Vratislav. Zpěv čtrnáctý.

Kvído y tábor se hnul jak zbouřené moře S Křesťany rozhorlenými, by nebezpečenství Svatyni hrozýcý svou zvrátili mocý. Zástupy přikryli kraj a zpyšněli sýlou.

Vratislav pluk přední zkřídluje k boji Pouštěmi táhl, hlad, parna a žížeň S hrdiny zmohl; blesk slávy a zlata a věnec Odplaty věčné y bázlivce v hrdiny změnil.

Lucya dělíc s hrdiny nebezpečenství Celestýna a vévody ošetřujícý Zbírala krůpěje vody, by hasyla žížeň, Stíhala zvěř, by hlad svým zahnala milkům.

Kvapným usylováním dotrhli k poli, Kdežto se rozložil lid jak zvířata dravá Velkého Saladýna, a hlukotem zděsyl Veškeren kraj, y mroucý rozplašil tvory.

V stráni se Mehmed a rozbroje společnícy Pouštěmi bloudíc zabrali s vyhrožováním, Jak se y mstíti, y nevinné tepati dítky V svatyni budou. Z daleka slyšeli hluky

Prozpěvujícých vojsk; hned skoumali plesů Původy, poznali s hrůzou vítězujícý Vratislavův pluk, a co ďáblové Bohem Lekli se vítězem pevným. Vida, že v patách

Stíhá buřiče smrt, zlý zoufaje Mehmed V pustiny kvapil, a skalami bloudě a skrýše Hledaje poskočil v důl, z tmy stínli se prodral, Neboli švižný list jen se v hustině ozval.

S nebe se blížila noc, sen sypaje na zem Naděje kvítky a utěchy vůně co anděl Zblažoval bídný lid, ran v stisknutém srdcy Zhojuje na sta. Co k milé se vinuli matce

Tvorové k sladkému spaní. Jediné Mehmed V ouzkosti bděl, a vášněmi srdce své svíral. Zlostník Boha y lid jak pokrytec zradiv V stupeň se nejvyšší chtěl rozkoše vtříti:

Naděje vplynuly v dým, smrt vyběhla s trůnu, Z rozkoše poroba nectná; oslazujícý Hořkosti msta střel ztratila pálivé jedy. Darmo y zhubiti svět y porvati Boha

Spínal se stín, moc marného zůřivce vyschla. Po tuhé bouři ho spaní schvátilo náhlé. Dravý na něho sen jak krahulec vrazyv Prudký vytvořil boj, a řetězy otroka sepiav

K mukám vydal ho trpkým. V jeskyni vlhké Leže co potrava smrti se stvůrami lekal Zdivočenými. Vždyť Bůh svou rozložil slávu, Z temnoty zastkvěl se trůn, sem se vyhrožujícý

Přihrnul lid, zde král, zde matky a dcery Zloupené klečíc k mstiteli volaly o mstu. Andělu pokynul Bůh, smrt chvátala na svět. Hodina padla, a kat se k popravě chystá

K utěše národu všeho; již vztahuje ruku, Blíží ku tělu meč, v tom ze sna se budě Po hlavě sahá dráč, pak po lese běhá. Mehmed co lítá saň les zbíhaje celý

Hrozý, trne, a hledaje, kohoby zmařil, Listu se děsý; vztek, již strach se co dracy O srdce dělí. V pouštích nemaje stání Na Boha žehrá, na lidi mstitele zůří.

Znova se kaše, že zmocniv schopnosti ducha, Ztuživ tělo a ztrojiv ramena svého Sýlu, co obr se vypne a potupy pomstí. Nebezpečenstvím neočekávaně nabyv

Smělosti táhne co noc, jenž sluncem se tratí. Na horu vstoupiv zástupy v táboře vidí. Skoumav, kdoby to byl, své obsluhujícý Tovaryše y v nehodě otroky věrné

K Solimanovi vyslal, by Mameluky Zýskali příchodem svým a rozžali vzteky Na Křižovníky. Co ďábel se stroje K podvodu, do těla sám kat rány sy bodá.

Zkrvaviv tvář, jde kroupami zvětřené mračno, Zástupy zočiv trhá zmatenec sebou, Nevida pomocy v les chce prchnouti skalný, Hroze se skal, v pláň vráží, zhlížeje vůkol

Spatřuje hnáti se lid; tuť rukama lomě Běduje v těsnu, by Bůh z bíd propasti svého Ctitele vytrhl. K němu se Mamelucy Blíží, spnou ho a k Solimanovi vedou.

