavouk tenata pleta se zastavil v prácy,

Jestliže pláč neb truchlivé vypravování K jeho se dotřely uším. Jaké to Božské Rozkoše v srdcy se cyt, a v raněné mysli Vyskytl naděje blesk, že se s člověkem pavouk

O muky dělí, že se y milosrdenství K zvířeti prodrala jiskra! O se srdce spadla Břemena tíž, a hrůz se mi drtivé mračno Ztratilo v páru. Co člověku člověk jsem bídy

Broukovi zjevil, a s ním se y radě sy hvězdy Sladkého štěstí z pavučin předl, a y vida Bubliny šálícý zas zmařené plakal, Zhlížeje v potupy kal tak promluvil k němu:

Neznaje, sousede milý! koruny blesku, Slávy a zrad, běh života v pokoji trávíš, Jako y nevinné duše, co v samotě bydlí. Rozbroje lítého třesk jim nesplete hlav, a

Slavené věčnosti dým se nedotře k srdcým, Kdežto jen láska a sprostota panuje svatá. Do věže tříská hrom, neb zdrcuje sosnu K nebi se pozdvihujícý, netkna se lohu.

Slávy a vysosti tvář Bůh zkaluje štěstí, Bourá rozkoše hrad, bud nedbaje blahých. Člověče mdlý! proč z tichosti lůna se strhnuv, Nevida hlubin a skal se v lapavé víry

Svrhuješ bíd? Stůj v skrovnosti oblažujícý Nevinné srdce a lahody obětujícý Věrnosti čisté. Ať zvětřenec podivotvorný, Stíhaje sny, v byt věčnosti míře se ztopí

V rozkoše moři a zobří v oslavy chrámu; Dlouholi hrdina šťastný v rozmaru sedě Užije blahosti pěn? Jak dračice závist Soků vyhrne roj, hrom nestranné pravdy

Zbouří ještěry v srdcy a bubliny zmaří. Z okolu mrákoty patř, viz marnosti světa: Velikomocný král chtěl říditi Boha Rozumem svým, pout nemoha sprostiti sebe.

Takto jsem moudřil. Jen tehdáž moudrosti lid se Koří, jestliže štěstí milence zradí. Dokud se usmívá lesk lstivého štěstí Na lidi velikomocné, co Bohové světa

Vykračujíce tě, moudrosti! slyšeti, světla Rozumu viděti nechtí. Všecko, co slepé Žádosti bleskot, co bublina pověry nectné Před oči shrne, co kroutivé pochlebenství

Do ucha vdechne, byť krajiny hynouti měly, Tuposti společnícy životy svými Zvěčniti chtějí. Slunceli blahosti zhasne, Pěnyli krásyvé prasknou, pitomé děti

V ouzkosti povzdychujíce tak želeti počnou: Kyž jsem tě chudera ctil, ó moudrosti Božská! Kyž jsem y na Boha svou byl naději skládal! Na Boha, člověče! vzhlédni, a moudrosti šetř, když

Přeje ti štěstí, když med rozkoše sladne. V rozkvetu slávy a v rozkoši omlazujícý Zpozdilec ducha jsem pnul a sy moudrosti nevšiml; V bídu jsem klesl, a v porobě moudrosti hlasem

Řídě se utěchy nabyl. Ať katané muky Smyslíc horoucý y mne za živa pohřbí, Svoboda nemdlí čistého ducha, a muž jsa Nebudu schnouti a nebudu slaviti lotrů.

Katané draví slyšeli s obdivováním Hovory mé, y pravili: Kouzliti umí. S hrůzou vkročili v žalář, zhlíželi s světlem Každý v jeskyni kout, a souseda mého

Spatříc s posměchem mstivým zabili broučka. S přítelem ztratil jsem svět, s ním všecku y stálost. Katané k soudu mne vedli. Zde rozmilé dítky K otcy jen letí, otec své rozmilé líbá,

Žehnaje protivníky, že milosrdenství Jiskra se v srdcých vzbudila zdivočujícých. Soudcové soudí; na smrt vydali dítky, K životu otce; ach! hlas ten pronikajícý

Vnitřnosti uslyšev král jak mizera k nohoum Soudců padl, jak k Bohům spínal jsem ruce, Slzami smočuje prach, a vzbuzuje skály K milosrdenství. Nevinné duše co sladké

Hrdličky o život milý prosyly lotry Rukama sepiatýma a pohledem, ocel Pohybujícým. Katané s posměchem hledíc Na naše hořekování tupili červa

V prachu se vinoucýho, a smáli se otcy, Za děti prosýcýmu. Y ouzkosti trpší Smyslili čerti. Krásu a nevinu Božskou Mládeže kvetoucý mně rozvinujíce

Bodali do srdce meč, kat sličnosti odkryv Růžové krásy se ptal: Zdaž srážeti krky Před otcem smí? V tom odpraviv milého syna Dětičky vedl; v hrob za živa složili otce.

Vzbudiv se z mdlob, v tmě zrady a strachu se zhlížím, Vidím – vrahové nesou k obědu syna. Vypraviv zklesl, a spínaje k vysosti ruce Hlasytě splakal. Tuť vévoda těšiti mysle

Zkleslého krále a otce, mu naděje hvězdu Vystavěl v budoucnosti, a nemoha otce Ztišiti slávou, bolesti zděloval s ním, a Zlehčiti na srdcy tíž chtěl politováním.

K táboru blížil se král, syn s knížaty vyšel Vítězy vstříc; již zdaleka na sebe patří; Prudký zmrtvuje cyt y krůpěji sýly V otcovém srdcy; co mrtvý stařeček padá,

Živne a k synu se tiskne, a otcem se cýtí.