Vlast.

Láska k vlasti lije život v žíly, Ostří rozum ducha šlechetného, Z moudrosti a namahání sýly Rostou blesky města nádherného,

Zem se v ráje, lidé v Bohy mění, S hor y polí kyne potěšení; Vznešený muž v lůnu rozkošnosti S vytržením na květ vlasti hledě

Ducha pne a srdce šíří, cedě Z plesů živých medy blaženosti. Kdožby spatřiv sličnosti se stkvoucý K činům obrovým se neosmělil?

Slyše andělského zpěvu vroucý Zvuky s rozmilými nepodělil Cytů lahodivých jemné lásky? Nevyvolal sladícými hlásky

Květu krásy vnadné k požívání Zpěvů sladkých, rozkošného světa? Mládenec co růže v slávě kveta Letí rozkošemi k milování.

Vidí v sadě pannu, jasna bleskem Vřelý duch se na mžik ohromuje; Sýlu trojí, příkořenství třeskem Z vln se nehod k dívce vyšlehuje,

Zočí vábné krásy rozvinutí, Strach a láska, vztěk a užasnutí V srdcy křižuje se rozníceném, Tělo klesá, duch se vypínaje

Proletuje nemožnosti kraje, Kouzlí ráje v světě osvíceném. Hory zlaté, veselosti moře, Růže nevadnoucý, věčné plesy

Na kynutí svého ducha tvoře Krásu nejjasnější pod nebesy V kůru vítězného zpěvu vede, K požehnancy sláva s nebes jede

K přivítání nevídané krásy; Andělé se koří, srdce chladné V plamen šlehá, sluncem krásy vnadné Oprchují spanilosti řásy.

V růžonosném chrámě rozkošnosti Bohyně mu sladnoucými hlásky Vyjevujíc cyty nevinnosti Ohlašuje věčnost čisté lásky;

Muž se v proudu radování topí, Duch mře rozkoší, již z mdlob se zchopí K činům, vřelosti své obří mocy, Střela nebytnosti přeháněje,

Divy plodí, o milence pěje, Z bídy tváří rozkoš a den z nocy. Žena anděl rozmilému sladí Lichotivou láskou namahání,

Horoucýho srdce plamen chladí, V blesku divů vede k požívání Skutečnosti, krásy rozvinuje Ducha mocného a nová kuje

Pouta zvětřenému rozhorlency; Jestli hledí do jiskřícých očí, Ach! tu rozkoš nevypravnou točí, A se vítěz korunuje věncy.

Krása vlídná z bublin blaženosti Nestižené, z květu vyražení Strojí miláčkovi v domácnosti Hody chutné pravých potěšení,

S líbezností vtip a moudrost pojí, Rozum čistí, srdce trhlé hojí Rozsývajíc veselosti kvítky, Z radosti ho do radosti vede,

Vyjasňujíc zpěvem tváři bledé Ošetřuje jako outlé dítky. Muž se dobrou ženou bohem cýtí, Milence-li zplodí radovánky;

Ach! jak rozkoš s jeho očí svítí, Jestli z hojnosti a krásy schránky Vykládaje dary srdce zblaží. Obr odpornosti spnouti baží,

Pro spanilé dítky, pro milenku Hory sleze, v moře skočí, světem Střelí, aby výbornosti květem Před přátely poctil milostenku.

Jako v máji vyskakují z plodné Země lůna kvítky blýskajícý, Tak y v slávě rojí štěstí svodné V bytu lásky plesy jímajícý;

Přátelé se pevní, krásy mladnou, Věrnosti a lásky cyty sladnou, Sady rozkoš, pole zlato rodí, Rozum otvíraje věku sklady,

Rozvinuje spanilosti vnady V chrám y blaženosti moudrost vodí. Ráje v jasnu kvetou; tuť se mraky Lidohubné vojny zatahují;

Vzhlédni světe zkostlý na zázraky, Které vlastencové vyvozují! Ušlechtilé ženy, pěkné dítky, Hojnosti a radování kvítky

Má hrom vzteku bez lítosti stříti. Muž se dívá na své s oblíbením, Již se loučí se svým potěšením, Pro životy lev se bude bíti.

Kde jste, závistiví protivnícy, S ouklady a tepoucými hromy? V smrt se nevinnosti zástupnícy Vrhnou pro své milované domy.

Hřměte! drťte! na své milé hledí, Pro miláčky s rozkoší krev cedí; Hrňte hrůzy! muži trou se proudem Ohně, vírem sýly kvapně brodí,

Pejchu nezmoženou v propast shodí, Vojny třesk ni nehne vlasti oudem. Tak se láska k vlasti rodí z lásky Domácý, a světem seje divy;

K božským činům nevinnými hlásky Pudí krása duchy na podivy. Nemožnost se láskou k vlasti zmůže, Z bludů moudrost, z trní vyjdou růže,

Města zkrásý zlatem hrdá čela, Zpěvy hrdinství y sladké cyty Živíc vtrhnou lid až v rajské byty, Kde se předků sláva Božstvím stkvěla.

O má vlasti! studno nejčistější Rozkoše a prvních radovánek! Květe krásy, slunce nejjasnější Slávy, moudrosti a vtipu schránek

Hrade zmocňujícý! tobě světím Ducha svého, pro tě v muky letím, Abych vyrval z kalu pitomosti Krásu nehynoucý, aby sláva

Žehrajícým záštím zkleslá práva Dotřela se v první velebnosti; Aby Božstvím moudrost Jaroslava, Láska Karla otce oslavila

Přemyslova, Libušina hlava Tvořícý se v srdce vnuků vryla, Čech by cýtě nezmožené sýly Ohněm věčné slávy nadmul žíly,

Letěl, kam mu mužný Jiří svítí, Střelil, Lobkovic kde s Řeky plesá, Závist hanebnosti nectné klesá, Vztěk se žehravosti neroznítí!

Vidím divy! Čech již slávou mladne, Na Lumíra hledě ducha spíná, Moc se obří, příkořenství sladne, Lenost srdce k Božství napomíná;

Ráje vykvetají, bludy hasnou, Smělou moudrostí a pravdou jasnou Sok y s podivením do Čech patří, Všudy řád a pravost s ctností vládne;

Kdož ty divy vytvořují řádné? Láska čistá, vlastencové bratří. K nebi, bratří! k nebi z motaniny Zemských maličkostí! běh se šíří,

Sláva zve a slunce na planiny Nesmrtedlné, kam duch vřelý míří, Střely zžírajícých světel šlehá, Plamen svírajícý v žílách běhá,

V hlavě blesk se rozstřeluje v plody, Srdce těsné trhá k Božství chrámu, Bouřemi a příkořenstvím v prámu Mužnosti se vnese v blahé rody,

V háji cti a rozkošnosti věčné Na kráse se neomylné zhlíží; Zde mu plesy zvučí nekonečné, Čest a krása pravá ducha víží;

Zde sy otvíraje budoucnosti Lůno zvelebuje tiché ctnosti; Tma se s očí tratí, v jasnu vidí Vyvýšené vlasti světlou slávu,

Tuť se koře všemocnému právu Božství, rozkoš nevídanou klidí.