V táboře zlostník, jakoby zkameněl strachy, Před lidem mlčí, na své se dívaje rány Vzdychá, do země hledí, klekaje praví: Pro Boha, bodněte meč v bok nuzného muže,

Za to y Křesťané vrahům vzdávati díky, Proto y v táboře svém ples držeti budou. Pravil, a s očí v tvář se vylily slzy, Z rány mu kapala krev; vztek divého lidu

Nářkem se ztišil, a srdce pohnula tvrdá K milosrdenství. Soliman slibuje pomoc, Táže se: Odkudby byl? jak Křesťany zná, a Do které krajiny míří? Spínaje ruce

K nebi co zjevenec volá: Velikomocný Bože, ó utěcho má! žes divoké vrahy Zmátl, vliv milosrdenství do svého lidu Bídnému oddechu přál, ach! jak se ti zvděčím?

Všeho jsa zbaven, co člověka na světě těší, Hrdinu krásy, kam se teď uteku? komu Tajnosti zbitého srdce, a ouzkosti zjevím? Tobě, ó mstiteli zrad, vám, ctitelé Páně!

Hromové mstícý mocného Boha a těsné Neviny štíte! O slyšte mé nehody bratří! Strňte, a mstěte! Y já jsa hrdina pevný Pravého Boha, y já jsem Křesťany pobiv

Vítěz se v kořisti dělil; než pohroma trpká Zdrtila nás, sám sultán k Nýlu se vrátil. K rodině chvátal jsem své, bych v samotě hanbu Národu slavného skryl, a svobody zbité

Oplakával. Zde nemoha ztišiti srdce Vřelého smejšlel jsem snář, zdaž korunu slávy Na hlavu vstavím, vyrvav z nebezpečenství Sebe y lid, zas mocnému pánu, a zvýším

Rozkoše jeho. Tu v hrad se sypali syví Křesťané z nenadání, rodinu mou jak Zvířata trhali lítá, ženu y děti Zbivše, mne jali, a s posměchem horami vedouc

Chovali k mukám. V hrdosti rozvětřujícý, Jakoby veškeren svět Bůh roztřepil jejich, Stříleli ukrutenství drtivé hromy Na hlavy naše, a zbodali nás. Ač se smrtí

Zbrojili, Bůh mdlých ujav se anděla vyslal, Slepotu na spité vlil, své ctitelé spasyl. V svobodě hledím: V pravděli sproštěn jsem kruhů? V pravděli živ? V prach klesám, děkuji Bohu,

Hlukoty slyším, trnu a do pole běžím, V těsnotě stěžuji svou a y národu všeho Bídu, y zjevuji pád, jenž na hlavy naše Křesťané hrnou. Hospodin velikomocný

Seslav hrdiny, vás mne z poroby strhl, a V svobodu uvedl. Jak se mu chudera zvděčím? Milosrdenství vám, ó poslové Boží, V slušnosti splatím? Stín mdlý po zemi chodě,

Nemaje bytu, a nemaje jediné duše, Ještoby spojila hlas s mým hořekováním, Pro vás vyliji krev, čest pro milé vsadím. Vzhůru, ó bratří! s poklady Křesťané táhnou.

Přestal. Tuť Mamelucy zhlíželi diví, Jakby sy zlato a klenoty zvolili krásné. Po zlatě žížníc žádali s hlukotem boje; Soliman odepřel boj, lid vnutil ho k boji.

Tábor se z doliny zdvihl, pluk chtivého vojska Outokem hnal, by Křesťany loupežujícý Srazyv kořisti dobyl. Co zpytatel slídný Mehmed je vedl, kde Křesťané rozbili stany.

