Vidění.

Do půl nocy krásná Lenka Sedíc věnec strojila, Aby ráno milostenka Svého milka poctila.

Při té sladké prácy sobě Na svou sestru zpomněla, Která s hanbou hnije v hrobě, Že cti hledět nechtěla.

Jak jen věnec o půlnocy Svila, tiše usnula, Sen ji přijal do své mocy, Radost k ní se vinula.

Sestra také přišla z hrobu Jak stín větrem plynoucý, Řekla: Sestro! ty v tu dobu Plésáš láskou kvetoucý.

Ach! já ležím v tmavém hrobě, Pykám pozdě slepoty; Nyní teprv vážím sobě Neviny a čistoty.

Dokud jsem jak růže kvetla, Stkvěla se co dennice, Nádhernost mi hlavu zpletla, Že jsem klesla bídnice.

Ctností jsem co kvítím hrála, Poddala se smělosti, S svými svůdcy jsem se smála Bohumilé věrnosti.

Jako vítr projížděla Pláně, hory, doliny, Blesk jen v uctivosti měla Hry a hlučné hostiny.

Radosti mi uplynuly, V páru zašel vábný svět, Svědomí s ctí vyhrnuly Na zkažené srdce jed.

V těsnosti jsem sebou trhla, Potěšení hledala, Nepravost mne v propast svrhla, Nečest pejchu ztejrala.

Srdce mne ach! zabolelo, Duše hrůzou ztrnula, Jak květ parnem, vadlo tělo, Krása jak dým hynula.

Zalezla jsem do jeskyně, Pláč a rukou lomění Dnem y nocy na pustině Skončily mé trápení.

Do hrobu mne položili Jako cyzý v tichosti, Pro mne slzý necedili, Nejevili žalosti.

Tráva roste na mém hrobě, Sova semnou přebývá; Ach! má sestro srdce tobě Radostí teď oplývá.

Tobě kvete ráj a nebe Čistá panno na zemi, Zejtra manžel přijme tebe Ozdobenou růžemi.

Ten tě, krásná nevinnosti! K svému srdcy přivine; V lásce vám a upřímnosti Tichý život uplyne.

Plésej s milým v štěstí stále, Plésej pěkný anděli! Neb jste oba ctnosti k chvále V nevinnosti kráčeli.