Vojna.

Na nebesa hledíc, Trpké slzy cedíc Krásná Lína seděla; Vůkol utrápené stály

Černé lesy, příkré skály, Řeka smutně hrčela. Zvěř a ptácy oněměly, Jakby nářek slyšet chtěly.

Kde jsy milý! kde jsy? Slyšte hory lesy Zarmoucené dívky hlas. Kams se rozkošného těla

Ušlechtilá kráso děla? Navrať k milence se zas! Po tobě mé srdce touží, A se dnem y nocý souží.

Přes blednoucý líce Tekly slzy více Panně hořem strávené; Sotva mdlobou hlavu nesla,

Oko haslo, ruka klesla, Srdce mřelo zemdlené; Jakby u vidění byla, Pomateně promluvila:

Bože! jaké zmatky! Vidím hořet statky, Lid se hrnout v dravý boj. Běda kráse člověčenství!

V neunavném násylenství Smrt ran rozesýlá roj, Řady hynou, jenž co skály Proti nepříteli stáli.

V mysli roznícené Bouřemi se žene K laskavému příteli; Najednou se v běhu staví,

Pronikavým hlasem praví: Ustaň vlasti mstiteli! Podiž k srdcy upřímnému, Ulev duchu zmoženému!

Hleďte mstiví dracy! Můj se milý vracý Vítěz z vojny zůřivé. Co se na mne škaredíte?

Zamračeným nezděsýte Okem panny bázlivé. Méholi jste milka chtěli? Vám se růže nezarděly.

Nebudu se více Mořit za měsýce Pro milého slzami; Pěkné upletu sy věnce,

Sviji v kytky pro mládence Plané růže s chrpami, Ruce sepnouc na zem kleknu, Vezmi čisté kvítky! řeknu.

Vida, co se děje, Milostně se směje Mladík ke mně nakloní, Růží zardí se mu tváře,

Z očí bleskne lásky záře, Sladký hlásek zazvoní: „K srdéčku se přiviň mému!“ „Přivinu se k srdcy tvému!“

V tom se panna chtěla Doteknouti těla Rozmilého mládence; S užasnutím trhla sebou,

Vzdychla hořce: Půjdu s tebou, Neubíhej milence! Ach! kam letíš širé kraje Milý duchu probíhaje?

V plném pomatení Hledíc na vidění Zhrožujícý zoufala. Mráz jde po mně! mezy katy

Hocha s krvavými šaty Opět patřím! zvolala. Stůj ó divoký, stůj kate! Neutínej hlavy zlaté.

Již již nemá stání, Vytržená shání Po milém se mládency; Volá, prosý, vzdychá, pláče,

Ruce spíná, kleká, skáče, Sahá zvadlém po věncy; Škubá věnec, mezy mlázý Každý zvadlý kvítek házý.

Vidím, vidím blesky, Slyším hromů třesky, Běda, padá milý můj! Chraň ho dobrotivé nebe!

Řekni Bože! prosým tebe, Smrtícýmu hromu: Stůj! Darmo prosým; milý klesá, Hrdý vítěz nad ním plésá.

Řkoucy hrůzou trne, Teď se na ni hrne Sýla perných bolestí; Jakby lidi usmrtiti,

Světy chtěla rozbořiti, Hledí divá v neštěstí. Jako dračice se staví, K vrahům svého hocha praví:

Patřte na své činy! Že jste švarné syny Vyváděli do boje, Otců, matek proklínání,

Poraněných bědování Nedají vám pokoje; Msta se strašná na vás svalí, Pyšným Bohům slávu zkalí.

Již se země třese, Neboť anděl nese S nebe ortel smrtícý, Svědomí zlé na vás šlehá,

Neustupná skála lehá, Svírá srdce bouřícý; Jděte do propasti, jděte, Trapte se, a denně mřete!

Takto v zůřivosti Žehrá na vzteklosti Bojovníků škodlivých; Sýla mdlého těla vadne,

Srdce roznícené chladne Vírem bouří svárlivých; Ztrápená jen hořekuje, Tichou žalost obnovuje:

Kde jsy milý! kde jsy? Plačte semnou lesy, Plačte hory, doliny! Pukni srdce! Žádný z lidí

Na tom světě neuvidí Milka slabé dívčiny. Zašlať rozkoš má a sláva Jako parnem outlá tráva.

Potok slzý cedí, Smutně vůkol hledí, Jakby hocha hledala. Jde a vzdychá: V krátkém čase

Najdu na věčnosti zase, V němž jsem štěstí skládala. Ohlíží se; skrze houště Kráčí zdlouha v mrtvé pouště.