Jízdní Čechové vidouc zástupy hlučné Stáli, a zbrklí zjevili nebezpečenství. Vévoda kázal, a vojsko zálohy kladlo. Mamelucy pádili pokřikujíce

K českému vojsku, co do lesa kvapilo s pole. Čechy již stíhli, a mocní Čechové stáli. Hrozný počal se boj; jak hubivé mračno Táhnouc Mamelucy stříleli šípy,

Čechové stáli co zeď zbraň odvracujíce Zbraněmi slabou. Takto se vichrové tisknou V odporujícý dub. Byť se stromové křehcý Zvraceli s kořeny s hor, byť větvemi třásl, neb

Skloňoval hlavu y dub, všem opře se vztekům Bůjného vichru, a hrdou rozepne hlavu. Takto y zbouřené moře se vlnami ježíc Střílí k vrcholi skal jak hromové mstícý;

Skála se smějíce vlnám outokujícým Pevným pohledem stojí, vlny se trou, a Ránami slabnouc s hanbou v moře se vracý. Tento se přihodil pád y vítězujícým

Mamelukům. Proudové tlačili k předu, Sráželi sýlu a vztek, dav hleděli zmocy, Vrazyti v klín, pluk za plukem hnali, Rojili hlukotem strach, a přemáhajíce

Zástupy množstvím lítili se, a y na smrt Házeli s bouří; skalná odporování Zmařila odvažujícých outoky prudké. Čechové hleděli hry, kde, jakby se zpříti,

Jakby se srazyti měli. Již ochabujícý Mamelucy tratili srdce y vztek, strach Sypal se na ně, tuť Boha a vévodu v těsnu Proklínajíc přes pole prchnouti míní.

Náhle co vyvracujícý vichrové valí Čechové setniny v zad, až skály se třesou, Větrové novinu strašnou po všecky řady Roznášejí. Strachové ohromujícý

Plaší divoké pluky; vpřed táhnouti myslí, Vojsko zde stojí, do lesa tmavého míří, Z lesa se shrnuje Čech, v hor rokliny kvapí, Z roklin co z pekla sem vstupuje nelitostník.

Takto se hrozná v zvířata zmatenice Vtírá, lesyli jsou jak hradbami vůkol Tenaty obklíčeny. Již hlukoty děsý V skrýších zvěř, strach po celém lese se šíří;

S parohy jelen co strom v kraj z húštiny pádí, Myslivec na něho číhá, v houště se vracý, Z houští feny ho ženou, do kola skáče, Nový střelec tu čeká, stíhaje zbrklý

Roklinu vidí stín, a y stínu se hrozý. Nevida kudy a kam, smrt spatřuje trpkou. Usylování marné, že záhuby ujde, V puklinu leze, a v puklině o život přijde.

Mamelucy v zmatku již do sebe zbraně Bodajíce se hubí. Jediné noc pád Přetrhla jistý; v houšti se rozprchli všickni. Čechové skočili v tábor, zde viděli divy.

Tady se vinuly ženy co červové k nohoum, Starcy s hořekováním vítali Čechy, Dítky se třesoucý jak bělavé růže Budily srdce y skalná k milosrdenství.

Na jiné straně se zas zvuk radosti ozval. Čechové zhlíželi tam, a Křesťany v poutech Zočili pozdvihujícý do nebe rukou, Mužové ztrnuli hrůzou na milé bratří,

Na panny spanilé hledíc. Řetězy spiatí Klesali starcy, s dítkami ženy se třásly, Dívčice kryjíc tváři své tajily hanby. Čechové křísyli mdlé, a ráželi kruhy,

Chvátali s plesáním, aby dobyli skladů. Vévoda rozdělil kořist. Radosti rostly Statného vojska co stínové, slunceli k horám Kroky své blíží. Hody se drželi slavné.

U prostřed plesů strážní panicy vedli. S pohledem smutným vstoupila vévodo, k tobě, Srdečně mluvíc: Hospodin, vítězy! tebe Nad lidi zvýšil, že smrt neb porobu jak Bůh

Zděluje kleslým, nevinu tejrati můžeš. Nepni se člověče štěstím! s vysosti blesku V hlubinu necti y tvůj duch klesnouti moha Býti se člověkem pozná. Milosrdenství

Od tebe, člověče! žádám. Vévodo! rozkaž Smrt; ctnost poroby ujdouc hanby se uhne. Vévoda s jasnou tváří promluvil k ženě: V svobodě buď! červ vznešené ctnosti se netkne.

Odyna obživla řečí dobrého muže. Krása se vylila v tvář jí neviny Božské, Vlídnost se na čele stkvěla, a dobrota srdce Hleděla s očí. S pohledu sladkého nevím

Cosy se zbíhalo v lid, co bouřilo srdce, Mužům hatilo rozum. Co rozvinujícý Lahody růže tu stála, a kouzlila divy, Pohledem pronikajícým do duše mluvíc:

Vítězy! ctnosti sy važ, čest zýskatli hledíš! Vévoda miloval ctnost jak samého Boha, Proto y Odyna krásná utěchy došla. Křesťané plésali všickni, jediné Václav

Radosti neužil žádné; vždyť očima svýma Ouzkosti spatřiv šálivé Nomenye V samotě vzdychá. S vítězy do tábora Trhnuv, rážel y sám pout hanebné kruhy,

Kráčeje táborem vzhlídl jak potvoru divou Nomenyi. Tuť vztek vjel do srdce láskou Kleslého; naměřil meč, chtě prohnati mrzké Zrádkyni bok; ach! bída mu zklížila ruku.

Jak se tu hrdina lekl, když šeredu spatřil. Kam pak se jasná tvář, kam poděly růže S pohledu kouzlícýho? Kde modravé oči Lásky a živosti trůn, kde postavy štíhlost?

Okrasa hrdého světa, a mládeže rozkoš, Milosti kouzlivé div mol na zemi leží. Zděsyv se škaredý Čech, jak sestry se ujal Bývalé Bohyně své. Ach! nádherné ženy

Pukalo srdce, co s jasnosti slávy a s lůna Rozkoše v neřesti toun a v porobu klesla. Tajila hanebnosti, co zhyzdily duši, Zbavily tělo y krásy y lahody vábné

V prameny žil jed nemocy rozšiřujíce. Láskou hrajíc sváděla mladosti květy, Otroky zbavené smyslů v propasti hanby Házela svůdkyně nectná, vznešené mysli,

Ctnosti y neviny cyt jak těsného ducha Porody dusýc pěnami vrtkavosti Líčila krásy své tvář. Druh stíhaje druha V milosti padl jak předkové hrdosti obět.

Do boje zavzněl teď zvuk, jak bohyně lásky Kněžna se vtělila v lid, by v rozmanitosti Krásy a vášní rozkoše nejlahodnější Na světě došla. Y syn co květina outlá,

Národu čest a otcova sláva, y krásný Solimanův syn již zahořel nesmyslnou K Bohyni láskou. Svůdkyně zhrdala jím, a Volila chlapy, by snížila mládkovu hrdost.

Mládenec prozradiv svou vlast šeredně sešel. Vévoda dračicy spiav v trest vyhodil chlapům. Chlapové trýznili ji, a y k podívání Vodili světem. Co květina Bohyně zvadla.

Darmo se skrývala teď, však nemocy všemu Jevily světu, co tajila v souženém srdcy. Svědomí zlé ještěry jedovatými Trýzníc zhejralé srdce y hlásalo lidu:

Nevinné krásy a vnadami slavené duše! Vzhlédněte sem, div krásy a pocty co pleva V kalině neřesti leží. Nemoc co zlá saň Rozlila po těle jed, oud kroutil se každý,

Trhaly oči, a bolesti křížily těla. Václav bídnicy těšil, a v zoufajícý Nemoha skrotiti vzteku co pitomec hleděl, Jak se tu klíčila kolem, a skřípala zuby,

V obživování vášní šlehala sebou, Sebrala krůpěje sýly, a skočila vzhůru, Jakoby smrti y věčnosti utecy chtěla. Bolesti schvátily tělo a ouzkosti ducha,

Se všemi hrůzami spadl svět na srdce mdlé, a Zmlazujícý porazyl na věky sýlu. V prachu se kroutíc trhala vlasy, a točíc Do kola očima černou vydechla duši.

Václav zklesl, a y slzami skropuje tělo Bohyně své cyt rozpustil v hořekování. Hrozná jediné noc z pout záhuby plné Vytrhla Mameluky. Co děti se strachy

Třesouc zhlíželi s hrůzou do syvé pouště, Báli se stínů, jižli se Křesťané obří. Hladem a stvůrami mrouce, a oddechu bázní Nemajíce tu schli, až den zapudil ouzkost.

Hrůza y panuje tak jak vládkyně strašná, Nocli se po zemi šíří na svatém poli. V hrobyli zbloudí chůzemi zmožen jsa mladík, Stínyli spatřuje zde a bělavé hlavy,

Tvoří v mysli sy smrt, a potvory vůkol Lítati vidí; tiskna se zmatenec ke zdi Zhlíží, strašný duchli co pahorek příkrý Vyšinuv z hrobů bázlivcem o zemi mrští.

Vítrli vůkol se hne, neb hlásek se ozve, V ouzkosti umírá a y slibuje svatě Bohu, že hříchů páchati nechce, byť svět ho Vnadami kouzlil. Již dennice zvěstuje den, a

Mraky y ouzkosti pudí. Nevida ducha Mládenec zbystří, vyskočiv z nebezpečenství Plésaje líbá zem, že se vyvinul smrti. Takto y v pouštích plésali Mamelucy.

Brzy je z plesů hlad jak zůřivec strhal. Stříhaliť očima v poušť, a tu žádného krmu, Lahody žádné; ven pro krmy z pustiny jíti Zbraňoval strach; zbraň hrdého Křesťana hřměla

Ještě jim v uších. Očima zamračenýma Do sebe hledíc kousali pysky, že dychtíc Po zlatě ztratili zlato y rozkoše všecky. Se sebe nehody tíž a potupy plíseň

Svrhliby rádi. Ouzkosti hrůza, a hladu Vzteky se množí, vévoda nevydává Potravy svým, lid v tísni mře, vévoda mlčí. Na něho pohromy tíž a y potupu valí.

Vévodu žalostivější trýznily muky. Boji se zpíraje chtěl pád zvrátiti kázní. Nemoha přemocy proudu co strženec hnal se S zástupem v boj, a štěstí zmizelo s slávou.

Bídy se vyhrnujícý zhatily smysly Pevného muže; vždyť hlad, vždyť nahota svírá Vojsko, a zrazen je pán; vždyť Křesťané v slávě, V nízkosti Saracéni. Z hlubiny zmatků

Pokojby vytrhl lid, moc zachoval pánu, Pokojby z poroby pout mu y vydobyl dceru. Vůdce co činiti má, co smysliti otec? Na dceru zpomněv klesl, snad Křesťané zhubí

Rozkoše květ, snad – kyžbych tě, dušinko! spasyl. Život y za tebe vsadím. V myšlénky vpletl se. Právě tu vstupuje Ali, s rukama křížem Přeloženýma co bolesti obraz se blíží.

Spanilé Odyny muž. Ctný vévoda slzý Zdržeti nemoha cyt své zmožené lásky Do srdce přeliv muže a milence svého, Želeli ztracené krásy, a zdivočenými

Stvůrami potřeli duší. Naděje hvězda V poušti se nestkvěla jim, ani radosti jiskra Neprobudila duchů z bolesti dravé. Jakoby z tvrdého spaní Soliman povstal,

Pohledem smutným na zeta zhlížeje pravil: Pro dceru pojď, snad v táboře najdeme lidi. Truchlivě Ali milému odpovídal: Křesťanli líbati ctnost, neb milosrdenství

Plniti může? Co divá zvířata zhyzdí Neviny spanilé tvář, jak ďáblové soptíc Vztekem se vtrou k nám, aby y ztrojili muky, Aby y potupu zvýšíc na ženu sladkou

Vbodali do srdce meč můj vévodo! tobě. Byťby y vylili vztek, ó příteli! na nás, Byťby y trýzníc ctnost v bok vráželi otcy Potupy meč, předc dráti se mukami budu,

V smrtibych spatřiv milenku oblažujícý Na duši okřál. Řekl a přivinul k srdcy Milého zeta, a k táboru chvátal co mladík. V táboře byl; hned k Vratislavovi vešel.

Právě se vévoda řádný s přátely radil, Jakby sy divochy zhativ pokoje dobyl. Vévodu zočiv laskavě stařečka přijal. Soliman s tváří kalnou promluvil k němu:

Vítězy šťastný! Soliman tobě se koří, Dceruby milou za zlato vysvobodil. Umlkl s hrůzou čekaje osudu svého. Vážný vévoda dí: Proč poklady svými

Drážditi nás, neb krásami v hlubinu necti Srazyti míníš? Křesťané pohrdajíce Zlatem co synové zdární jasného Krysta Pro milé přátely boj zde zvolili čestný.

Mírli jsy zdržeti chtěl, proč do bojes vehnal Náhlého nás? proč Křesťany řetězy spínal? Soliman truchlivě řekl: Msta, vítězy slavný! Mocnému nepřisluší. Ženuli míníš

Vydati v smrt, že mužové zůřili mstiví? Neviny hrdino, šetř! a na hlavy naše Vyhrň se potupy hrom; zde mužové stojí. Na to mu Vratislav: Vztek vítěze neškvrň!

V svobodě přišel jsy k nám, vrať v svobodě k svým se S dcerou rozkošnou; y my nevinu ctíme. Vévoda kynul a ženy y s dítkami před ním V svobodě stály. Tu vděčný Soliman hlavu

Skloňuje mluvil: Co Bohu se kořiti budu, Hrdino! tobě, že přemoha divoké vášně Jednals co Bůh, a čistou dceru mi vydal. Milenku přitiskl k srdcy, a uzavřev pokoj

S vítězy svými co přítel zde radosti užil. Mamelucy svár jak ještěra živíc Pouštěmi sráželi moc své bývalé sýly, Aby se z nebezpečenství pospolu vyrvouc

Uhnuli bíd, jenž střelami ukrutenství Hrozý slabému lidu. Co schytralec hybný Mehmed běhaje v zbor, y lidu y vůdcům Kovaje ouklady, pěn své moudrosti přímé

Bleskoty rozkládá, a y rukama lomě: Chudiny! dí, kam zlato a zásoby každé Rozkoše děly se vám? Vše Křesťané slídní Zlovili již. Co sy v těsnotě počnete nazý?

Jakých v porobě nectné a bolesti morné Dojdete plesů? Křesťané vrcholi bídy Na muže svalí. Kyžbych v nebezpečenství Za milé vycedil krev, kyž sehnala muky

V outoku smrt jak mstícý dračice za vás Na hlavu mou! Než co v ouzkosti zpozdilec snovam. Bídný na zemi chlap z pout nemohu, nesmím Vyrvati vás, bych y rozumem nebesa stíhal,

Bych se y v svobody chrám jak bleskové střely S hrdiny vedrati mohl; nás chudoby břímě Snižuje v pluh, nám zákony ukrutenství Těla y rozumy pnou. Kdo zastane v ouzku,

Vytrhne z poroby bíd květ národu tvého? Stiskaje Mamelukům ruce, a slzy Outrpné vylívaje y kráčeje jako Nevěda vlídně se zástupu matného tázal:

Bratří! rcete, kde jest náš vévoda moudrý? Ubohé kníže se trápí za naše štěstí, Pro dceru milou schne, snad poklady snáší, Zlatemby z poroby pout své spanilé dítě

Postavil v svobody sad, a srdce své ztišil. Mamelucy zhlíželi s zamračováním Pod sebe mluvíc: Krásného pokladu za nás Vůdceby nevynesl v dar, ani svobody starcům

Nevymohl mdlým. Hrom syvého nebezpečenství Houká. Brzyli k nám, dí schytralec Mehmed, Vůdce se vrátí? Jak jest bez něho teskno! Chřadnem co bez ducha tělo, co bez rosy kvítí.

Křesťanli chvátá v boj, což počnem sy v bouři? Vévoda národu hrad k svým nehledě lidem Sežene na nás pád. Snad nedbaje vojska Odpočívá. Ovšem že v rozkoši plave

S Křesťany nádhernými, a mocného ducha S přátely sýlí. Kdožby se nehodil v moře Radosti v světě co stín jen trvaje na mžik? Bratří! y my se dnes jak synové štěstí

Sladkého v rozmary pusťme, a oslazujíce Trpkého života běh, květ radosti žněme. Píme, a rozkvetajícý dívky sy k hodům Vyzveme naším. Než co to, chudiny! vidím?

S pohledem zakalujícým radosti každé Jasnou tvář jen hledíc do země muky Hrnete v srdce, a hlad jak potvoru z pekla Tisknete k prsům. Křesťané zlovili zlato,

Sebrali rozkoše sklad, a vy hynete hladem. Utichl. Mamelucy syčeli jako Hadové šeptajíce co pravdu sy v uši: Vévoda prozradil nás. Vztek zmocňuje srdcý

Mdlého se lidu, a tajná zpoura se rodí. Plésaje Mehmed promluvil s usmíváním: K čemu se kašete, dravcy? Okemli kyne, Vévoda otroky zdrtí. Zježil se lid, jak

Hromové houkajíce, co proudové sýlu Srážejíce se valili k předu, a strašně Břinkali zbraní, jakoby vévodu zbivše Svobodu zrodili svou. Vztek vyvodil zmatky.

Spatřiv v rozbroji lid, jak ďábel ho dráždil Hadovec Mehmed. Hrdiny! vběhněte v boj, a Vévodu zbíte! tenť v lásky a radosti lůnu Vejskaje směje se vám, že vrátiv se domů

Zbičuje lid. Tím posměchem v plameny rozžal Syrného zástupu hněv. Jak oheň se větrem Zmocňuje šíří, domy y poklady tráví, Takto y řečí v plameny rozšlehujícý

Zrostala bouře, a pyšnou hrozyla hlavou Záhubu všem, v bok vyjdeli vzteklicy odpor. Vespolek křičeli všickni: Začbychom zrádcy Skláněli hlavy, a stínu se mužové báli?

Soliman zaprodal lid, smrt vyřkněme zrádcy! Stavě se Mehmed, jakoby skrocoval bouři, K zástupu řekl: Proč vévodu slavného tupíc Vyřkli jste smrt? Vždyť otec se posvětil za vás.

S hlukotem Mamelucy volali: Zrádce! Srazyli sněm, a zde jedným zvolili hlasem Mehmeda za svého vůdce. Teď podvodu roušku Se sebe složiv, jak drak bouřiti počal:

Proroku mocný! kdožby jen smyšleti mohl, že Na světě věrnosti není, přítel že zradí Přítele svého, a syn meč dobrému otcy Do boku vrazý? Putuje světem jsem nalezl

Mrákoty vin, však takové neřesti nikdež. Jaká zrada! vždyť vévoda zrazuje vojsko, Otec své dítky, a horlivec pravého Boha. Srdce mi pukne, a rozumu pozbude hlava.

Věrný přítel jsem byl, a y moudrého vůdce Volný chlap; však přítel mne, vévoda vojsko, Boha y krále y vlast jak strženec prodal. Praviv hlasytě splakal, že pravota zhasla,

Zmizela ctnost, a nevěra zpoutala lidi. Hlukotem Mamelucy poctili vůdce, Přetrhli sněm, a se těšili budoucností. Sotva že vzbudil se den, již Soliman s dcerou

Vstupoval k svým. Cosy děsylo dceřinu duši, Jakésy zdání nutilo k povzdychování Tesklivé srdce. Ach! otče! co děje se semnou? Jediné meč a hrob a krvavé šaty

U sebe vidím. Ach! mně je u srdce ouzko! Cosy mi praví: Vrať jak střela se s otcem. Na zrazujícý řeč ctný pověděl otec: Povinnost vévodu volá. Byťby y smrt, byť

Patrné nebezpečenství hrozylo muži, Ohněm a jedem a smrtí žene se blesk, kam Směřuje čest, kam vlast mu kráčeti káže. Pro snyby štítě se bíd muž zadal své štěstí,

Poškvrnil čest, a v záhubu uvalil národ? Neděs se, milenko, snů! krev k srdcy se tisknouc Hlavu ti mate, a děsyvé škaredy tvoří. Cožby y hrozylo nám? Vždyť panuje pokoj.

Jestli tě zmrazuje smrt, rcy, smrti kdo ušel? Hospodin chrání svých, snů nehroz se plachých, Kráčej co muž, a se jasným rozumem zastkví! Nemohu, otče! ach! cosy mi stiskuje srdce,

Cosy mi pokoje nedá. Darmo se ze snů Strhnouti hledím, darmo mne ztužuje moudrost, Vidím smrt, a y vidím klesati tebe. Takto své jevíc sny a y ouzkosti srdce

Odyna smutná prosyla, líbala otce; Vévoda muž, byťby před ním hořelo peklo, Nedbaje nebezpečenství, a nedbaje muk jak Mládenec vřelý chvátal, kam potřeba tvrdá,

Kam ho volala čest. K svým dorazyl lidem. Sotva, že spatřil ho lid, kat řetězy sepiav Vévodu k popravě vedl; zvuk radosti bůjně K nebi se nesl, neb Mehmed poklady dělil,

Klenoty Mamelukům, Odynu sobě, Slibuje vítězství a y kořisti hojné. Naděje spíjela zbor, a zbrojila k bitvě.